Dobře, ve světě bohatě rozvinutého showbyznysu kdysi kdosi přišel s tím, že v USA může být hitem skladba, která se dostala v žebříčku nejhranějších písní do Top 40, v Anglii podle Record Retaileru dokonce jen do Top 75. Ale upřímně řečeno, čekal bych od toho pojmu spíš něco výjimečného nebo dlouhotrvajícího. Pamatuje si někdo – i v Anglii – písničky, které se dostaly někam za padesátku nejhranějších a nejstahovanějších písní? Většinou je ani nezaregistroval, možná jen párkrát zaslechl na půl ucha, ale v paměti po nich nezůstala ani stopa.
Paměť a pozitivní přijetí mi připadají jako dvě důležité složky pojmu hit. Když tu skladbu slyšíte, musíte si říct: Ano, tu znám, ta se mi líbí. Jsou dvě cesty, jak se do paměti taková píseň dostane. Za prvé svou chytlavostí a vstřícností k vašemu uchu. Slyšíte ji podruhé a už o ní víte. Taková skladba ale často nesplňuje druhé pravidlo, protože je empiricky dokázáno, že takové rychlé přijetí znamená, že vám za chvíli leze krkem a snažíte se ji vyřadit ze svého paměťového portfolia skladeb, které chcete znát.
Druhá cesta, jak dostat písničku do paměti, je obvykle založena na přehnaném stálém opakování. To je dneska běžnější, protože popové písně jsou mnohem produkčně komplikovanější než kdysi a trvá hodně dlouho, než si ji osvojíte. Ale každý má jinou míru „přehnaného opakování“. Ale pořád platí, že „my ti tu písničku vtlučeme do hlavy“.
Tímhle způsobem vzniká v dnešní době většina hitů. Po tom, co takové skladby odezní, většinou se na ně zapomene. Občas se pak vyloupnou v nějakém speciálním rozhlasovém pořadu nebo na ně narazíte při brouzdání po YouTube a už dávno vyrovnáni s jejich dávnou vlezlostí si je poslechnete a řeknete si: „Jó, to byl tenkrát hit!“
To mě přivádí k myšlence, že termín hit vyjadřuje poměrně dočasnou záležitost. Když říkáme „To byl hit“, zdaleka to neznamená, že je to hit i dnes.
Vyšším stupněm hitu je ten, který přežil, evergreen. Skladba, která bez úhony prošla proměnami doby a vkusu, a zůstává s námi napořád. Každý má v hlavě svůj mix takových písní. Obvykle jich není mnoho. Na začátku devadesátých let jedna britská společnost, která se tu ucházela o rozhlasovou licenci, dělala v Čechách výzkum hudební paměti a došla k tomu, že běžný Čech dokáže identifikovat zhruba tři stovky skladeb. Teď, při záplavě dalších a dalších produktů, by to mohlo být i míň. A já sám, když jsem před lety testoval v Českém rozhlase několik set skladeb a měl jsem pro recipienty také otázku: „Znáte tuto skladbu?“, jsem s překvapením zjistil, že existovala jen jediná skladba, kterou dokázali správně identifikovat všichni z tří set lidí velkého vzorku. Hádejte, která to byla!
Severní vítr!