Ke svým třiatřicátým narozeninám si Lenny nadělila nové, v pořadí už čtvrté album Good Omens, které ji má uvést na novou, rockovou cestu. Ano, i Ježíš se vydal v tomto věku na svou slavnou pouť do Jeruzaléma, aby tu hlásal své učení. A podle mnohých guruů je tento věk posledním momentem, kdy člověk může ještě změnit směr své životní pouti. Má to být i příběh zpěvačky, která vyměnila bezpečný popový svět za čím dál víc do tmy se propadající rockový žánr?

Byl jsem teď pár týdnů nemocen, a protože na to nejsem zvyklý, hrozně jsem se nudil. Aby mi čas ubíhal, předplatil jsem si na čas AI program Suno. To je program, který skládá hudbu na základě vašich pokynů. Měl bych vědět, co nás v téhle oblasti čeká, ne?

Už předchozí alba Druhé trávy Díl první (2020) a Díl druhý (2022) naznačila, že se sestava Roberta Křesťana blíží k neslýchanému vrcholu, který překračuje hranice bluegrassu a svými texty je schopné oslovit kultivované publikum všech žánrů. Dočkali jsme se takřka stoprocentního potvrzení.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v říjnu roku 1996?

Po pěti letech a jednom dni (album Halyvůd vyšlo 8. října 2021) přišli Kryštof s devátou studiovou deskou Půlnoční hřích. Obsahuje podivné Intro plus deset písní, z toho čtyři kolaborace. Mělo by být jakýmsi pokusem vybřednout z jistého nevýrazného nastavení Halyvůdu, který z původního kryštofovského pop rocku směřoval až příliš do popových vod. Po prvních posleších se zdá, že právě tohle se moc nepovedlo.

Dnes bude řeč o riffu. Tak se říká krátkému hudebnímu motivu nebo frázi, které obvykle uvozují rockovou skladbu. Má jeden až čtyři akordy a platí pravidlo, že čím chytlavější, tím lepší. Je to silný melodický prvek, ale musí mít i výrazný rytmus. V posledních letech hraje důležitou roli také barva zvuku.

Když jsem nedávno psal příběh Cohenovy písně Hallelujah, uvědomil jsem si, že i v Čechách máme podobnou píseň, modlitbu, kterou zná možná každý.

Tak jsem si udělal inventuru v kategoriích, které patří spíš do Guinnessovy knihy rekordů než do světa hudební kritiky. Jsou to čísla, která zajímají spíš obchodníky než hudební novináře. Neříkají nic o kvalitě. Ale jako součást obrazu, co se děje na hudební scéně, stojí za to je znát.

Před týdnem umřel Richard Tesařík. Člen Yo Yo Bandu a prima brach, se kterým se člověk nasmál. Už dlouho jsem ho neviděl. Naposledy ve Spálené ulici, ale to už jsou dva nebo tři roky. Richard tam seděl venku s nějakými přáteli u vína, a když mě spatřil, pozdravil mě sloganem z Princezny se zlatou hvězdou na čele: „Poznal jsem tě, ó Jasná!“

To nejhorší, co hudebního novináře může potkat, je interview, na které se místo leadera přivalí celá parta muzikantů a každý chce něco říct. Jeden překřikuje druhého, ze záznamu nepoznáte, kdo je kdo, prostě jde o směs monologů, které se setkávají jen ve vzácných okamžicích. Takhle se na mě přihnali Horkýže slíže před svým letním pražským koncertem. Měli toho na srdci hodně – vždyť mají hotovou novou desku, kterou nazvali gentlemansky: … a čarovné slovíčko?