Ostře ostnaté světlo na konci tunelu nepřináší úlevu ani osvícení, ale propustku na osamělou stezku tmavým lesem, kde v rámci dechberoucí osudové bojovky zápasíme se zatraceně drsným zvukem podladěných kytar Michala Eliáše a s klávesami záludně vystavěnými emocemi čaroděje Aleše Weizera. Takové je rytmicky rozervané Číslo 0, které ukazuje, jak vysoko je nastavena laťka pro ostatní z celkově osmi skladeb. A ono se jí daří opakovaně atakovat velmi úspěšně.
Nespoutaná syrovost putuje červími dírami promáklých aranží a zvukových schémat, jimž dominuje neúnavně tvůrčí práce s beaty a Pavel Černý dokáže být bubeník stejně důrazný jako technicky zdatný, viz jeho mathcorem načichlý masterpiece Hájemství. Song Sedmkrát možná ne náhodou nechá vzpomenout na Wolfshade z prvotiny Moonspell, ale jinak jde o vypalovačku, kterou jen těžko dostáváte z hlavy. A to nejen pro nasypaný blastbeat vyvolávající duchy dřívější blackem výrazněji potřísněné inkarnace kapely, ale zejména pro uhrančivý vokální projev a vpravdě excelentní české texty Jirky Sedláčka neboli DeSeda (Dark Gamballe).
Lyriku lze považovat za naprosto neoddělitelnou a zásadní část tvorby Trnů a číst si s bardem zastřeně vykřičené básně při poslechu desky tento zážitek definitivně umocňuje. Jen těžko se hledá srovnání, možná tak kdysi zněl v konkrétních polohách Poly na dřevních deskách Insanie, případně podobně odzbrojující je projev Kverda z hudebně v mnoha ohledech spřízněných Heiden. Jak DeSed sebeironicky komentuje ve finální dušezpytné a industriálem prostoupené groove nakládačce: „Pane, vaše texty jsou tak temné, nemůžu je číst, vlastně nečtu vůbec. Máte o kolečko víc, v této době ztrácet čas něčím, co nedělá love.“ Expresivní cover art se zavrženými rodiči, maminkou třímající zakrvácený nůž, tatínkem a vlčími dětmi nad pečeným beránkem je dílem, které si též zaslouží uznalé pokyvování hlavou nad umem a představivostí.
Hymna Až do krve je smutná a teskně sžíravá ve svých melodiích, chytlavém refrénu i hromovému tlaku se zklidněným piánkem před závěrečným atakem. „Je nutné zabít beránka a být zase vlkem. Začít se opět rvát, až do krve.“ Veteráni temnoty umně gradují depresivní atmosféru a dělají svou práci – bordel jako páni. To aby Mezi pátým a šestým patrem nastoupili do kabiny a ustlali si dole v prachu pod výtahem. Napětí střídá uvolněné djentování na téma náladotvorné zhoubnosti.
Transfuze pumpuje do žil dračí krev působící rudo před očima jako zlá kocovina. Skladba urputně šlape kupředu s podmazy kláves a nasekanými kytarami, kdy se nebojí zmírnit přítok životodárné tekutiny i notně povolit kohouty z krevní konzervy. Citovaná Potrava nemilosrdně kope na bránu groovy, jimiž prokládá melancholicky ironický výraz zpěváka. „Dbát o duši, ale víc o slupku, radí sedm ze sedmi influencerů.“
Co to vlastně Žiletky předvádějí? Je tam toho mnoho. Moderní dark metal, post-black, crossover, groove, také dost matematiky a jde o hudbu veskrze progresivní. Hraje vám v hlavě Gojira? Mudvayne? Static-X? Také, ale nejde ani vzdáleně o plagiát, jen o nekompromisní uchopení energie.
VERDIKT: 87 %
S nutností zabíjet beránka tu máme ojedinělý živelný zjev prostupující stylovými rámci, a navíc ještě prudce návykový. Pouštět si Trny & Žiletky znovu a dokola je jediná uspokojivá taktika.