V devadesátkách stál Adam Svatoš pod jménem Deph v čele hiphopového sdružení Chaozz, které jako první svého druhu proniklo do jinak konzervativních českých rozhlasových žebříčků. Po rozpadu Chaozzu se vrátil na scénu v roce 2002 už pod novým jménem jako šéf souboru Prago Union. V posledních letech se angažoval ještě v dalších svých projektech Rigor Mortis a nejnověji v A)Týmu, který tvoří společně s Restem. „Jedno je v tom vždycky přítomno – a to jsem já. Třeba Rigor Mortis je pro mě Prago Union v černém,“ říká.
A jaký je rozdíl mezi Dephem a Katem?
V reálu samozřejmě žádný. Ale přišlo období, kdy jsem zjistil, že už nemůžu psát tak, jak jsem psal, že je to už vyčerpané a musím najít jiný způsob. Já jako Kato jsem proto přišel s takovým ledabylým způsobem. Možná tam byly i jiný důvody, ale tohle je jeden z výkladů. Chaozz recitoval strašně popisně, mluvil o věcech, který každý vidí, a nebylo tam nic navíc. Právě tím se to vyčerpalo, protože nenechal žádný prostor, aby si posluchač nějak domyslel příběh. Když jsem si definoval, jak by měl vypadat nový způsob, tak to byla jedna z těch věcí – neříkat, co vidím, ale chodit okolo a říkat, co cítím nebo co si o tom myslím. A aby domyšlení toho příběhu zůstalo na posluchači. Díky tomu může být hudba nadčasovější, protože roste s posluchačem. Když si písničku poslechneš o pět let později, tak v ní najdeš nový věci.
Čili Chaozz byl fotografie a Prago Union je teď to, co je za tou fotografií…
… nebo rovnou obraz.
Cítíte se být víc hudebníkem nebo malířem?
Těžko říct. Možná ani jedním. Ono je to vlastně stejný. Je to jen jiný způsob jazyka. Rozhodně se necítím jako malíř, protože já maluju tak, že mě to baví. Jsem dejme tomu dobrý amatér, který má možná cit pro barvy a možná se mu povede čas od času vyplodit něco, co dobře vypadá, ale pořád ještě nemám svůj styl. Abych mohl být dobrý malíř, musel bych tomu věnovat tolik času, kolik věnuju muzice. Takže jsem spíš hudebník.
Považujete se za básníka?
Takový pocit jsem nikdy nezažil. Chápu, proč to lidi o mně občas říkají, ale já sám jsem se za něj nikdy nepovažoval. Až na pár malých záchvěvů jsem nikdy poezii ani psát nezkoušel.
Kdy jste napsal poslední skladbu?
Dopsal včera. Ale ono se nedá říct napsal nebo dopsal.
Tak tedy dokončil…
To spíš. Píši si ji na papír nebo do počítače. Ale ten postup je trochu jiný než psaní. Pravdou je, že když mám písničku hotovou, tak nikdy na papíře není. Dělám si zápisky, to jo, střádám je na hromadu a pak jednou za čas tu hromadu proberu a to, co mi s odstupem přijde jako dobrý, tak to dám stranou, znova to rozstříhám a pak, když mám nápad na nějaké téma, začnu si z těch kousků vybírat. Dokonce jednou jsem asi udělal pytlík, nadepsal jsem ho názvem tématu a do něj dával ty ústřižky, které by k němu mohly jít. A pak, když už jsem měl vybraný beat, tak jsem do mikrofonu čerpal z těch zápisků. Z půlky jsem to ale udělal z nápadů na místě, protože tomu beatu musíš přizpůsobit frázování. Proto, jak říkám, když je ta písnička hotová, tak já ji nikde napsanou nemám a většinou už to ani neudělám.
Opravdu máte všechno jen v hlavě?
