Že budete v Táboře stejně jako autor za boomera se bát nemusíte: všechny věkové kategorie, včetně důchodců, na festivalu mluví stejným jazykem. V areálu ovšem narazíte na velkou spoustu mladých nabíjející tuhle subkulturní komunitu silnou energií – tím hlavním důvodem, proč nepřežívá, ale žije. Po svém, se svými ideály a pevným názorovým antirasistickým a antifašistickým postojem. Tady žádného Motoristu nepotkáte.
Jedná se s ohledem na žánrové zaměření o festival pro starší? Nejspíš ano, ale mladé duchem, kteří si nepřipouštějí, že by se jejich oblíbený chumel ska, punku, reggae, hardcoru, punkrocku a rock’n’rollu pohnul do sofistikovanějšího levelu. Na Mighty Sounds nejde o nové trendy, experimenty a bůhvíjak složité umění. Je to vlastně festival jedné písničky ve dvou verzích: rychlé a ještě rychlejší.
Mighty Sounds návštěvníky nabije mladou energií.
Autor zaměřený na docela jinou hudbu měl občas při zavřených očích problém rozeznat, kdy jedna kapela končí a druhá už začíná, a proto si letos vytyčil nepříliš náročný cíl: navštěvovat koncerty takových, které měly v sestavách ženy, hrály na jiné nástroje než kytary a přišly mu málo známé. Až na to, že je na rozdíl od něho znal skoro každý.
Nebylo jich mnoho, Mighty Sounds je přece jenom festival zasvěcený kytarám a drsným chlapům, ale kupodivu ani málo. A čtyři sestry Maid of Ace z britského Hastings do toho řezaly úplně stejně, ne-li zběsileji a do evidentního padnutí. Ale to nebyl ten hlavní důvod, proč jste na ně zírali: patří k nim i klasický příběh nezávislé rock'n'rollové kapely, která se po dvacetiletém „fucking“ hraní kde se dá, ocitla loni ve Wembley po boku Green Day.
Britské rokenrolistky Maid of Ace
Americká kapela Catbite potěšila zase jinak: skvělým melodickým pop ska punkrockem, kvílejícími klávesami a hlasem Brittany Luna, záhadu jejíhož frázování odhalila až informace, že vystudovala jazzový zpěv. Milovník The Interrupters si určitě přišel na své, a až budou Catbite v říjnu v Praze, neváhejte.
Zpěvačka Catbite Brittany Luna zaujala frázováním.
Výhodou návštěvníků typu autora je „nepolíbenost“ touto scénou, takže se po vystoupení kalifornské čtveřice The BellRays cítil málem jako objevitel. To ten mohutný soulový hlas černošské zpěvačky Lisy Kekaulou, fantastická kytara Boba Vennumema a tvrdý garážový rock střižený blues a psychedelií. Příjemná odbočka z festivalové nabídky.
Nepamatuje si také, že by někdy na nějakém festivalu klábosil se staršími dámami o punku. Na rozdíl od nich neměl jedinou kérku (možná jako jediný na festivalu) a nechal se poučovat, koho nesmí v žádném případě minout a když pak stál před dámami doporučenou britskou kapelou Kid Kapichi došlo mu, že podceňovat někoho na Mighty Sounds, byť se jedná o zaměstnankyně školství, se nevyplácí. Celou dobu se pak rozhlížel po stanu, jestli je náhodou neuvidí s davem řvát fuck you.
Německé kapely hrající irskou muziku patří mezi evropské mistry v tom, jak lidi rozbláznit a roztančit. Anglicky nebo německy, to je fuk. U Fiddler's Green vám po chvíli dojde, že jste snad úplně každou z jejich skladeb už stokrát slyšeli, protože irský rock po vzoru Pogues nebo Waterboys zůstává v kursu, ale vem to čert. Nepřišli jste za originálem ale za zábavou a když nadšení lidé nosili nad hlavou houslistu v gumovém člunu, ne že byste se hned rozeběhli jim pomoc, jen jste si uvědomili, že taková show k letním irským dupárnám patří.
Fiddler's Green to rozjeli na člunu.
Veteránští celtic-punkeři The Real McKenzies přijeli z Kanady, kde, jak známo žije velká skotská komunita. Proto ty kilty a dudy, jinak muziku nemálo podobnou třeba Dropkick Murphys u nich tvrdí dva ostří kytaristé a všemu vládne zpěvák Paul McKenzie. Sice pán v letech, ale marná sláva anarchistická pusa mu jede jak ve dvaceti.
The Real McKenzies kilty a dudy nepřivezli ze Skotska, nýbrž z Kanady.
Všechny plakátové hvězdy - Fidlar, Donots, Wizo, Millencolin nebo Soft Play – byly dobré, Irie Révoltés ale nejlepší; hlavně tím, jak na ně všichni čekali a během okamžiku se nechali strhnout přívalem rozeskákané reggae skáčkové rebelie křtěné hip hopem. Té pak neodolal jen člověk z kamene, i když kdo ví. Parádní koncert.
A osobní vrchol Mighty Sounds? Pardon a při vší úctě ke všem: slovenská trojice Berlin Manson. Nepopsatelný a nesmírně silný hudební a názorový manifest. To je ale povídání na delší dobu.
Vrchol Mighty Sounds podle Jiřího Moravčíka? Hudební manifest Berlin Manson.
Na skvostně připravenou divadelní a besední scénu letos občas nezbývaly síly. Zkrátka sviňské vedro, takže ve stínu sedící autor se namísto toho bavil pohledem na nafukovací modrý bazének, do které skákali děti i dospělí, malí, velcí, tlustí, ale i hubení ve slušivých růžových sukýnkách. Bezprostřednost, to je další trumf Mighty Sounds. Festivalu dělaného z lásky k lidem a muzice. „Jste fakt popičózní,“ shrnul to zpěvák slovenské skupiny Heľenine oči.
Koncert Irie Révoltés byl strhující.