Je zajímavé dívat se na různé hudební výzkumy v dlouhodobém kontextu. Sledovat, jak se mění vkus publika určité věkové skupiny v průběhu let. Třeba dechovka. Ještě před třiceti lety patřila mezi nejoblíbenější hudební žánry u posluchačů nad padesát let. Za patnáct let se její posluchačské jádro posunulo vysoko nad šedesátku a dnes je ještě dál. Pokud její příznivci ještě žijí...
Stejný případ potkal i dominující styl sedmdesátek, country. Před dvaceti lety to byl žánr na vrcholu popularity a po republice dokonce vysílalo několik country rádií – a nebyly to neúspěšné stanice –, které oslovovaly čtyřicátníky. Dnes je country zhruba ve stejné situaci jako dechovka před patnácti roky, prostě kultura šedesátníků.
1.
To jsou dva příklady teze, že posluchači stárnou spolu se svým žánrem a nové generace se k minulosti už neobracejí. Mají své vlastní styly a žánry, na kterých vyrostly a které je provázejí zbytkem života. V pozdějším posluchačském věku dochází dokonce k dalšímu specifickému jevu, totiž ke splývání žánrů.
V průběhu let vzniklo něco jako „pop pro staré“, což je směska pamětnických písní s tím, co člověk posbíral cestou, aniž by přitom hleděl na svůj oblíbený žánr. Bývají to pozoruhodné směsky. Není výjimkou člověk, jemuž se líbí pár písniček od Nedvědů a Michala Tučného, ale taky něco od Lucie Bílé, nebo dokonce od Tří sester.
Když je člověk přívržencem nějakého žánru, pevně věří, že jeho oblíbená hudba tu zůstane navěky a budou ji za svou brát další a další generace posluchačů. Ano, tu a tam najdeme píseň, která už dlouho vzdoruje času, ale většinou je to jen náhodná hrstka skladeb, co se k nové generaci dostaly skrze počítačové hry, jako třeba Final Countdown od Europe nebo z televizního seriálu. To potvrzuje nedávný případ zpěvačky Kate Bush a její písně Running Up That Hill. Potom, co se skladba z roku 1985 objevila v seriálu Stranger Things na Netflixu, vystoupala na vrchol britského žebříčku, což se jí 37 let předtím nepovedlo. Ale takových případů není mnoho.
Každý rockový fanoušek žil představou, že rock je žánr, který se vymkne principu generačního stárnutí, že to bude základní kámen, který se jenom bude proměňovat. Podařilo se mu odolat nástupu diska v druhé polovině sedmdesátých let i zběsilé rave music na začátku devadesátek. Přežil i zběsilý start hip hopu a stále setrvával v roli, když ne nejpopulárnějšího, tak jednoho z nejoblíbenějších hudebních proudů. Stačí ale pohled do Německa, jež nám je odjakživa a stále ještě vkusově nejblíže, na poslední březnovou
Top 100 v roce 2024, a zjistíme, že v ní není ani jedna pravověrná rocková skladba. Tu a tam by se možná něco s přimhouřenýma očima dalo nazvat pop-rockem, ale jinak všechno tvoří komputerově vytvářený dance pop, hip hop a ucourané balady středního proudu. A to když právě v těchto týdnech a měsících vyšly desky takových hvězd a klasiků, jako jsou Green Day, Liam Gallagher, Judas Priest, první singl nových Bon Jovi nebo nahrávky v Německu tak oblíbeného finského folk metalu Korpiklaani. A nějaká nová kapela? Žádná! Co se děje?
2.
Rock zestárnul a ustrnul. Ztratil náboj, který v něm byl, když se na konci padesátých let zrodil pod taktovkou vydavatelství Sun Records a jejich nejúspěšnějšího koně Elvise Presleyho. Nedávný životopisný film o zrození Elvise v druhém plánu vysvětluje, jak se zrodila jeho hudba a s ní i kořeny rocku. Byla to fúze country, kterou měl jako každý jižanský bílý zpěvák v krvi, s elektrifikovaným blues. Elvisovo bloudění po černošských hospodách bylo v zájmu dnešních ideologií ve snímku Baze Luhrmanna přehnané, ale faktem je, že prvním Preslyho hitem bylo That´s Alright, původně hit černého bluesmana Arthura Cruduppa z druhé poloviny čtyřicátých let.
Tohle vyvážené soužití se s rockem táhlo celá další léta. Vyrostli na něm Beatles i Rolling Stones. Brzy ale nestačilo a na základní kmen se napojovaly další inspirace, které vycházely z toho, co zrovna v jiných hudebních oblastech letělo. Vznikl country rock, jazz rock, blues rock, folk rock, prog rock, pop rock… Druhou cestou bylo přitvrzování. Z rocku vznikl hard rock a z něj se vyvinul metal.
