Memento Mori: Mexico City je samostatný zvukový souputník a protipól k hudebnímu filmu Fernanda Fríase Memento Mori: M. Ten zkoumá tradiční obrazy smrti v mexické kultuře pomocí vizuální poezie a tematicky je rámují právě vystoupení Depeche Mode. Kvalita produkce a mixu samotné koncertní nahrávky je na nejvyšší možné úrovni a marně vzpomínám, kdy jsem slyšel dynamičtější live záznam. Ten je s více než dvouhodinovou stopáží rozsáhlým sonickým zážitkem, do detailu propracovaným a především sestaveným tak, aby se k němu posluchač znovu vracel. Výsledek vás svou autentickou dynamikou vtáhne, až máte pocit živé přítomnosti na koncertě, a to včetně působivého crowd recordingu chorálů a zpěvu vášnivě oddaného mexického publika. Výsledek snese srovnání snad jen s o deset let starším vynikajícím záznamem Live in Berlin a je naopak v kontrastu s nepříliš vyváženým Live Spirits.
Živák byl sestaven z koncertů tří zářijových koncertů z roku 2023 v průběhu ročního world tour k albu Memento Mori, které čítalo 112 zastávek. Natáčelo se tři týdny po vystoupení Depešáků u nás v Letňanech a v zásadě se jedná o identický setlist s výjimkou mementovky Speak to Me, která nahradila v Praze uvedené My Favourite Stranger ze stejného alba. Výběr songů nejvíce reflektuje aktuální tvorbu Memento Mori (5), očekávatelně Violator (4) a po třech skladbách z Ultra, Songs of Faith and Devotion a Playing the Angel. Jiná alba zastupuje pouze jedna skladba a například z Exciter žádná. Depeche Mode by mohli klidně odehrát dva skvělé koncerty za sebou s naprosto odlišným playlistem, tolik ikonických hitů dokázali za svou kariéru vyprodukovat.
Zvláštní pozornost si kolekce zaslouží především díky čtyřem dosud nezveřejněným peckám z Memento Mori sessions, které se na mysteriózně zádušní post-fletcherovskou desku nevešly. Survive je jakousi deklarací dvojice, že rozhodně hodlá přežít. Pomáhají si přitom temně industriálním zpomaleným technem s patřičně duchařskou atmosférou. Trochu to připomíná Gahanovu sólovou tvorbu z Hourglass. Emočně bilancující Life 2.0 provází vokální dialog Davea s elektronizovanou ozvěnou našeptávajícího hlasu à la Kraftwerk. Vyrovnaná atmosféra podpořená rovným beatem graduje, aby se opět zklidnila v basujícím synťáku a robotickém hlasu.
Give Yourself to Me je zvukovou alchymií nokturnálních harmonií za těžkým závěsem, který se najednou až násilně roztrhne bezbarvě deklamovaným refrénem. Statičtější, avšak asi nejlepší In the End v sobě skrývá zmutované flow nové vlny, které jsme u kapely slýchali v osmdesátých letech. Se svou osobitou tenzí by se spolu s Life 2.0 klidně mohla zařadit ke skladbám na regulérním albu.
Smrt šedé eminence bandu, manažera a klávesového roztleskávače Andrewa Fletchera, visí nad Memento Mori i tímto koncertem. Dotek zubaté v bezprostřední blízkosti vybičoval Gorea a Gahana k nebývalému výkonu. Jako by jim smrt parťáka pomohla překročit bludný kořen, s nímž se na posledních deskách potýkali. Dave hlasově nedává zdaleka všechno, občas se šetří a některé oktávy má posazené jinak, přesto je stále nadprůměrný a s citem pro detail. Martin doslova exceluje jako úsporný kytarista a klávesák s vyzrálým andělsky medovým hlasem, což se naplno projevuje při jeho sólovém spotlightu v půlce show, kdy vysekne Home a následně akustickou verzi Soul with Me. Když koncert dál přirozeně přechází v bergmanovskou klipovku Ghost Again, nelze nemít husí kůži.
Živá kapela dále sestává z klávesáka Petera Gordena a bicmana Christiana Eignera, bez nichž by finální chemie zdaleka nefungovala. Oba s DM hrají dlouhá desetiletí a oba dodávají soundu kapely naprosto odlišný ráz než za časů Alana Wildera. Nahrávka je proto cenná i pro bližší nastudování proměněných aranží u notoricky známých tracků. Jako třeba decentní Martinova hra a dechberoucí preludium v In Your Room nebo stařičká Everything Counts v moderním převleku se super dvojhlasem M+D. Vokálně nejdál je charismatický duet ve Waiting for the Night. Zajímavý rockový švih má A Pain That I´m Used to. Zpočátku až komorně pojatá Wrong chytne nakažlivě chladný spin s disonantní klávesovo-kytarovou souhrou. Při World in My Eyes se nad pódiem evidentně vznášel Fletcherův duch. O oktávu nadsazené intro Enjoy the Silence a husina ze zpívajících davů na stadionu je opojná. Prodloužený Personal Jesus v závěru působí zase jako velký mejdan v gospelovém kostele.
VERDIKT: 90 %
Depeche Mode nikdy nestagnovali a coby průkopníci hudební elektroniky mohou být právem pyšní na svůj královský majestát. Koncert z Mexika je znovu korunuje jako zcela současnou kapelu.