S debutem Igora Orozoviče se dostáváme do světa hereckého šansonu se vším, co s tím souvisí. Čeká nás zpívaná poezie a pro tento žánr typický afektovaný, často až přehrávaný projev, který má blíž k divadelnímu pódiu než k popové, folkové nebo rockové scéně. Je to styl, který svým okázalým intelektualismem vyhovuje zvláště kultivovaným ženám střední generace. Taková definice hudebního žánru zní sice hodně negativně, ale to neznamená, že by v něm nevznikaly dobré nebo zajímavé věci. Orozovičova deska patří k těm zajímavým.
Když chlap svléká tmu je autorské album. Orozovič složil až na jeden text všech dvanáct písní a sám si je také odzpíval za doprovodu výtečné doprovodné kapely, v níž dominuje pianista František Bořík. Klavír je totiž motorem většiny kompozic a dodává skladbám charakteristickou vůni evropské hudební kultury, která na rozdíl od té angloamerické staví na základech klasické neboli vážné hudby, do níž občas upustí kapku jazzu. I když je mnohdy těžké určit, kudy vlastně proud vědomí autorových textů teče, vždy v jeho písních cítíme nádech neoromantismu. A ten na téhle desce funguje z plných plic a dává smysl její existenci.
Orozovičův problém je ale v tom, že klíčové věci, které nepochybně vytryskly z hlubokých zákrutů duše, nedokáže často zobecnit tak, aby dokázaly oslovit širokou obec posluchačů. Jako kdyby o svém světě zpíval nebo polorecitoval zase jen a jen pro sebe. Podvědomě si je nejspíš této situace vědom a onoho zobecnění se snaží dosáhnout přednesem. Plně staví do služeb poezie svůj krásný hlas a emoce, které jím dokáže vytvářet. Co píseň, to samostatná herecká etuda s pečlivě nastudovanými důrazy na (podle něj) klíčová slova nebo slovní spojení. Co píseň, to drama. Vůbec nemusíte přemýšlet, zda chce zpěvák něco sdělit, stačí jen zavřít oči a nechat se unášet tokem jeho řeči a zpěvu. Strašně moc slov na prostá sdělení. Typickým příkladem je píseň-historka Černá Petra (Labuť).
Další potíž – skoro všechny písničky jsou jednak bez úsměvu a jednak v pomalém tempu. Výjimkou je Madamme de Janjour, pocta Ivě Janžurové ve svižném střihu pařížského gipsy jazzu. Zbytek desky autor zkouší oživit zmíněnými důrazy na nějaké slovo, čímž vkusně probudí usínajícího posluchače, nebo dá k dobru dueto s některou výraznou zpěvačkou. Kateřina Marie Tichá prosvětlí svým dívčím hláskem Halasovu báseň Deště. Aneta Langerová přidá nostalgickou touhu v bonusu Je to dávno a Bára Poláková se pokusí rozhýbat Knihu džunglí. S pomalým tempem se ale dá vyžít – recenzentovi se například osvědčil poslech v pověstné hodině mezi psem a vlkem, tedy v atmosféře před rozbřeskem, v končící noci beze spánku.
Verdikt: 69%
Přes všechny tyto výhrady to není špatná deska. Jasně, do Hapky s Horáčkem nebo do Hany Hegerové má daleko, ale tam Orozovič ani necílí. Své posluchače si určitě najde jinde. Snaha něco říct a neklouzat jen po povrchu, to je to, oč tu běží. Někdy to jde lépe, někdy hůře, ale pořád je to lepší, než skeptici po jeho prvních samostatných koncertech čekali.