Jo, v hlavě. Nebo to někdo napíše na internetu za mě. Nedávno jsem měl v Plzni autorské čtení a nějak jsme se špatně dohodli, takže já jsem si nepřipravil nic a všechno jsem nakonec četl ze stránek karaoke.cz.
To si opravdu pamatujete všechno?
Všechno ne. Aktivně si pamatuju všechny písničky, které průběžně hrajeme na koncertech. Ty si pamatuju už na furt. Nebo když dodělám desku, tak jsem schopný ty texty z ní přeříkat, protože já si všechno produkuju, nahrávám a míchám, a slyšel jsem je tím pádem snad stokrát, jenže tahle schopnost se pak časem vytrácí.
Měl jste jako kluk nějaké literární ambice?
Nevím, jestli to byly ambice, ale probíhaly tam nějaké komiksy nebo povídky. Jenže já nejsem trpělivý člověk, takže dlouhé texty nebyly můj šálek čaje. Neudržel jsem pozornost. Když se pak k něčemu vrátím, mám potřebu to posouvat dál. Kdybych měl napsat román, tak během psaní xkrát změním téma.
K těm komiksům: Třeba skladby v Pohřební hlídce tak trochu připomínají komiksové stripy…
To je tím, jak tam o smrti rapuju z určitého nadhledu, svým způsobem asi opravdu komiksového. Dělám si z toho legraci, neberu to vážně jako třeba death metalisté.
Co první rap?
Ten se jmenoval Diskofil a formálně začal jako první písničky spousty jiných lidí, se kterými se o tom bavím: „Diskofil je tady, diskofil je tam, diskofil je všude, kam se podívám.“ Stálo to za houby.
Jak dneska vnímáte to, co jste psal pro Chaozz?
Řemeslně to samozřejmě nestojí za moc. Neměli jsme se od koho učit, a tak jsme to zkoušeli, jak se dalo. Podle toho to dneska zní, včetně toho vysokého kleštěneckého hlásku. Ale filozoficky s tím žádný velký problém nemám, protože jsem to myslel dobře a zkoušel jsem říct nějaké věci, které si myslím dodneška. Akorát že jsem byl mladý a rozjetý a moc toho o světě nevěděl. Když to někde slyším hrát, tak se ošívám, ale to je kvůli technické stránce věci.
Měl jste v začátcích nějaké vzory?
Určitě. KRS–One to byl takový můj hrdina. Jak v rapu, tak jeho životní příběh. Mám to pořád v sobě. Podle jeho vzoru cítím potřebu dávat do písniček nějaké poselství. Aby to bylo „vo něčem“.
Někdo další potom?
Takhle významný už asi ne. Přibyla spousta kapel a desek, které mě ovlivnily. A dodneška přibývají další. Ale ten základ, to je opravdu KRS-ONE… a moje učitelka češtiny.
Hodně textařů vzpomíná na své učitelky češtiny.
Ta moje byla skvělá. Dokonce jsem si od ní zkopíroval písmo, které používala, když psala na tabuli. Ta placatá a široká písmena podle ní používám stále.
Kolik už Kato napsal písniček?
Na OSA jich mám cirka šest stovek. Akorát nevím, jestli není něco zdvojené, ale je to takových třicet alb, tak by to mohlo odpovídat.
Míváte nějaký odpad?
Snažím se nemít. V těch papírech s nápady to ano, ale když už dělám písničky, tak chci, aby ho bylo co nejmíň, aby mě to v inspiraci nebrzdilo. Občas něco zbude.
Takže Prago Union, A)Tým nebo Rigor Mortis jsou desky bez všech zbytků a přebytků?
No ne, občas jsem něco vyhodil. Z každé desky šly tak dvě pecky pryč, protože se mi v nich nepovedlo přesně naplnit to, co jsem si předsevzal, že tou deskou chci říct. Ale já nepravidelně dělám takové „mezidesky“, udělám čtyři sta kusů a pak je většinou rozdám, a tam většinou nakonec ty přebytkové písničky dám. Ale už to není v rámci alba, pro které původně vznikly.
