Je tomu už 38 let, co na Valašském Špalíčku, který se každoročně konal ve Valašském Meziříčí, vystoupila nová místní skupina Mňága a Žďorp. Byli to takoví klouzkové sotva odrostlí pubertě. Tyhle časy teď připomněli v rámci letní koncertní série Prague Open Air.

Vypsaná fixa oslavila své 31. narozeniny v rámci přehlídky Prague Open Air v holešovickém Areálu7 a byl z toho návštěvnický rekord zatím jen krátce existujícího industriálního prostoru, obklopeného železničními tratěmi, nad nimiž dominuje komín, poslední zbytek holešovické elektrárny. Jak se dalo předpokládat, Fixa dokázala v takovém brownfieldovém prostoru emitovat kontrast - přirozenou, uvolněnou náladu. Na Fixích koncertech se nepředstírá a na nic nehraje.

Letní scéna na Vyšehradě je z valné většiny určena brilantním hereckým výkonům. Vystoupení slovenské zpěvačky Szidi Tobias bylo vzácnou výjimkou. Ostatně, Szidi je také herečka, takže do koncepce divadelního open airu, kde vystoupila 17. srpna, docela dobře zapadla.

Festivaly mají v sobě určité sociální kouzlo, jehož podstatou je být spolu. Naše mezilidské vztahy jsou víc a víc narušovány digitální komunikací. Chybí osobní lidský kontakt. Média a sociální sítě nás navíc rozhádávají, vytvářejí konflikty, ale tady na festivalu jsme jedna vlna, která přišla za společným cílem, za muzikou. I když…

Nové album Paula Wellera patří do kategorie, které bychom mohli říkat hudební archeologie. Vychází z toho, že řada špičkových muzikantů se na sklonku své kariéry vrátí k hudbě, v níž vyrůstali v době svého mládí. Nejslavnější z takových výletů do minulosti je nejspíš McCartneyho album Kisses at the Bottom (2012), ale v podobném duchu vytvořená Wellerova nová deska Find El Dorado má jedno velké plus navíc, pokouší se objevovat často úplně přehlížené nebo zapomenuté písně jeho mládí.

V Praze odjakživa porůznu vznikaly lokální hudební scény. Nejslavnější byla samozřejmě ta bluesově orientovaná hanspaulská kolem hospody Houtyš, která dala české scéně Ivana Hlase, Ondřeje Hejmu, Bluesberry, Krausberry a řadu dalších.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v srpnu roku 1995?

Nic naplat, není nad to, když hiphopera doprovází živá kapela. Všechno je najednou víc autentické, víc kontaktní, víc barevné, víc energické. Kato a jeho Prago Union patří už nějakou dobu mezi průkopníky trendu, v němž umělé beaty nahrazuje funkující parta, ve které se kromě základní čtveřice muzikantů najde místo i pro DJe a saxofon.

„Jéžíš, ta má prdu,“ zahýkala nadšeně asi padesátiletá sousedka, když se písničkářka a šansoniérka Rozálie dostavila na pódium ve svých typických samodomo šatech ze záclonoviny. „A hele, von ten jeden s ní hraje na pilu!“ Pak už mlčela a bylo znát, že ji Rozáliiny písně berou.

Okofest, který jako každý rok probíhal pár kroků od hlučící Husitské ulice, se konal na oslavu 32. výročí založení pověstné hippiesovsko‑punkové žižkovské hospody U vystřelenýho oka. Minifestiválek existuje už řadu let a má pověst přehlídky „opravdovýho bizáru“, ale tentokráte se co do bizarnosti účinkujících opravdu překonal.