Když se po emisi placky Phenotype loučili Textures při Farewell tour 2017 v narvaném Futuru, zamáčkl jsem slzu. Bojovníci rubající pod zástavou svébytného progresivního tech‑metalu mi energií nabitými alby i koncerty přirostli k srdci. O dekádu později se na scéně tilburská šestice zjevuje opět a já bych brečel zas. Proč tentokrát?

Bývaly doby, kdy bych na otázku „Kreator nebo Slayer?“ bez mrknutí oka zvolil teutonské rytíře thrashové zloby. Vždy jsem raději vzýval německou verzi žánru před tou americkou. Byla prostě ostřejší a zlejší. Essenská parta kolem Milleho Petrozzy je tu čtyřicet let a nyní se pasovala na Drtiče světa. Výsledek ovšem není tak jednoznačně zdrcující.

Do žánrově nelehce uchopitelné metalové alternativy vyškovského kvarteta sedmkrát udeřil blesk a kapela nakažená životem pod Damoklovou břitvou září jako maják. Veteráni temnot se etablují mezi nejzajímavější tuzemský artikl, který úročí vynikající skladatelský potenciál v rozsahu vesmírné úsečky mezi stanicemi pekel a nebes.

Instrumentální soundtrack k tripu do říše lucidní fantazie. Norští vlci cestovali v čase, aby se znovu octli na křižovatce, z níž kdysi odbočili jiným směrem. Navazují na echa minulosti a my se dozvídáme, co mohlo být, kdyby… Pokud by Ulver vydali Neverland po Perdition City před čtvrt stoletím, dávalo by to dokonalý smysl.

Intergalaktický balet přeludů na pomezí časoprostorových smyček a střetu retrospektivně archaického podvědomí s technologickou realitou budoucnosti. Rakouský elektronický čaroděj Markus Füreder se zasnil tak, že přichází s přelomovým audiovizuálním konceptem na hony vzdáleným od jeho dosavadní tvorby – se světem postaveným z artefaktů.

Hned čtyři áčkové bandy deathcore vejlupků rozbalily drsný mejdan těžkotonážních riffů, vysokootáčkových temp a breakdownů propadajících se do zemského jádra. Více než čtyřhodinová nálož explodovala v palicích odhadem čtyřtisícového krvelačného davu a Lorna Shore se u nás poprvé představili v roli opravdu velké kapely.

Deathcore je hudební žánr pro otrlé povahy, které nerozpláče ani pohled na tisíce vybuchujících roztomilých koťátek. A právě krvavý svátek přepálené brutality a famózní hudebnické ekvilibristiky atakuje pražské O2 universum v neděli 25. ledna. Nahlédněme do propasti chmurných sdělení čtyř elitních spolků, které ten večer spojí síly.

Frustrace, vztek a temná agresivita odkapává po galonech vysokooktanového benzínu, jenž vzápětí vzplane kmenovým ohněm Chama. Novinka Soulfly je metrákem TNT ve vašich reprácích a nejspíš nejsyrovější a nejtvrdší porcí, kterou nám kdy Cavalerova parta naservírovala. Jenže tentokrát to není Max, ale Zyon, který tuhle krvavou orgii spískal.

Ani po více než čtyřech dekádách na scéně se britské synthpopové božstvo nestalo nablýskanou a z minulosti těžící konzervou ve vitrínce. Opak je pravdou. Důkazem budiž energií a invencí pulzující živák z kotle mexického stadionu Foro Sol. Současně se dost možná jedná o nejlepší live zápis kapely, a to není v konkurenci vlastní diskografie málo.

Mistři eklektického rapu, pionýři samplování a jedni ze zakladatelů alternativního hip hopu jsou zpět s devátým a zásadním asfaltem. De La Soul se rozhodli přenést přes smutek ze ztráty přítele a jedné třetiny kapely. Jejich oslava je láskou k životu a spiritualitě. Nad rámec škatulek, v tomto případě dokonce nad rámec samotné smrti.