Obrázek k článku RECENZE: Hlaskontrabas Oktet tvoří hudbou pozoruhodné krajiny. Poslech je zážitek
| Josef Vlček | Foto: Zuzana Lazarová

RECENZE: Hlaskontrabas Oktet tvoří hudbou pozoruhodné krajiny. Poslech je zážitek

Kde je hranice mezi soudobou vážnou hudbou a alternativní hudební scénou? Projekt zpěvačky Ridiny Ahmedové a kontrabasisty Petra Tichého stojí na jedné z takových pomyslných hraničních čar. A nabízí neobvyklou hudbu, plnou pozoruhodných impresí, zvláštních prostorů a barev. Název alba Kaleidoscapes říká vše.

Na počátku byl jen Ridinin a Petrův HLASkontraBAS Projekt, v němž dvojice využívala looperu. Osmičlenný soubor z tohoto projektu vychází a rozvíjí ho. Čtyři zpěváci a čtyři kontrabasisté vytvořili cosi v duchu vokalíz. Tedy hlasy jako hudební nástroje, bez textů. To dává desce s neobvyklou sestavou nadnárodní charakter.

Hlaskontrabas je ale také mezinárodní projekt. Realizuje nejen skladby českých autorů (kromě obou hlavních protagonistů dodali své skladby ještě Beata Hlavenková a Petr Wajsar), ale také kompozice skladatelů z Islandu, Norska a Izraele. Promo text říká, že jde o „severské album“, a výstižnější pojmenování se ani nedá najít. Všechny skladby jsou písněmi beze slov o velkých, osamělých prostorech a náladách, jež taková místa v člověku vyvolávají. Nemusí být ale jen o severských pláních plných sněhu, které jsou pro takový druh hudby jako stvořené – pod skladbou Adama ben Ezry si člověk okamžitě dovede představit Sinajskou poušť a Tichého kompozice V Beskydech opravdu zní jako atmosféra horské túry, při níž člověk celé hodiny nepotká ani živáčka. Chvílemi je to jako v dystopickém románu, v němž už je naše planeta bez lidí, ale z historické dáli zní tajemná ozvěna jejich dávné existence.

Klíčem k desce nejsou efektní muzikantské a vokální kreace (i když před nimi lze jen smekat), ale nálady krajinomaleb. Autorům se je podařilo zrealizovat ve dvou vrstvách. Zatímco celková nálada desky je spíše ponurá a temná, jednotlivé skladby jsou různorodé, od klidu dálek, které přináší skladba Peace, až pro hravou a temperamentní Mysterious Ride, při níž si maně vzpomeneme na vokální díla Carla Orffa.

Zdá se, že hlasy mírně převažují nad kontrabasy a teprve až po několikerém poslechu si začneme uvědomovat jejich roli. Zábavné až hravé jsou především ty chvíle, kdy se ozvučnice nástrojů mění v perkusivní nástroje. Zvuk nahrávek je doslova průzračný. Podobné kompozice svádějí k nadužívání echa, ale tady takové kreace nejsou potřeba. Skladby prázdnotu dálek a samoty zachycují samy v sobě a nepotřebují žádné vylepšování.

Verdikt: 85%

Byla by to skvělá filmová hudba!