Ale co se s tím trápit. Tak jsme se holt ocitli nějakým nedopatřením na téhle planetě. Pořád je i tak na tomhle kulatém poutníku vesmírem člověku hezky, stačí, že je hravý jako vy a že ho posloucháte a díváte se na něj prostřednictvím srdce. Asi takové jsou první pocity z poslechu jedenácté desky Vypsané fixy.
Hele, já nevím,
co ten vesmír zase chystá.
Neví to nikdo.
Měl bys bejt rád.
Chytrolíni.
Chytrolíni, ti to vědí.
Spřádají sítě
a tam můžou lhát.
Márdi se tentokrát překonává. Odjakživa byl ve svých písních vypravěčem, a není divu, že skoro v každé jeho písničce najdeme více či méně skryté příběhy. Jsou to storky o dvou lidech, kteří si najdou svůj společný svět, když utečou z fakin party nebo když svůj vztah nečekaně poznají „ve škole i u tabule“. Nebo je to povídání o napjatém vztahu mezi dvěma chlapy, který jen taktak neskončí soubojem. Nebo o někom jako je sám vypravěč uprostřed noci. Ale i tyhle příběhy mají v sobě něco neurčitého. Staly se nebo nestaly? A mohly nebo nemohly se vůbec stát? Všechno v Márdiho světě je křehké, jako když „poslední podzimní list visí na větvi“. Stačí jeden tón nebo jeden verš navíc a celý jeho hravý a zasněný svět se rozsype: „Vítr foukne honem a on poletí někam.“
A nad tím vším trůní Tři opičky, které zahánějí zlo od lidí. To je pro Márdiho a Fixu hodně důležité. Vždyť desku věnují „dobrým vztahům mezi lidmi“.
Márdi tentokrát překypuje slovy a rýmy, které v písních nebývají zrovna časté. Dosahuje s nimi atmosféry až absurdní: „Osud nás hlídá / a naše rodiče / jsou střední třída.“ V jeho fantazii se rodí kouzelné, až surrealismem inspirované rýmy. „A na záchodě elegán / nasedá na tobogán.“ Nebo „Jsem tvůj Terenc Hill – / anděl, co rád film. / Vyrvu tě z rukou ďábla. / Z pravý i levý.“ A co tohle: „Vy umělci. / Umělci na krmelci.“?
Občas se najde i něco, čemu se ve středověku říkalo makarónský rým. Tehdy to ovšem byl rým česko-latinský, jenže doba se změnila: „Bylo to jistý, bylo to čistý / a může ti bejt seventy-eight nebo sixteen.“ I nad některými přirovnáními člověk přinejmenším kroutí hlavou nebo vybuchne smíchy: „Hou hou hou. / Neříkej: „Nemá to smysl.“/ Není to mimo mísu. / Mezi Lasicou a Labudou.“ Co tím chtěl autor říci, je sice nejasné, ale v duchu nám po několikerém poslechu dojde, že v předchozí sloce se zpívalo „mezi Skyllou a Charybdou“.
Úplně neobvyklý, až absurdní je refrén Velryby: „Město, moře, kuře, stavení / žena, růže, píseň, kost, kalení. / Pán, muž, stroj, hrad, předseda. / Soudce? / Není potřeba.“ Nedává to smysl, ale přesto má člověk pocit, že to do té písně patří.
Je to trochu jiná Fixa, než na kterou jsme byli v posledních letech zvyklí. Alespoň v úvodní části desky, která je rockově údernější. První čtyři písně mají celkem svižný a řízný rockový drajv. Až pak přijde typická laskavá fixovina Bylo to jistý o vztahu tak romantickém, že je jako červená knihovna. A k tomu smutně chápajícímu pohledu na svět se pak v různých podobách kapela vrací.
Z desky jako je Ideál se dá nabírat síla, získávat přátelský a pozitivní pohled na svět a krmit se energií. Člověk si ji může vychutnat o samotě, ale zrovna tak se při jejích svérázných momentech může bavit celá společnost. Vypsaná fixa nabízí srdce na dlani – musíte ho mít ale otevřené i vy. Pak vůbec nevadí, že váš rozum tu a tam nad některými bizarními verši kroutí hlavou. Naopak, je vám z toho dobře.
VERDIKT: 95 %
Po třiceti letech a na jedenácté desce Vypsaná fixa skutečně nachází ideál. Drží si rukopis, ale hudebně se neopakuje. Nové písně jsou vybroušené, hitové a vtáhnou vás do světa, kde je všechno dobře.