Novou akvizicí vydavatelství Singlton je majitelka projasněného dívčího hlasu, údajně pocházející z „poslední zatáčky před Vídní“. Adéla Orlová si v současné době získává ostruhy jako nástupkyně Kateřiny Marie Tiché v roli stálého hosta skupiny Jelen. A zdá se, že jí to sice pomáhá z hlediska praxe, ale zároveň škodí v neustálém srovnávání s její předchůdkyní.

Co ten dědek zase otravuje, napsal by nejspíš nějaký chytrouš na Facebooku. Ale když je člověku přes osmdesát a má co říct, stojí za to ho vyslechnout. Jistěže nebudeme čekat od Paula McCartneyho na jeho po šesti letech nové desce nějaké nové experimenty, ale čtrnáct nabízených písní ukazuje, že ani vyšší věk nebrání svěží kreativitě.

Když se teď tolik píše o AI v hudbě, přidám jednu svou čerstvou zkušenost. Můj kolega v rádiu se snaží být o krok napřed před ostatními lidmi, kteří pracují se zvukovou technikou. Teď si pořídil jeden z nejnákladnějších systémů umělé inteligence a učí se s ním pracovat. Vždycky přijde s něčím, z čeho nám, obyčejným smrtelníkům, lezou oči z důlků.

Rolling Stones jsou stále vládci riffů. Mick Jagger odzbrojuje zpěvem i frackovitou arogancí. A pocit štěstí, že jedna z nejdéle působících kapel světa pořád nahrává tak skvělá alba, jakým je novinka Foreing Tongues, je nebezpečně nakažlivý.

Když máš co říct, na věku nezáleží. Veterán české scény Michal Prokop má navíc jednu záviděníhodnou vlastnost, v osmdesáti (přesněji vzhledem k datu nahrávky v sedmdesáti devíti) zní neuvěřitelně svěže. Když k tomu přidáme pro něj typický nadčasově důstojný projev, nemůže záznam jeho pravidelného vánočního koncertu dopadnout špatně. Ba co víc, vyplyne z toho jedna z nejlepších koncertních desek vůbec.

Ewa přišla po čtyřech a půl letech od obdivované desky Umami s dílkem, které je na české poměry až neuvěřitelně osobní. Dnešní český pop je postaven hlavně na mudrování, v němž se interpret sám sobě pod vlastní kůži moc nezavrtá. Spíš se dívá kolem sebe, přemýšlí o tom, co je svět, a když text zamíří na jeho osobu, nedá nahlédnout pod pokličku své duše a většinou to odbude nějakým žertíkem nebo frází.

Už dlouho jsem nedal k dobru nějakou historiku z dávného světa velkého šoubyznysu, tak to musím napravit. Inspiroval mě k ní Martin Hrdinka, který mi tuhle říkal, že u nás nečekaně roste zájem o vystoupení italské legendy Drupiho.

Kolega Vladimír Vlasák, jeden z nejslušnějších lidí, které jsem kdy v životě potkal, býval redaktorem Mladé fronty Dnes a rodícího se iDnes. Měl obrovský přehled o domácí scéně, znal se snad s každým člověkem v oboru. Přesto se z cest za rodiči, žijícími někde u Liberce, vracel s očima na vrch hlavy. Vždycky tam zašel do hospody a od místních štamgastů se dozvěděl, který zpěvák má novou milenku, kdo a kde si šňupl kokainu nebo kdo byl zase na protialkoholním léčení.

Jazyková hříčka hned v názvu. Na jedné straně význam bariéra nebo psychický blok, na druhé jméno českého překladatele a básníka Jana Zábrany (1931–1984). O druhé desce dvojice Foukalová/Brunner platí hlavně to druhé. Obsahuje komorní provedení jedenácti kousků z několika stovek básní, které se zachovaly a vyšly v souborném vydání autorova díla až víc než patnáct let po básníkově smrti.

O víkendu slavila Porta šedesátiny. Je to pravděpodobně nejstarší hudební festival ve střední Evropě, ne‑li na celém kontinentě. Média si toho moc nevšímala, ale přesto bylo lesní divadlo v Řevnicích, kde akce probíhala už po devatenácté, nejméně tři neděle předem vyprodané.