V roce 1989 jsem pracoval v časopise Melodie a náš šéfredaktor Honza Dobiáš přišel někdy na jaře toho památného roku s tím, že bychom měli zmapovat rockové hudební dění v regionech. Tak jsme se jednou s kolegou Vladimírem Vlasákem sebrali a vyrazili na několik dní na Ostravsko. To proto, že to odjakživa byla oblast rocku zaslíbená.

Jednoho dne se chlap stane tatínkem a vrátí se do dětství. Zároveň v něm ale zůstává něco z dospěláka, a je‑li dostatečně kreativní, přichází s dítětem nová výzva. Něco pro ty haranty napsat!

Někdy loni na jaře jsem se dočetl, že Havlovi dědicové z větší části prodali pražský palác Lucerna jedné podnikatelské firmě, která slíbila, že budovu včetně ikonického Velkého sálu konečně zrenovuje. Odhaduje se, že to přijde zhruba na miliardu. Zatím se nic neděje.

Každá rocková kapela je ráda, když má ve svém repertoáru alespoň jednu hymnu, kterou si na koncertech sborem zazpívá celý sál. Původně mostecko‑pražský Harlej za třicet let své existence natočil takových písní nejméně tucet. Z původní sestavy je dnes v kapele pouze kytarista Tonda Rauer. A dobře si pamatuje spoustu historek. Vypráví o všem, co zažili s Vláďou Šafránkem, i jak kapelu znovu postavili na nohy s Tomášem Hrbáčkem.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v září roku 1995?

Nejstarší skupinou v Česku jsou s největší pravděpodobností Synkopy 61. Jejich koncertní formu před blížícím se jubileem kontroloval Josef Vlček 3. září v Malostranské Besedě.

Letos uplynulo 35 let od začátku soukromého rozhlasového vysílání. Byl jsem u toho, a tak si živě vzpomínám na ideály, se kterými první rozhlasové stanice vysílaly. Na rozdíl od státního rádia, které do té doby exkluzivně pokrývalo rozhlasový prostor, jsme najednou mohli hrát kolik jsme chtěli zahraniční hudby a ani na žánru nezáleželo.

Jamaronu trvalo třináct let cílevědomé práce, než se prodral do špičky české rockové scény, ale singly z poslední doby, jako jsou Gambler, Utíkám a Přísahám, za tu dřinu stály. Kapela si definitivně vytvořila svérázný hudební jazyk, podle kterého je snadno rozeznatelná, a dostatek chytlavých písní, s nimiž může úspěšně utáhnout vyrovnaný samostatný koncert.

Rok 2025 bychom mohli rovnou označit za Rok Michala Bulíře. Sotva utichla oslavná slova médií nad texty, které napsal pro desku Michala Prokopa Ostraka, Bulíř jako člen tria Lautrec získal interpretační cenu Porty, a navíc ještě Cenu Obce spisovatelů. Na scéně, hlavně té písničkářské, je už dlouhou řadu let, ale jeho čas přišel teprve teď.

Mirai Navrátil se prý osobně postaral o to, aby bylo mé jméno vyškrtnuto ze seznamu pozvaných novinářů na chuchelský Mirai Summer Fest. Nejspíš proto, že jsem někde na jejich poslední opus nepsal nic moc oslavného. Netušil, že je to výzva...