Co vás musí nastartovat k psaní textu?
Ze začátku to šlo snadno. Napsal jsem nadpis, dvakrát podtrhl, napsal většinou v jednom zátahu text a už ho neměnil. Ale takhle už dávno ty písničky nevznikají. Inspirace může přijít kdykoli. Kudy chodím, tak si musím poznamenávat slovní spojení, rýmy, témata. Protože když to nenapíšu, tak je to za chvilku z mysli pryč.
A)Tým je vaše společné dílo s Restem. Jaké to je, když píšete písně dohromady?
Na A)Týmu jsou písničky, které jsem původně zamýšlel pro Prago Union, ale nechtělo se mi vydávat další desku Prago Unionu po půl roce. A pak tam jsou skladby, které jsme s Restem psali spolu, a to byla fakt zábava. Vybrali jsme beat a dohodli se, kdo vykopne první sloku – já nebo Adam – a pak jsme to prošli a dopsali ještě něco navíc, co nás napadlo. Ale těch chvil, kdy jsme psali každý zvlášť, blok a tužka, těch moc nebylo. My jsme si raději užívali tu společnou hru.
Na začátku tvorby vašich písniček je refrén nebo sloka?
Začínám většinou slokou. Refrén většinou dojíždím za běhu. On tak nějak vyplyne z té první vzniklé sloky. Určitě byly i písničky, kde mě refrén napadl jako první, ale obvykle je opravdu na začátku sloka a refrén až potom. Ale měl bych správně říct, že na začátku je vždycky téma, to, co chci sdělit.
Skládáte někdy už na předem daný beat? Jako že na nějaký konkrétní beat myslíte, když píšete text? Nebo ho hledáte, až když už je text hotový?
Já jsem začal dělat sám svoje beaty z nouze, protože jsem neměl nikoho, kdo by mi je dělal dostatečně inspirativní, a navíc v dostatečném množství. Naučil jsem se to a teď mě to hodně baví. Odpočinu si při tom. Na rozdíl od toho, když dávám dohromady text. Takže obojí vzniká na sobě nezávisle, zápisky na jednu hromádku, beaty na druhou hromádku, a když je obojího dost, začne to v mojí mysli k sobě pasovat.
S tvůrčím místem to je asi dost těžké. Říkal jste, že své texty skládáte z různě nasbíraných útržků nápadů…
Možná bych řekl, že tím hlavním tvůrčím místem je můj ateliér Strojovna. Tam dávám dohromady písničky. Ne že bych tam psal texty, ledaže je tu a tam skládám rovnou na beat. I to se stává. Ale jak už jsem řekl, zápisky vznikají opravdu všude možně a na všechno možný. Třeba na tácek od piva a tak. Múza tě odchytne, kde se jí zlíbí. Ale musím si to okamžitě poznamenat. Ale pokud to jsou zásadní věci, tak se stejně jakoby vrátí.
Tvoříte víc po ránu nebo večer?
Večer. Po ránu na to člověk nemá ten správný krevní oběh.
Píšete raději epické příběhy nebo jako v případě A)Teamu úvahové věci?
Udělat dobrý příběh je pro mě kupodivu složitější. Musím se snažit, aby nenudil ani na několikátý poslech. Nemluvě o tom, že v dnešní době vymyslet dobrý příběh není jednoduché. Co je pro mě lepší, nevím, ale určitě to nejsou příběhy. Ale zase když děláš nějakou úvahu, tak by měla být taky hodně nabušená. Nemělo by tam být moc zbytečných slov a měla by dávat smysl. Určitě je to víc práce.
A)Tým je váš první collab?
Svým způsobem jo. Je to vlastně poprvé, kdy něco dělám s někým společně. V Chaozzu nás bylo víc, ale všechno jsem stejně složil já. Ale co se týče A)Týmu, bylo to snadnější, než jsem čekal. Mám Adama rád, jsme na stejný vlně. Nebylo nic, s čím bych nesouhlasil nebo s ním polemizoval.
