Vrstevnatí Nizozemci vždy překvapovali směsicí zdánlivě nesourodých forem i jejich obsahu. Ve finále se tak posluchač potýkal s nezastavitelným soustrojím na zpracování železa, z něhož na výstupu padala směsice neobvykle opracovaných tvarů a barev. Ty se pak staly prubířem jakosti kaleidoskopického progressive modern, djent, groove, math a kýho výra ještě metalu. Ono polyrytmické novátorství s nasekanými kytarovými staccaty a nevšední melodikou šlo postavit na roveň k v lecčems spřízněnému božstvu Meshuggah. Kdeže ale ty loňské sněhy jsou…
Za Genotype stojí poněkud spletitý příběh. Původní plány počítaly s tím, že půjde o tři čtvrtě hodinový track, který by fungoval jako kontrast k Phenotype. Ve stejné době i vznikal. Ať už se ale od té doby stalo cokoli, kapela zamýšlený materiál zavrhla a začala s nápady od nuly. A v tom bude celé jádro pudla. Místo pro avantgardně naladěné fans Meshu, Mnemic či Sybreed, cílí zmrtvýchvstalá kapela spíše na fanoušky Vola, Leprous, Devina Townsenda, Ions nebo Karnivool. Na tom jistě není nic závadného, Textures se na vývoji progresivního metalu historicky podíleli a nejednu ze jmenovaných kapel inspirovali. Stěžejní problém vidím v tom, že se vývoj kapely odehrál za cenu částečné ztráty nezaměnitelného trademarku a vlastní originality. A další trabl by někdo mohl vidět v tom, že Textures prostě až moc vyměkli.
Abychom si rozuměli – Genotype je po stránkách produkce, řemeslné zdatnosti i songwritingu dokonalost sama a zaslouží respekt. Máme co do činění s vyzrálou kapelou a v daném stylu na nejvyšší úrovni. Jenže zatímco sextet zažíval hiatus, mikrokosmos progmetalu dozrál do současného populárního módu a žánroví věrozvěsti přicházejí s něčím, co je se špičkou naprosto srovnatelné, leč pouze srovnatelné. A Holanďané byli ze své podstaty vždy o krok nebo spíše o dva napřed.
Již v impozantní předehře Void cítíme, že je vše průzračně čisté a prostor se plní atmosférickým preludiem kytarových stěn obemknutých klávesovým pulzem v epické melodice vln unášejících loď těchto námořníků do nového světa. Ten je přístupnější než cokoliv slyšeného v minulosti a definitivně i jednodušší. S At the Edge of Winter se volným tempem a podladěným soundem kytar seznamujeme s přívětivějšími texturami tváře souboru. Hned poznáme, že se vokalista Daniël de Jongh během desetileté odmlky neflákal a předvádí velkou parádu při práci s čistým hlasem, když mu ještě v duetu při hostovačce sekunduje někdejší pěnice Delain Charlotte Wessels. Kytary tu a tam v nepravidelných tempech dupou a bicí fenomenálního Stefa Brokse pracují excelentně. Dostáváme i téměř popově, ač ne přeslazeně laděný mainstream metal refrén a poslouchá se to výborně. Dokud si neuvědomíme, čí novinku to vlastně posloucháme.
Measuring the Heavens nadále sází na výraznou keyboards linku, čistý zpěv a sofistikovaně se rozvíjející progrock. V tu chvíli už začíná být jasné, že tady se náramně ubralo na někdejší brutalitě výrazu. Drsný a matematický chaos metal aby jeden pohledal. Podobně jako vyřvaný zpěv, slouží nejtvrdší pasáže na albu spíš jako funkční kontrast k mnohem melodičtěji zpracovanému materiálu. Skutečně tvrdé pasáže jsou tu kořením v mnohem méně pálivé omáčce, než by znalec diskografie bandu očekával. Bubenický tom groove v Nautical Dusk udržuje skladbu na vzestupné trajektorii ústící, světe div se, do chytlavého refrénu! Je třeba uznat, že opakované poslechy vám ty noty pořádně natlučou do palice, to zase ano, ale vše je tak nějak učesané na správňáka.
Najednou se s Vanishing Twin přehoupneme přes polovinu alba a zjišťujeme, že zatím žádný zlomyslně napočítaný masakr dosud neproběhl. Těch pár momentů, kdy Textures dávkují krátké salvy těžkotonážního ražení podpořené chraplákem, je vždycky jako osvěžující panák delikatesní pálenky, ale pokaždé jen 0,02 ml. Zbytek elegantního progmetalu neurazí ani náhodou, spíše naopak. Ale krmte krvelačnou bestii pořád luční trávou, i když šťavnatou. Closer to Unknown patří mezi nejlepší tracky, má agresivní odpich a refrén jak od Ozzyho. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že jsem na čekané. Něco má přijít a má to být hodně velké. Fakt se těším, už je to na spadnutí a… nepřijde to. Je to takové věčné oddalování orgasmu. A ne a ne se udělat. A Seat for the Like-Minded“ obsahuje originální synťáky doprovázené trhanými tremolovými riffy a grandiózní vrchol s Walls of the Soul se rozhodně koná. Kolem poloviny songu se dokonce děje i slibný závar a konec zvonec.
Verdikt: 71 %
Textures jsou na vrcholu potravního řetězce a nemusí být tvrďáci, aby byli dobří. Ale pokud chtějí být skutečně skvělí, měli by se vrátit na hřiště s drsnějšími pravidly.