Devětasedmdesátiletý Rod Stewart se přihlásil s novou deskou, tentokrát kolabem s brilantním britským honky‑tonk-blues‑rock-jazz pianistou Joolsem Hollandem. Společně sáhli po skladbách ze čtyřicátých let, které už v mnoha okamžicích signalizovaly blížící se příchod rokenrolu. Mnohé písně z jeho desky známe i v českých verzích z šedesátých let, takže temperamentního dědka Stewarta můžeme alespoň pro tuto desku označit za Milana Chladila na druhou.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v dubnu roku 1994?

Shakiře trvalo sedm let, než vydala nové album. Slovo nové by ale mělo být v uvozovkách – sedm z celkem šestnácti písní už totiž předtím vyšlo jako singly. Moment překvapení se tedy nekoná.

Velký pátek a navíc Judas Priest v O2 Aréně, to není ideální čas pro konání metalového koncertu ani v Říčanech u Prahy. V KC Labuť nebylo narváno, ale kdo přišel, byl spokojen. Obě skupiny – Motorband i předskokani Barock – opravdu stály za poslech. Naznačily, že v mainstreamovém metalu si Česko vede nadmíru slušně.

S menším zpožděním se v redakci vynořilo album Leaver od Satisfucktion nebo chcete‑li Satisfvction, jak se někdy sama kapela píše. Dánský producent Tue Madsen se postaral o perfektní sound, ale to hlavní, čím je deska zajímavá, je autorská tvorba čtveřice.

Málokdy se člověku dostane do ruky deska, u které si není jist, zda se mu líbí, nebo ne. U alba Bistro snů od Fastfood Orchestra se bavím, ale zároveň mám pocit, že mi na ní něco nesedí. Zdá se mi hudebně starobylá, ale přitom vnímám, že na ní jsou posuny, které dělají album současným. Živelná kapela ji pokřtí 27.3. v pražském Lucerna Music Baru.

Říkalo se jí až klišovitě „první dáma českého textu“, nicméně je fakt, že Jiřina Fikejzová i po své smrti už řadu let zůstává podle statistiky Ochranného svazu autorského nejúspěšnější ženou mezi autory českých textů. „Svět populární hudby je takový proměnlivý a některé písničky si zaslouží, že nepřežily jednu sezónu, ale některých je škoda,“ povzdychla si v roce 2003. Věděla, co říká.

A Dubenko, ten večer jsem byl v Brčálce, v Zelené laboratoři, kde jste se mnou taky byla, a přišel tam Pepča Čečil a řekl, že mu vedoucí dal povolení, aby mi zahrál na svoji heligonku… jen jednu maličkou písničku, kterou zpíval Hašek a tehdejší rakouská společnost, a já, jako vždycky, jsem naslouchal… a Pepča zpíval tu písničku, kterou mám rád, ale které se lekám… Padla puma na Rusy… a hosté potom tleskali a bohužel, pan vedoucí povolil jen jednu písničku, a ta stačila… Padla puma na Rusy…

Nano je pražská čtveřice, která se někdy označuje za alternativní rock nebo za elektro pop. Druhá ze škatulek je výstižnější. Night In A Fever je jejich třetí album a vzniklo po velmi dlouhé pauze. Produkčně je to dobrá práce. Nahrávky jsou přijatelné pro relativně široký okruh posluchačů, a kdyby Markéta Broumová zpívala česky, asi by mohly mít slušný ohlas i mezi nezaujatým publikem.

„Šedesát let hraju rock“, volá pětasedmdesátník Olda Říha a přivádí na scénu svůj Katapult. Z toho původního, nejslavnějšího, zbyl už jen on sám. Druhá kdysi fanoušky milovaná osobnost, baskytarista Dědek Šindelář má ale letos také výročí. Umřel před patnácti roky a z rockového nebe se určitě díval, jak jeho parťák bojuje se stářím svým i své hudby.