V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se všechny tyto směry začaly drobit na další podpěry. Jen těch metalových můžeme napočítat víc než tucet. Na konci devadesátých let jsme poprvé pocítili, že je čím dál méně zdrojů, z nichž může rock brát svou inspiraci. Když se dnes podíváme na tehdejší brit pop, dojde nám, jaká bezradnost v něm jako v celku byla. Ideu mu vštěpovali spíš hudební novináři než muzikanti sami. Oasis jako něco mezi Beatles a Sex Pistols? Pche!
Sám od sebe se už rock nemohl obrodit. Alespoň v té podobě, aby z jeho vývojové špice vznikl masový trend. Tak jako se to kdysi povedlo punku, který byl do jisté míry vzpourou proti zbohatlickým rockovým super-star. Ještě šlo spojit právě punk s metalem – výsledkem byla Nirvana a celý grunge – nebo metal s rapem a hip hopem například v podobě Linkin Park. Mimochodem, co mají obroditelé z této éry Kurt Cobain, Chris Cornell nebo Chester Bennigton společného? Muzika se dostala do situace, kdy na jedné straně vstoupily do hry kalkulace, na druhé z ní byla hra o život.
S hiphopovou fúzí jsme vstoupili do zatím poslední vývojové éry, do syntézy s elektronikou. Zatím se dá mluvit o ne příliš vydařené cestě, totiž o spojení s elektronikou. Tahle trasa trvá také nějakých padesát let. Nejdřív to byly nové nástroje. Moogy a další syntezátory zpočátku hudbu obohatily. Ale jejich modernější typy na konci sedmdesátých let zlikvidovaly většinu dechových sekcí velkých kapel. Klávesy je snadno nahradily. Dalším krokem byla likvidace bubeníků v osmdesátkách. A na jejich konci už máme první počítače, které dokázaly nahradit basu, kytaru, prostě všechno. Pokrok nezastavíš, ale je jeden opravdu velký rozdíl mezi tím, co vytvoří muzikanti s klasickými nástroji, a tím, co vytvoří počítačový operátor. A to jsou emoce. Známe to z minulosti. Kolik dobrých desek nefungovalo jen proto, že kapela nedokázala ve studiu vytvořit pořádnou emotivní atmosféru. Stejně tak ji ale fakt nedovede vytvořit computer.
3.
Máme tady co do činění s čímsi uvadajícím? Nebo naopak s trendem odpovídajícím stavu společnosti? Rocková hudba změnila v průběhu posledních pětašedesáti let své poselství i cílovou skupinu, kterou reprezentovala. Elvis, Chuck Berry, ale i Beatles pocházeli z poválečných nejchudších společenských vrstev.
Bob Dylan, Janis Joplin nebo Jerry Garcia, významní představitelé hippie kultury, byli původně tuláky, nebo dokonce somráky, kteří utíkali z domovů, cítili se být vyvrženci společnosti a představiteli sociálního protestu. Byli hlasem dna společnosti, byl v nich někdy až vztek nebo protest proti osudu. Stali se však hlasem, jenž dosáhl módního rozměru. To, co bylo původně kulturou protestu, counterculture, se proměnilo v životní styl úplně jiného společenského okruhu. V roce 2000 zachytil David Brooks v knize Bobos přerod této od srdce vycházející kultury vyděděnců ve stylizovaný lifestylový prvek zbohatlické střední třídy: „Typický hrdina či hrdinka profilu v časopise Forbes nejen řídí výkonný podnik, ale také hraje na flétnu, maluje, podniká výzkumné výpravy a hraje v rockové kapele s názvem ironicky narážejícím na střední věk jako Prostate Pretenders.“
Přidejme k tomu, že třeba i být na koncertu jedné z posledních velkých světových kapel, které zavítají čas od času do vašeho města, je podobným symbolem vyššího společenského statusu.
I my v Čechách si ten přerod dokážeme představit. Také náš rock byl od šedesátých do konce osmdesátých let formou, ba dokonce jedním z hlavních symbolů counterculture. Ne sice ekonomické, ale určitě politické. Pak přišla polistopadová éra a rock se stal součástí běžného životního stylu. Extrém protestu se stal mainstreamovou podobou konzumace.
Takové znedůvěryhodnění žánru vedlo novou generaci po roce 2000 k hledání jiných hudebních světů, mnohem méně spojených se světem bobos. V idolizující roli hudebního rebela proti společnosti nahradily rock různé rave party, technivaly nebo techno party. Na stejném základě stojí i většina hip hopu. Vždyť vlastně i rockové festivaly se z pohledu nové generace alternativců staly symbolem konzumní kultury, která s protestem a „new revolt“ nemá nic společného.
