Druhý den festivalu nechal Jiří Hrdina kytaru odpočívat a vychutnával si koncert svých oblíbených Limp Bizkit. „Když tohle album vyšlo, poslouchal jsem ho v autě snad každý den,“ radoval se, když slyšel hity z desky Chocolate Starfish and the Hotdog Flavored Water.
První den Rock for People jste s Vypsanou fixou zahrál Detaily a 1982. Přidal jste se na finále prvního koncertu festivalu. Jaký to byl pocit?
Bylo to famózní. Kluci se toho trošku báli, protože se nevědělo, kolik lidí zhruba dorazí, koncert byl oznámen až den předem. Nakonec bylo plno a lidi byli perfektní. A já, když vidím plný sál, tak jak jsem viděl plné hokejové stadiony, tak se mi vždycky hraje dobře. Takže to bylo úplně v pohodě, užil jsem si to moc. Premiéru s Fixou jsem měl vlastně právě tady, když jsem na festival přijel podruhé. Od té doby jsem s nimi hrál ve Velké Lucerně i v Lucerna Music Baru a na několika dalších akcích, třeba v Areálu7.
Jak se vám líbí Ideál, nová deska Vypsané fixy?
V pohodě, líbí se mi. Mrzí mě, že zatím kluci nehrají naživo první písničku Dobré síly, která mě hned nakopla. To je prostě pecka jako blázen. Prý se ji ale musí teprve pořádně naučit, říkal Márdi. Všechny nové písničky jsou parádní. Je to malinko jiné než ty ostatní věci, hlavně z prvních desek. Takový je život, všechno se vyvíjí. A samozřejmě i tahle kapela, kterou mám strašně rád. Takže jsem nadšený.
Nevystupujete tak často, děláte si před koncerty zkoušky? Učíte se na další koncerty i nějaké nové písně?
Den před koncertem jsem si to jednou zahrál, ale jak to člověk trošku dostane do ruky, tak už to není tak hrozné. Na začátku mi Márdi poslal akordy, jak to hraje on a já se to podle toho nějak naučil. Z nové desky zatím nic hrát nebudu, další štace je Kostel, biohazard, McD.
Na co se na letošním ročníku ještě nejvíc těšíte?
Řekl bych, že nejvíc asi na Iron Maiden, které můžu vidět kdykoliv. Už jsem na nich byl asi třikrát nebo čtyřikrát, naposledy v Letňanech a tam byli prostě famózní, mají neuvěřitelnou show. Těším se, s čím zase přijedou.
Jste fanoušek Limp Bizkit. Jak jste si jejich koncert užil?
Za mě to byl zatím top prvních dvou dní, mělo to neskutečnou energii, lidi se skvěle bavili a Fred Durst to s nimi umí. Poslouchal jsem je nejvíc po vydání desky Chocolate Starfish. Tenkrát mi to řvalo v autě, že mě to málem vystřelilo okýnka z auta. Potom jsem o nich dlouho neslyšel, věděl jsem o problému z Woodstocku ’99… Jsem rád, že je můžu poprvé vidět naživo právě v Hradci.
Kdy jste propadl rockové hudbě?
Už v raném mládí. Mohlo mi být nějakých třináct, čtrnáct, když jsem na takové Krystalce, co jsem měl doma, chytal Radio Luxembourg. To mě formovalo. Moje první desky byly od Rolling Stones a Led Zeppelin. Měli jsme kamaráda, kterýmu táta tyhle věci posílal z Ameriky, tak jsme u nich poslouchali. Když jsem začal jezdit ven s národním týmem, vozil jsem si domů desky. Hard rock a podobně, to je moje gusto.
Kdy jste začal obrážet koncerty?
To bylo v Kanadě a v Americe. Jednou jsme se ubytovávali v kanadském Winnipegu a před náma takový fousáči. Říkám si, to není možné, to jsou ZZ Top! Tak jsem vynechal týmovou večeři a jel na ně do haly, kde jsme pak hráli druhý den zápas. Od té doby tu kapelu miluju. Pamatuji si, jak jsem si říkal, že to je dobré, že když jsou Stones na Strahově, komunisti už se nikdy nevrátí.
Proč se každý rok vracíte na Rock for People?
Protože to tady miluju, celou tu atmosféru. Přijíždím se skvělými kamarády, se kterými si ten festival užiju. Kluci z Headlineru mě do toho úplně vtáhli. Přesvědčili mě, ať se s nimi přijedu podívat. Já jsem tomu upřímně moc nevěřil, nedovedl jsem si představit koncerty čtyři dny v kuse. Jasně, bylo to náročné, ale neskutečně jsem si to užil. Zamiloval jsem si to a od té doby si ani neumím představit, že bych další roky nejel.