Samir Hauser je na scéně nějakých pětatřicet let, ale pokaždé dokáže překvapit. Nepřekvapuje proto, že nové album Pacient 0 je zase plné odlišné od věcí, které dělal v posledních letech. Spolu s autorem většiny hudby Markem Gatsbym vytvořil desetisongovou hudební kreaci, která se uhnízdila v popovějším koutku EBM. Texty mají ovšem s elektronickým popem jen málo společného, tady je Hauser provokatérem jako kdykoli předtím.

„Máme dar dostat se s chlastem do světa kouzel,“ zpívá skupina Alkehol v jedné z nejzdařilejších písní šestatřicetiminutové novinky Připíjím. Jak už název kapely říká, i od tohoto alba můžeme čekat monotematickou sérii songů, stoprocentně spojených s jedním z nejvděčnějších písňových témat. Vždyť už folklorista Čeněk Zíbrt kdesi poznamenal, že množství lidových pijáckých písní překonává i počet písní milostných.

Tak Lucie má za sebou první den pražských oslav 40. výročí svého založení. A jaké to bylo? Něco se povedlo, něco se spíš ne. David Koller o němž mluvili ještě na loňské tiskové konferenci, přítomen nebyl. Z jejich strany to bylo 125 minut tvrdé dřiny, slavnostního programu, jehož dramaturgii se snažili dotáhnout do poslední mrtě.

Zprávy o rozšířeném výskytu žloutenky mi připomněly příběh předlistopadového fenoménu jménem Radikální dechovka Žloutenka. Byl jsem u toho a dodávám, že to byla jedna z nejlegračnějších kapitol mého života.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v prosinci roku 1995?

V posledním listopadovém týdnu se dostala na trh knížka Jiřího „George“ Kozla Ostnatej drát nenaladíš. Starší pamětníci českého bigbítu jméno George Kozel dobře znají. Fanoušky obdivovaný baskytarista prošel řadou pražských kapel šedesátých let a spolu s Radimem Hladíkem založil Blue Effect.

Čtou vůbec muzikanti to, co o jejich výtvorech píší hudební novináři? Vzhledem k tomu, že v posledních letech na ně nejsem zlý, tu a tam se z jejich reakcí dozvím, že to, co jsem napsal, si někdo z nich nejspíš na doporučení kamarádů přečetl. Takže obvykle sbírám úsměvy. Chápu, každý má radost, když slyší nebo vidí na sebe chválu.

Zlatá éra profesionálních českých textařů v druhé polovině dvacátého století měla čtyři výrazné osobnosti. Eduarda Krečmara, Zdeňka Rytíře, Zdeňka Borovce a Pavla Vrbu. Všichni psali pro popovou scénu, ale každý z nich měl navíc svou specializaci. Pro Vrbu (1938–2011) to byl pop, rock a hlavně art rock. Psal tedy snad pro všechny české popové hvězdy, ale také pro Blue Effect, Citron, Synkopy.

Kapele Turbo i jejím fanouškům se splnil kdysi nepředstavitelný sen. Nejen, že kapela má zahraničního producenta, ale dokonce slavného Kissáka! Spolupracoval na písni Vidím tu lásky svý stát.

Tak jsem bloumal muzeem rádií a gramofonů v pražském klubu Doupě a říkal si, kolikrát se za posledních sto padesát let změnily hudební nosiče. Věřte nebo ne, každý ten nosič se výrazně podepsal i na hudbě a jejích formátech.