Proč o sobě, Nikolo, neustále tvrdíš, že jsi špatná, podprůměrná, nebo dokonce nejhorší kytaristka na světě a raději na kytaru necvičíš, aby ses nemusela stydět? Je to póza, legrace nebo důkaz permanentního selhávání, které tvou povahu definují?
Tak nějak všechno, co tu, Nikolo, píšeš. Je to vyčuraný způsob, jak se vyhnout dřině –poukázat na nedostatky a udělat z nich cosi srandovního a roztomilého. Přitom by ti však mí spoluhráči i laické publikum řeklo, že na kytaru hraju líp a líp. Učím se za běhu, píšu si ty věci tak, abych je byla schopná zahrát, tzv. funkčně, tím pádem ale umím jen své písničky a Nirvanu. Nikdy jsem se neučila stupnice, nemám za sebou dril, nebyla jsem toho nikdy schopná, byť motivace byla veliká, jen okolnosti nikdy moc nenahrávaly dlouhýmu preludování na kytaru, ale to taky můžou být výmluvy královny prokrastinace. Zkrátka k tomu, abych se doprovázela, mi můj styl stačí a už se o tom nebudeme bavit.
V březnu konečně vychází šesté album kapely Mucha, které nese název ADHD. Jak to, že to tak trvalo? Proč museli fanoušci čekat celých šest let na další řadovou desku?
Nemůžu se zbavit pocitu, že musím na své vlastní otázky reagovat obranným způsobem. Zkrátka to trvalo. Od posledního alba, nepočítáme-li bestofku z loňska, Živáák, uběhla dlouhá doba a udála se spousta věcí. Důsledkem covidu a mého zhýralého způsobu života jsme se s manželem přestěhovali na venkov, respektive on se tam odstěhoval ode mě, následně a okamžitě já za ním, stala jsem se potřetí matkou a nějak mi z toho všeho zřejmě mrdlo. Trojité mateřství mi nadělalo slušnou paseku v hlavě.
To bys asi měla čtenářům Headlineru víc vysvětlit, Nikolo.
Myslím, že se na mě podepsaly situace, kdy jsem byla nucená řešit tři až patnáct věcí najednou. Například zpívat a hrát na pódiu, bavit lidi a do toho se nepokakat strachy, jestli Julie v kočárku s cizí paní, která s ní jezdí kolem klubu, spí. Nebo jestli mě nevolá a nepláče, jestli mi ji paní pak vrátí, co dělají ostatní děti, i ty v Africe, jestli to s tím strachem nepřeháním, jestli má smysl ty koncerty za takovýchto podmínek vůbec jezdit... Pokud jsem měla dříve problémy se soustředěním, po třetím dítěti je můj mozek úplně na sračku. Ale je to na dobré cestě, mám občas i možnost se vyspat nebo koukat pár minut do zdi.
A proč název ADHD? Myslíš si, že máš tuto diagnózu?
Deska se takhle jmenuje hlavně pro její nekonzistenci. Písničky vznikaly v tomto šestiletém období za (h)různých okolností. Ale spíš je to takové rozčarování nad tím, jak pod tíhou starostí a s tím související slábnoucí schopností si lépe plánovat čas člověk ztrácí prostor pro „svý věci“. Otravuju těmahle řečma už tak strašně dlouho, že si sama lezu na nervy. Nepíšu prostě už tolik jako dřív, je to tak a není třeba nad tím fňukat, naopak si poslední dobou říkám, že šest desek, pět koček, čtyři rozjeté projekty a tři děti jsou vlastně docela úspěch. Kdo to má?
Není chyba, že to album nemá titulní píseň?
Trošku mi tam chybí. ADHD už má ale Xavi – akordy A, D, H, D. Já ji mám rozepsanou, zatím bez akordů, jen text:
Moje chorá hlava
je jako sekáč po tornádu,
nevím moc co s tím,
když mám v ní z hoven marmeládu.
A co se týče nějaké sebediagnostiky, přijde mi to vlastně spíš trapný o sobě tvrdit, že mám ADHD ve chvíli, kdy to o sobě tvrdí každej a jistě je na tom taky kus pravdy. Sami se necháváme vyrušovat neustálýma notifikacema a virtuálníma interakcema, děti koukaj na rychle se střídající několikasekundová videa a pak nezvládají dokoukat film. Jsme netrpěliví, těkaví, divíme se tomu a věříme v trendy poruchy. Já cestou k psychiatrovi, konečně vyřešit tu svou poruchu pozornosti, natankovala benzín do nafťáku a přijde mi to zpětně hodně úsměvné. Ritalin jsem po dvou týdnech vysadila, nedělal mi dobře.
