V polovině desátých let si Thom Artway získal pověst krále českých buskerů a reklamním spotem proslavená skladba I Have No Inspiration si vysloužila především ve veřejnoprávním rozhlase spoustu airplayů. Thom časem převlékl kabát a z anglicky zpívajícího potulného barda se ještě před třicítkou změnil v českého zpěváka, oscilujícího mezi elektrifikovaným folkem a pop rockem.

„Nebi buď za to dík, že je ze mě bubeník,“ zpíval někdy v osmdesátkách ostravský zpěvák Petr Dudešek v písni Bubenické tango s dechovkou, která si nejdřív říkala Muzika bez kapelníka a pak Buřinky.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v říjnu roku 1995?

Představte si nádherný zvuk, uvolněnou atmosféru folkového muzicírování, kdy cítíte, jak se hudebníci s písněmi mazlí a radují se z nich, kdy se parta šesti lidí předhání v nápadech, které do sebe zapadají jak to nejlepší lego… A máte novou desku dávného zeppelinovského věrozvěsta Roberta Planta. Posloucháte ji a to blaho z hudebního štěstí se přenáší i na vás.

Kdybyste potkali někde na letišti v New Yorku Jamajčanku Donnoyu Drake, asi by vás nenapadlo, že je to významná představitelka rocksteady, hudebního stylu, jenž předcházel mnohem slavnějšímu reggae. Drobná černoška, co vypadá jako brýlatá úřednice, ale roztancovala v pátek 3. října Malostranskou besedu za doprovodu česko‑anglické sestavy Woodfield Rd All Stars, vedené Neilem Andersonem, zakladatelem ska/reggae labelu Original Gravity.

Když se to vezme, každý soubor je ve své podstatě přiznaná nebo nepřiznaná firma. Hospodaří si sama, má svého ředitele, organizačního pracovníka, možná i něco jako účetního. To je jedno, jestli ty funkce zastává někdo z muzikantů nebo nehrající osoba. Muzika je forma podnikání, i když kapela hraje třeba zadarmo. Ale jak tomu bylo v dobách před čtyřiceti a více roky, kdy soukromé podnikání bylo zakázáno?

K letošním pětasedmdesátinám si jazzový kontrabasista František Uhlíř udělal radost, když natočil a následně sám vydal album Coming Home.

Zpráva o tom, že tři roky po smrti vychází nová nahrávka Hany Zagorové, lehce zarezonovala českými médii, ale jádro informace je značně nepřesné. Především vycházejí skoro zároveň dvě verze nahrávky velké české pop legendy, jedna stará a jedna nově upravená.

Jedním z typických průvodních jevů populární hudby devadesátých let byly křty desek. Já vím, křty desek jsou běžné i dnes. Kapela někde na koncertech vytáhne v půlce koncertu cédéčko nebo elpíčko a nějaký host řekne něco chytrého, něčím desku poleje a hodí do publika. A je šlus, pokračuje se dál ve vystoupení. Nikomu nepřijde divné, že se křtí i na další štaci a tak třeba i třikrát.

Posloucháte dvacáté studiové album jednoho z posledních králů chicagského blues Buddyho Guye a nechcete věřit, že tomu chlápkovi už táhne na devadesát. Jen v jednom okamžiku, na začátku písně Dry Stick máte pocit, že zpívá stařec. Je to dílo produkce, nebo je legendární kytarista a zpěvák zázrakem přírody? Ale proč to řešit? Kdo má rád autentické elektrické blues, ten si prostě novinku Buddyho Guye užije.