Kolegové pod otázkami dalších zvědavých novinářů museli věštit, jak bude přijata její píseň nebo jak bude vypadat její další kariéra a zda má na to pokračovat v dráze svého otce. Přitom nikdo nevidí do hlavy dvacetileté slečně, nikdo netuší, jak se bude dál vyvíjet celá hudební scéna nebo co všechno se může stát. Na dráze každého člověka přece neexistuje jen hlavní třída, ale i mnoho odboček, kruhových objezdů, možností srážek nebo poruch.
Nejčastější otázka zněla: „Má šanci uspět?“
Pop svět je plný důkazů, že vůbec nezáleží na tom, jakou má umělec písničku nebo jak umí zpívat. Podstatou úspěchu v hudebním byznysu a v megazáplavě hudebních produktů je v dnešní době z šedesáti procent marketing. Když se vydavatel rozhodne investovat do propagace finančně i kreativně (což jsou provázané prvky), mohou uspět i věci, o kterých máte pochyby, že je vůbec někdo může poslouchat.
Ne že by na písničce nezáleželo, ale stejnou důležitost má „story behind“ čili silný příběh za skladbou nebo umělcem. Třeba Chris Rea napsal svůj vánoční hit Driving Home For Christmas, když se na vánoční svátky vracel v chaotickém dopravním provozu k rodině domů a tam ho na stole čekala první nahrávací smlouva. Nebo Eminem. Tisk dokola omílal, že jako dítě byl ve škole fackovacím panákem, s matkou žil skoro ve válečném stavu v karavanu v detroitských zapadácích, ale svou vůlí a pílí… A tak dále. Axl Rose byl zase tyranizován nevlastním otcem.
Dítě slavného zpěváka ale nepatří mezi nejsilnější marketingové „story behind“. Může to zafungovat nebo aspoň nebýt na překážku, viz třeba případ Enriquea Iglesiase, ale zdá se, že mnohem častěji je to mínus. Viz třeba případ Jamese McCartneyho nebo Evana Rosse, syna Diany Ross. Často je takový původ dokonce přítěží, protože potomek bývá srovnáván se slavným rodičem. Své si s tím užil například Julian Lennon nebo u nás Adam Mišík.
A pak přišla obvykle druhá otázka: „Je tak dobrá?“
V populární hudbě známe řadu případů, že se člověk stal hvězdou, i když neuměl zpívat. Bob Dylan nebo Lou Reed jsou toho zářnými příklady. Někdy to došlo až k podvodu – viz slavný skandál s dvojicí Milli Vanilli. Navíc u těch průměrných interpretů lze říci, že studio a playback na koncertech dokáže zázraky. Nebo vy poznáte na třicet metrů, že zpěvák zpívá z playbacku? Přitom se to stává úplně běžně.
Udělat ze zpěvačky hvězdu, to je vlastně rozjezd start-upu. Máte dobrý nápad, ale někdo musí ten rozjezd zainvestovat. Když jde jen o lokální rozměr, je to samozřejmě levnější, než když jde o dimenzi světovou. Takový dobrý nápad byla třeba zpěvačka Lorde, která v roce 2013 uspěla ve světovém kontextu s písničkou Royals. Smlouvu s vydavatelem podepsala už ve dvanácti letech a celkové náklady na její start, které vedly až k prvnímu hitu, se odhadovaly na milion dolarů. Levnější investice, z 90 procent směřující do marketingu, se podle názoru specialistů jen tak nenajde. V případě Lorde se peníze brzy vrátily, ale to se ne pokaždé podaří.
Takže otázka nezní, zda se Charlotta stane hvězdou mezinárodních rozměrů, ale zda má šanci, že se najde někdo, kdo bude věřit jejímu talentu natolik, že zainvestuje start její kariéry.
A i kdyže to stane, bude k marketingové prezentaci stačit jméno a sláva jejího otce?
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.