Řekni mi něco o těch čtyřech projektech, to mě zaujalo. Mám z toho trošku pocit, že se ti to jen číselně hodilo do výčtu tvých úspěchů.
Není to tak! Byť jde ve všech projektech o víceméně tytéž písně, mění se forma. Jedná se o Mucha sólo, má věčná a milovaná a nejstálejší jistota one woman show. Pak je to punkové power trio Mucha. Pochcala Musica, to je cimbálovka. A nové Mucha Pyjano. Nemluvě o mých snech, plánech a předsevzetích. Chtěla bych seskupit všechny moje texty a vydat sbírku, kterou ilustruje moje dcera Johanka jako svou ročníkovou práci, příští rok maturuje na umělecké škole. Vloni jsem si taky udělala kurz lektora jógy, pořád přemýšlím, jak lidi přinutit se zdravě hýbat, zatím mi však čas dovoluje jen peskovat vlastní děti a předcvičovat na trutnovském festivalu, pravidelný hodiny se mi zatím moc do rozvrhu nevlezou. Taky bych si jednou chtěla koupit obytňák a odjet někam do prdele.
Původní Mucha sestávala vždy ze čtyř členů, jak to, že jste najednou tři?
Od bývalého kytaristy Peti, který se mnou hrál třináct let, jsem se těsně před koncertem v Jaroměři dozvěděla, že si dlouho myslel, že jsem jen blbá, ale nakonec zjistil, že jsem nemocná. Byť měl pravdu, táhnoucí se kapelní hieranarchisticko-hormonálně-hudebně-managerská krize se tímto bonmotem v mžiku vyřešila. Peťu nahradil stroj v podobě nadupaného pedal boardu a já se musela přestat na koncertech ožírat a zhulovat. Představa dalšího člena kapely, potažmo dalšího magora v autě, nás tři tak vyděsila, že jsme se rozhodli, že to zvládneme sami. Almela, basák, mě přesvědčil, že jsem výborná kytaristka, a Kočka, bubeník, se toho taky přestal po čase bát. Na pódiu stojíme v řadě. Já coby nejhezčí kluk v kapele a dva maníci s patkou po stranách.
Tentokrát jste natáčeli s Milanem Cimfem v SONU. Čí to byl nápad?
Byl to můj tvrdohlavý nápad. Ondru Ježka samozřejmě milujeme, ale chtěli jsme zkusit něco jiného. Vzpomněla jsem si na ten krásný mikrofon, který mají v SONU, na který zpíval Peter Gabriel, a na můj hlas z desky Třínohý pes od Mňágy a Žďorp, na které jsem přes tenhle mikrofon zpívala. Cilan Milfe nám točil i desku Živáák – záznam ze dvou koncertů, který prodáváme na dvojvinylu. Chtěli jsme se trošku pohnout, už to bylo dlouho stejné.
S Milanem se navíc dělá dobře, jeho historky jsou jen o malinko delší, než by měly, je s ním sranda, a hlavně je opravdu precizní, což moje odfláknutá hudba potřebuje ze všeho nejvíc. Dvě písničky z desky se točily i u Amáka v Golden Hive Studiu, schválně, jestli pípls poznají, o které dvě písničky jde. Amák je taky dobrej. A sexy.
Deska Živáák se pyšní poněkud, ehm, kontroverzním obalem. Kdo bude dělat obal tentokrát a bude opět tak kontroverzní?
Obal Živááku způsobil též drobnou rozepři v kapele. Někteří členové tvrdili, že na obale vypadají jako čuráci. Obal nové desky má opět na starost Minimon, výtvarnice a hlavně naše zásadní morální posila. Pomáhá nám se sockama, má na starost veškerý vizuál a web, pozitivně nás motivuje a myslím, že nejednou zabránila rozpadu kapely. Její výtvarný kunda koncept se výborně snoubí s mou hudbou a mým pojetím ženskosti.
Na obalu ADHD je na fotce miláčka Romana Blacka Černého zachycená jakože hádka, kdy na sebe s Almelou řveme a Kočka si zacpává uši. Celkem typická situace, Almela má dost podobnej mozek jako já, takže se hádáme neustále. Na nahrávce málem skončil záznam hádky kvůli cesťáku na Rock for People. Dokonce jsme chtěli celou desku prolnout různými konflikty či diskuzemi na téma ADHD, ale pak nám došlo, že by se to nedalo poslouchat, že na deskách má být hudba.
A o čem jsou písničky? Mohla bys o každé něco málo říct, Nikolko?
