Zdá se, že germánský spolek opět našel svou optimální kreatorní deformu. Pokud jste se setkali s tvorbu thrashových sekerníků po roce 2001, už víte, jak asi Krushers zní. Ale zatímco předchozí album bylo německé v tom nejhorším smyslu a mohlo až navozovat žaludeční nevolnost, o čtyři roky novější outfit je překvapivě slušivější. V zásadě jde o menu osvědčených ingrediencí z různých období a servírovaných na novém talíři. Charakteristický recept spočívá v modernizovaném groove thrash metalu s melodeathově podbarvenými kytarami, opakujícími se hymnickými pokřiky v refrénech, tu více, tu méně kýčovitými. Ve srovnání s myriádou současných metalových „content“ kapel to ale funguje dobře a na jistou sterilitu Kreator se po těch letech nelze zlobit. Krushers of the World je typ alba, které spíše potěší fanoušky, než přesvědčí skeptiky, ale několik frček si přece jen zaslouží.
S emisí předchozího Hate Über Alles jsem nad svou kdysi oblíbenou kapelou lámal hůl. Kreator, kteří nejprve v osmdesátkách a začátkem devadesátek spolu se Sodom, Destruction, Protector a dalšími definovali německou thrashmetalovou scénu, se následně stali dokonce určitými vizionáři. Po stylotvorných albech jako Pleasure to Kill, Extreme Aggression či Coma of Souls přišly industriální experimenty se sofistikovanými sociálně a filozoficky zabarvenými texty na deskách Renewal, Cause for Conflict, Outcast nebo Endorama. Od Violent Revolution v roce nastal zlom a kapela s příchodem Samiho Yli-Sirniöho definovala novou éru, jejíž podobu kladivy okovává prakticky dodnes. Hate Über Alles působilo nechutně lacině, vykalkulovaně. Ač se mu agresivita nedala upřít, s natlačeným kolovrátkově pouťovým heavy klišé si to u mě polepili. Novinka však od této praxe zaznamenává pozitivní odklon.
Krushers of the World nepatří mezi nejrychlejší záseky v diskografii bandu. Přestože se dočkáme naštvaných kvapíků, album vyniká spíše středními tempy, čímž se vynoří reminiscence na relativně pomalé Outcast, budujícího na hravosti tvrdých riffů a tíživé atmosféře. Hned otvírák Seven Serpents to ovšem nepotvrzuje a patří k tomu nejlepšímu, čím se kapela v modelu 2026 prezentuje. Našlapaný track s melodickou deathovou linkou à la Gothenburg a tremoly jak vystřiženými z komatózní Terror Zone. Milleho štěkavý vokál zase funguje, hlavně když se nesnaží zpívat. K tomu bohužel dochází a je to na hraně. V hitové klipovce Satanic Anarchy to sice klape, ale třeba v závěrečné stadionovce s dokola omílaným refrénem Loyal to the Grave to otravně nudí. Titulní skladba staví na zlověstné tenzi, ale trpí nevýraznými a mnohokrát slyšenými riffy. Naopak Tränenpalast vzdává hold legendárnímu hororu Susperia Daria Argenta a energicky pálí do černého. V duetu Petrozzy se zpěvačkou Hiraes Brittou Görtz se prosazuje smrtící feeling starších alb Arch Enemy, ale také vlastní Endoramy.
Jak moc Samiho kytara chybí ve Waltari, v Kreator přímo exceluje a s frontmanem vytvořili parádně fungující duo. To ukazuje opět rychlejší náladová Barbarian. Často se tu sází na Ventorovy valivé kopáky a signifikantní frázování kytar, což potvrzuje esenciální Blood of Our Blood, která by mohla být zařazena do encyklopedie pod heslem Kreator. Rozhodně nepřeslechnutelnou je basová hra Frédérica Leclercqa (Loudblast, Sinsaenum, ex-DragonForce). Zvonivá basa duní, jak má, ale přísně vzato je produkce hvězdného metalového producenta Jense Bogrena na škodu. Kreatoru by slušel špinavější zvuk. Zvlášť když se lehce vracejí do svých historických poloh jako v Combatants evokující momenty Terrible Certainty nebo Psychotic Imperator. Ta se v mezihře pyšní symfonickým sborem, ale v rozjezdu dá vzpomenout třeba na pravěké Endless Pain.
VERDIKT: 71 %
Kreator svůj stín asi už jen těžko překročí, narazili totiž na skleněný strop. Současně si thrashová ikona s novinkou ostudu nedělá a zaslouží palec nahoru.