Tak k čemu rock? Ten patří příslušníkům starší generace, kteří stejně žijí hluboko ponořeni v historických nahrávkách, nebo těm jejich dětem, do nichž tátové hlava nehlava perou hudbu svého mládí.
Velkou zásluhu na poškození image rocku má současný „taky rock“ čili pop rock. Platí to nejen o světové scéně, kde na nějakou dobu přejal roli konzervativního středního proudu, ale i v Česku. V podstatě všechno, co u nás vzniká se šancí na komerční úspěch –
od Chinaski a Kryštofa přes Xindla X až k některým novým kytarovým objevům – se v posledních deseti letech proměnilo v neskutečně uniformní a opotřebované produkty a nelze se divit, když z výzkumů vyplývá, že si valná část publika písničky jednotlivých interpretů plete. Ať je to, kdo je to, čeká nás někdy hůř, někdy líp udělaná kytarovka s texty a melodiemi, které by se uživily i ve folku. To není výhrada proti kvalitě, ale proti monotónnosti celé scény.
4.
Spojnicí mezi kapelou a publikem je vydavatel. Gramofonové firmy byly v minulosti tím, kdo desky nejen vydával, ale investoval do jejich nahrávání a propagace.
Nejde jen o to, že se z fandů změnili v obchodníky (více v druhém vydání tohoto seriálu). Přešli na jinou strategii. Místo angažování desítek kapel, které měly sice dobré recenze v tisku, ale byly špatně prodejné (Velvet Underground toho byli dokonalým příkladem), se soustředili na interprety, u nichž si byli jisti, že budou vydělávat. Vojensky řečeno, místo nekoordinované palby se soustředili na předem připravený zásah cíle jedním výstřelem. Anebo do toho šli jako angličtí vydavatelé v punkové éře, kdy podepisovali smlouvu s novými kapelami na pět alb. Do prvního investovali slušné peníze, když se album nechytilo, dali už trochu méně do druhého, a když ani to neuspělo, natočila se levná třetí deska. No, a pak už následovalo koncertní LP a bestofka, takže se alespoň neprodělalo.
Samozřejmě že i potom se tu a tam investovalo do něčeho alternativního, aby vznikal pocit, že se něco děje. Někdy se tím otestoval zájem publika nebo šlo o pokus snížit daňový základ. Ale ani to často nestálo za námahu. Zhoršovalo to flexibilitu vydavatelů a často to byla marná práce. Vizionáři jsou mnohdy cvoci, je s nimi těžké pořízení. A kdoví, jestli se jejich vize nakonec ujme. Nebo jiný problém: Příprava debutu nějaké kapely trvá rok nebo i dva, vznikne třeba i dobré album, ale než se celý ten koloběh desek a koncertů nastartuje na plné obrátky, parta mladých kluků se mezi sebou rozhádá a rozpadne. Námaha a investice jsou v čudu. A že takových případů nadějných kapel bylo!
Sám akt nahrávání také něco stojí. Když v roce 1969 natáčeli Crosby, Stills, Nash and Young své album Déja vù několik týdnů a skladby dávali dohromady až ve studiu, byl z toho velký poprask. Dneska je to – aspoň v kontextu největších světových kapel – běžná, často ale nákladná praxe. Jenže pokud se v posledních letech něco děje v ekonomice hudebního průmyslu, tak je to cokoli, co se točí kolem sloganu Vyrábět levně. Napůl muzikant, napůl počítačový operátor, který za odpoledne vytvoří, či chcete-li, naprogramuje písničku a doplní ji vokálem nějaké bezvýznamné studiové sboristky v podobě napůl anonymní sólistky, je mnohokrát levnější než dlouhodobá práce s rockovou kapelou. Možná to není tak dobré nebo dlouhotrvající, ale dobrý marketing to spraví. Lidi novou muziku potřebují a zvláště nejmladší generace bere to, co jí marketéři skrze odpovídající média vnutí.
5.
Nicméně tady cosi rockového stále zůstává, i když mimo velký showbyznys. Je to stálá potřeba lidských bytostí se sdružovat a hraní v kapele, ať už jen tak pro sebe, nebo pro omezený okruh přátel a fandů, patří mezi oblíbené formy vytváření takových vazeb. Srovnáme-li počty kapel v různých amatérských hudebních soutěžích z devadesátých let se současností, vidíme, že co do kvantity se nic moc nezměnilo. Navíc existuje mnohem víc možností, jak obejít svět velkých vydavatelů. Ale představa, že se vrátí zlatá éra globálně velkých rockových kapel z druhé poloviny 20. století, je v nedohlednu.