Máma jela lalala... je o mých věčných odjezdech pryč. Manžel naučil děti říkat, že máma jede lalala a glogloglo. Byť se jedná o veselou durovou píseň, je to vlastně smutná obhajoba mé profese. Na téhle práci je na prd to, že ji ostatní vnímají jako jeden velký večírek, nikdo mimo branži nepochopí míru zodpovědnosti a vyčerpání, všichni vidí jen to, co se děje na pódiu. Vracím se z víkendů čím dál víc vyřízená, na dekompresi není čas, v neděli rovnou nastupuju na šichtu 2-matka.
Píseň Ségra řeší konflikt pozdního mateřství. Moje matka čekala mou sestru v 41 letech, v době, kdy jsem byla i já těhotná, to mně bylo 17. Je to trochu kuriozita a je zajímavý pozorovat, jak se obě holky liší v závislosti jiného přístupu k výchově. Jsou spolu celej život, i teď, na střední škole, bydlí v jednom bytě, jsou ale úplně jiné. Sestra měla svého času sklony k sebepoškozování, ale to má dneska taky každý druhý puberťák, strašný...
Špína je takovou vzpomínkovou mozaikou na dospívání v Kyjově, kterej byl na přelomu milénia jednou z nejvíc pervitinem zamořenou oblastí. Mě a moje bratry to díky počítačovým hrám a muzice naštěstí minulo, ale tehdy byl na piku skoro každý, varna na každém rohu, ale vidět byla jen krojovaná zábava.
Udělám ti 4 děcka, hajzle už je docela stará záležitost, hrajeme ji už tak pět let, na desku se dostala až teď. Je to taková ošklivá výhrůžka, kterou jsem poslala jednomu klukovi jako to nejhorší, co se mu mohlo stát.
Špatnáct je jednoznačně největší hit z desky, na tuhle píseň jsem opravdu hrdá. Napsala jsem ji pro Johanku, nejstarší dceru, která má teď v únoru 18, takže taky žádná novinka. Vyrostl z ní opravdu skvělý člověk, jen ten bordel kolem ní... Na desce zazní i s klavírním doprovodem Míry Lacka.
Lajky chčijou je píseň, kterou jsme rozdělali ještě ve staré sestavě. Má to být výsměch generaci závislé na rychlém dopaminu, ale babrali jsme se s ní tak dlouho, že to původní sdělení možná úplně zaniká. Rozhodně si stojím za „mobil zabil všechny dobrý songy, všechny moje básně...“ Věřím, že za úbytkem tvůrčí energie stojí nadužívání chytrého telefonu, uznávám, že mám problém a řešení vidím jen v tom, že svůj iPhone vyhodím někam do rybníka. Jediný, co mi v tom brání, je strach, že na moji kapelu všichni zapomenou a moje děti nebudou mít co jíst.
Kokskar je píseň o reálném Oskarovi, všechno tam zazní. Není potřeba pitvat a plivat.
Milan je uzurpátor je zas o jedný holce, která mě nesnáší, taky bych to tu nerada rozváděla, ještě by si to mohla nedejbože přečíst.
Brno-venkov jsem napsat musela, abych sama sobě vysvětlila, že na vesnici žít nemůžu, není mi to přirozený, jsem prostě měšťák. Trvalo mi pět let, než jsem na to přišla. Můj ADHD mozek je příjemně stimulován hlukem města za okny, byť čerstvý vzduch je krásná věc. Ticho a izolace spouští hrozný neklid uvnitř mé hlavy, má to na mě opačný efekt, z klidu venku bývám nervózní. „Dám si tady trvalák, ale kam teď budu jezdit na chatu?“ přesně vyjadřuje ono dilema. Spousta lidí se dnes „stěhuje na venkov“, ale jen tak naoko. V pátek odpoledne honem pryč z civilízance, o víkendu si budeme hrát na venkovany, natočíme pár storieček, hashtag les, hashtag feel natural, hashtag home a v neděli zas honem šupajdy za stabilním wifi signálem, chai lattéčkem a vietnamskýma večerkama na každým rohu.
Nejhorší na tom všem je, že přijde léto a mě začne město srát. Lidi budou furt a všude, rozpálenej beton, pot v očích, smrad a já budu vzpomínat na chládek v lese za barákem, obecní hasičskou nádrž, lomnický rybník. A tak pořád dokola. Nestálost, rychlý pohyb po časové ose, krátkozrakost, neustálá potřeba pohybu a změn. Vítání a loučení, a to mezi tím.
Nepomohla mi ani ta jóga, asi jsem ztracenej případ, ale aspoň ten život za něco stojí, ať už jsem blbá, nebo nemocná.
Fakta
Album ADHD Mucha s kapelou představí naživo na dvou koncertech. 12. 3. v Praze v Paláci Akropolis a 19. 3. v Brně na Flédě. Při zpracování tohoto článku netrpěl žádný redaktor ani jiný pracovník časopisu Headliner.