Lucie Bílá natočila sympatické, do vnitřního světa zahleděné album, které určitě silně osloví většinu jejího ženského publika, jež se jako ona pozvolna blíží do vyrovnaného věku a hledá nové životní hodnoty. Zachovává ale zároveň pocit nadčasovosti. Věci, o nichž zpívá, se mohou stát v každém věku.

Tuhle jsme se potkali s Ondřejem Soukupem na vystoupení Jordana Haje a Emmy Smetany. Ještě než koncert začal, povídali jsme si o tom, že v podstatě za každou písničkou je nějaký příběh, který prožil nebo slyšel vyprávět její autor. Nikdo z nás netušil, že za pár minut narazíme na příklad, který tuhle tezi potvrdí.

Poslední slova, to je literární kategorie non plus ultra. To, co řeknou slavné osoby, než natáhnou brka.

Jamaron jsou jedna z kapel, kterým se letos opravdu daří. Těžko říci, že nová, protože existuje už třináct let. Jejím jádrem jsou tři sourozenci – Jakub, Marie a Ondřej Dostálovi (název kapely je odvozen z jejich křestních jmen). Na svém kontě mají v této chvíli tři alba, přičemž snímky z prvních dvou desek podepisovali společně. Jak to v takových případech funguje? Jak vypadá takové „rodinné komponování“?

Pavol Hammel konečně zase jednou přijel do Prahy a v Divadle U Hasičů dal svým zarytým příznivcům devadesátiminutovou dávku solidní muziky.

Žebříčky, to je jeden z průvodních jevů, které doprovázejí populární hudbu odjakživa. Když člověk čte PR texty, které rozesílají najatí propagační pracovníci mailem na všechny strany, kolikrát se nestačí divit, kde, kolikrát a jak vysoko se jimi podporovaný umělec nebo skupina umístili. Zní to dobře, ale o čem to vypovídá?

V polovině desátých let si Thom Artway získal pověst krále českých buskerů a reklamním spotem proslavená skladba I Have No Inspiration si vysloužila především ve veřejnoprávním rozhlase spoustu airplayů. Thom časem převlékl kabát a z anglicky zpívajícího potulného barda se ještě před třicítkou změnil v českého zpěváka, oscilujícího mezi elektrifikovaným folkem a pop rockem.

„Nebi buď za to dík, že je ze mě bubeník,“ zpíval někdy v osmdesátkách ostravský zpěvák Petr Dudešek v písni Bubenické tango s dechovkou, která si nejdřív říkala Muzika bez kapelníka a pak Buřinky.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v říjnu roku 1995?

Představte si nádherný zvuk, uvolněnou atmosféru folkového muzicírování, kdy cítíte, jak se hudebníci s písněmi mazlí a radují se z nich, kdy se parta šesti lidí předhání v nápadech, které do sebe zapadají jak to nejlepší lego… A máte novou desku dávného zeppelinovského věrozvěsta Roberta Planta. Posloucháte ji a to blaho z hudebního štěstí se přenáší i na vás.