„Když nebudu zpívat, tak umřu,“ tvrdí zpěvácká legenda, která se svými čtyřmi spoluhráči sestavila program, postavený hlavně na Neckářových pověstných baladách. Některé pocházejí až z lůna šedesátých let, ale Neckář se nevyhýbá ani písním z pozdního období. A nepatří mezi ně jen slavná Půlnoční!
Tentokrát už v jeho kapele nebude hrát jeho bratr Jan, jenž se v sedmasedmdesáti už necítil dostatečně motivovaný dále hrát. Jeho roli leadera kapely po něm přejal zpívající kytarista Honza Hlaváč. Bez Janových kláves dvě semiakustické kytary, basa a bicí posunuly Neckářovy písně více do pop folkové polohy, což mu vysloveně vyhovuje.
Na Slovensko odjíždí Neckář jen se čtyřčlennými Přáteli, ale v české části koncertování s ním bude vystupovat ještě tříčlenný mladistvý soubor Golden Kids Tribute, v jehož samostatném repertoáru jsou nejslavnější písně, pocházející z repertoáru nezapomenutelného šedesátkového fenoménu. A to včetně notoricky známých písní Časy se mění nebo Hej, pane zajíci.
Testovací koncert ve veleslavínském klubu Doupě ukázal, že na vystoupení Václava Neckáře jsou dvě protikladná stanoviska. Ne jedno straně jsou ti, kdo nechtějí Neckáře ani vidět, ani slyšet, protože si ho chtějí v paměti uchovat v mladistvé formě. Na druhé straně nejdeme ty, kdo naopak tvrdí, že právě v tomto pozdním umělcově věku – podobně jako kdysi u Leonarda Cohena – teprve vyniknou myšlenky a poselství, které obsahují texty Zdeňka Borovce a Zdeňka Rytíře. Teprve tomu, kdo má hluboké životní zkušenosti a zažil mnohé z toho, o čem baladické songy jsou, se slova těch písní dají uvěřit. Něco na tom je.