Psal jste pro někoho jiného než pro sebe?
Moc lidí mě o to nepožádalo, i když bych to rád zkusil. Ale třeba teď jsem udělal dvě písně na nových Mirajích. Šlo mi to. Jo, a David Koller se mě jednou ptal, jestli bych mu něco nenapsal, ale od té doby je ticho po pěšině. Taky Bára Poláková mi psala, ale to taky ještě neproběhlo.
V čem je největší problém psaní hiphopových textů?
Z hlediska obsahu? Napsat to tak, abys neplýtval časem svým ani časem obecenstva. Musíš se ptát, komu co mám říkat a mám vůbec co říct? Najít ten úhel pohledu, který bude alespoň k něčemu, aby to nebylo nic, co tady už mockrát bylo, a něco, co tady být vůbec nemělo.
A z hlediska formy?
Utéct z příběhu nebo sdělení jen kvůli tomu, že mě napadne zajímavý rým. To je hodně svůdné. Nebo máš dva vtipy a teď potřebuješ najít mezi nimi nějaký můstek. To taky nemám rád.
Obrácené přízvuky jsou jedna z nemocí českého hip hopu.
Já jsem je taky jednu dobu dělal, než jsem se naučil nějaké páky, jak se toho vyvarovat, ale někdy to může být i záměr. Jenže to pak musíš udělat tak, aby bylo evidentní, že je to úmyslné, a ne že si pomáháš nějakými berličkami.
Líbí se vám nějací čeští hiphopoví textaři?
Někteří ano. Nehodnotím je z pohledu, jak bych to psal já, protože je dobře, že každý má svůj přístup… třeba MC Gey. Taky Rest umí napsat dobrou věc… Je spousta možností, jak se na textování dívat, a některé mě opravdu baví, i když sám bych tak asi nikdy nepsal. Málokdo totiž postupuje stejným způsobem jako já – úvod, stať a závěr a všechno, co s tím souvisí. To ale neznamená, že oni to musí dělat jako já. Naopak, ať to tvoří úplně jinak, když to jejich publiku bude vyhovovat.
Chcete tím říct, že co do stylu textů jste stará škola?
To není o staré škole. Naopak, když mi někdo řekne, že jsem tady nejlepší textař, tak já na to řeknu, že to je smutný.
Nejužívanější slovo na A)Týmu je pravděpodobně hovno.
Já nevím. Snažím se vyhýbat takovým slovům, ale může se stát, že se občas nechám unést. Je pravda, že se mi do textů občas dostane hovno nebo něco s ním spojeného. Už jsem uvažoval o tom, jestli s tím nemám nějaký problém. Teď jsem dělal novou „Pragovku“ a tam mám písničku Výstřel, kde místo hovno říkám výstřel, ale je to stejně celé o hovně.
Kdybyste měl po třiceti letech v oboru říct, o čem je vaše tvorba, co by to bylo?
Je to o mně, o tom, co mě baví, co cítím, čím mohu být někomu užitečný. Na nic jiného nemyslím. Předávám informace, energii, pocit, prostě všechno, co pomůže lidem, aby neopakovali moje chyby, pocit, který jim dodává chuť existovat.
Čili zobecňujete své vlastní zkušenosti?
Ano, říkám to, co cítím, a to, co bych si přál, aby bylo. Přispět svojí troškou k tomu univerzálnímu vědomí v tom smyslu, aby lidi přemýšleli pozitivně.
Děláte v hip hopu už třicet let a pořád jste na špici. Máte na to nějaký recept?
Těžko říct, ale asi je to v tom, že skončíš jednu věc a hned pokračuješ dál v nezměněným tempu, protože člověk musí nadělat nějaký penzum věcí, aby z toho nakonec vypadlo něco, co stojí za zapamatování. To platí hlavně o beatech. Ale co se týče obsahu, nemám žádné pravidlo. Akorát to, že přemýšlím.