Dvě špičkové slovenské kapely během dvou dnů, to nebývá v Praze zvykem. Nejdříve Horkýže Slíže v prostoru Areál 7, druhý den IMT Smile o pár stovek metrů dál na Výstavišti v méně známém, ale útulném Gauči. Příjemná změna – i když za oběma soubory je už víc než třicet let koncertování, pořád zní svěže.

Málokterá kapela dovede tak dobře pobavit jako Horkýže Slíže. Není divu, že i na svém úterním koncertě v rámci Prague Open Air zanechala po osmdesáti minutách rozdivočelé publikum ve stavu bujaré blaženosti. Jediné zklamání jejich fandům přinesl fakt, že nezahráli ani jednu novou píseň z alba, které jim oficiálně vyjde přesně za měsíc. Nicméně klasika také dovede potěšit.

V těchto divokých časech občas myslím na Václava Havla a s odstupem času nevycházím z úžasu, jak silným vůdcem národa byl. A jaký si dovedl získat respekt dokonce v době, kdy ještě velká část národa vůbec netušila, která bije, a stále ještě uctívala ducha komunismu. Jak by asi on řešil dnešní konflikty?

Ve věku osmdesáti šesti let zemřel 26. července avantgardní výtvarník Milan Knížák. Více než okrajem své tvorby ale zasáhl také oblast hudby, ba dokonce byl v sedmdesátých letech vnímán jako jedna ze čtyř vůdčích osobnosti českého undergroundu. Spolu s Ivanem Jirousem, Milanem Hlavsou a Pavlem Zajíčkem představoval tvůrce koncepce post‑hippie hudební estetiky, byl představitelem jejího nejradikálnějšího křídla, avšak cílevědomě dával najevo, že se „stádností“ undergroundového hnutí nemá nic společného.

„Mít kapelu jsem chtěl od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že existovali nějací Beatles. Tehdy jsem si řekl: Jo, v tom je smysl života,“ vzpomíná Jiří Macháček, nepraktikující právník, zato praktikující herec, zpěvák, leader skupiny MIG 21 a její skoro výlučný textař.

Jan Smigmator patří k vokalistům vycházejícím z tradice sinatrovského swingu. V roce 2023 natočil v jednom z menších sálů newyorské Madison Square Garden album Live in New York a do „Velkého jablka“, jak se tomuto velkoměstu říkává, se vrací v řadě textů písní, které tvoří jeho deváté album Here and Now.

Punk určitě není mrtev, alespoň pokud se týče českých punkových klasiků Totálního nasazení. Jejich nové album se podle očekávání odehrává v rychlé palbě, nešetří ani humorem, a dokonce ani politickou agitací. Stejně tak podle očekávání plně temperamentní trojice rozvinula svou kolovrátkovou metodu vycházející z původního jamajského ska.

Nejen v rozhlasovém byznysu je známo, že hudba z doby dospívání bývá tou hudbou, kterou si člověk s sebou nese celým životem a má ji nejraději. Může se mu samozřejmě líbit i něco novějšího, co posbírá cestou, ale to už v něm nikdy nezakoření tak jako písně, jež poslouchal mezi dvanácti a dvaceti, možná až pětadvaceti roky.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v červenci roku 1996?

Na jednom z posledních koncertů půlročního turné Multimedia Tour předvedli Kraftwerk přesně to, co se od nich očekávalo. To znamená, že čtyři anonymně vypadající pánové v oblecích, pokrytých různě svítícími LED pásky, nabídli na minutu přesně dvouhodinovou show, postavenou na strojových elektronických beatech, výrazné zadní projekci a pečlivě vymyšlené dramaturgii. Němečtí průkopníci elektroniky za tu dobu přehráli snad všechny své nejslavnější songy.