Nic nového pod sluncem, jak říká biblická kniha Kazatel (mladší prosím nezaměňovat se stejnojmenným komiksem) i text poslední písně alba: „Ve větru písek je všechno naše chtění / s vítězstvím přijde jen a jen osamění / nil novi sub sole.“
Roman Hampacher není úplně nejznámější jméno na české hudební scéně, i když je na ní pětadvacet let. Jen jazzoví fandové, kteří chodí na koncerty Jany Koubkové, nebo obdivovatelé dávné Dobrohošti si možná vzpomenou na důstojně vypadajícího brýlatého kytaristu. I na Portě se skrýval mezi dvěma dalšími spoluhráči ve skupině Lautrec.
Všech osm písní Hamapcherovy desky otextoval jeho kolega z Lautrecu Michal Bulíř a znovu dokázal, že v kategorii textů na hranicích mezi poezií a písní patří k současné autorské elitě. I když se zdá, že tentokrát vycházel více vstříc Hampacherově duchovnímu založení, u řady skladeb si posluchač dovede představit, že by se klidně mohly ocitnout na příští desce Michala Prokopa. Je v nich jazyková i myšlenková kultivovanost, schopnost použít neobvyklé formulace nebo postřehy a tu a tam někde zarezonuje moudrost, která posluchači zůstane aspoň na chvíli v paměti: „Jsme to, co milujeme, ne to, co miluje nás.“
Moc legrace na desce neužijeme. Hampacher je spíš introvertní interpret a přes svou civilnost pořád trochu kazatel. Pokud člověk není naladěn na jeho svět „muzikanta, faráře a snílka“, jak si prý sám říká, potřebuje trochu koncentrace, aby se do něj dostal. Ale právě v té koncentraci je půvab alba – vytrhnout se ze zběsilého úprku životem a nastavit uši zpěvákovým sdělením. Musí se ovšem chtít. Kdo chce poslouchat, své si najde.
Hampacher je výborný kytarista, takže instrumentální doprovod k jeho zpěvu ani zdaleka není nudný, jak to někdy u folkrockových souborů bývá. Někdy se objeví okamžiky, k nimž se člověk musí vrátit – třeba jeho dialog s pianem v závěru Antikvariátu. Třebaže s ním hraje i rytmika basy a bicích, což je u něho novum, zas tak moc velký bigbít to není. Pěvecký projev sám není nijak svérázný, tu připomene toho, tu někoho jiného. Občas se zdá, že frázováním má nejblíže k Vlastovi Třešňákovi, ale to opravdu může být jen zdání.
VERDIKT: 75 %
To vracení se, ať už k textům, nebo k instrumentálním momentům, je tím nejtypičtějším a nejpřínosnějším rysem Hampacherova alba, tím, co ho odlišuje od ostatních folkrockových písničkářů, jejichž skladby stékají po člověku, aniž by pronikly hlouběji. Ale tak to bylo a je odjakživa. Nic nového pod sluncem.