Letní měsíce jsou plné koncertních akcí, a co si budeme povídat, je jich víc, než je atraktivních kapel, které mohou přilákat návštěvníky. To znamená, že od čtvrtka do nedělního dopoledne musí takové skupiny pojíždět od festivalu k festivalu, všude rozbalit svoje fidlátka, odehrát nějakých devadesát minut a jet zase dál.

Jméno Adama Vopičky není neznámé. Ti, kdo sledují současnou českou alternativu, vědí o jeho účinkování v The Prostitutes, Fake Tapes a hlavně v duu Calm Season s violoncellistkou Terezií Kovalovou. Nyní se vydal na sólovou dráhu – píše tíživě těžké texty ze světa fringe music, okrajového druhu písničkářské tvorby.

Jestli vám lezou krkem všichni ti pop rockeři se svými komplikovanými poselstvími nebo rappeři se svou arogancí, zkuste novou desku Terezy Kerndlové. Ve své podstatě je to jednoduchá, srozumitelná deska středního proudu, čistá, pozitivně nastavená popina. Dobře zazpívaná, konzervativní, svými tématy možná připomínající některé sebezpytné písně Hany Zagorové z jejího nejlepšího, velmi osobního období.

Taky máte pocit, že se na české scéně nic neděje? Copak o tom, rapery se dají dláždit ulice, ale ti nesednou každému. Středoproudí zpěváci mají zase problémy s tím, aby jim někdo napsal chytlavou píseň, protože jinak si jich nikdo ani nevšimne. A písničkářů, ať už folkových nebo poprockových, kterých bývalo u nás vždycky dost, v poslední době nějak nepřibývá. Jako kdyby neměli co říct. Kde je zakopaný pes?

Nepatří k lidem, u nichž bychom roli textaře brali jako něco klíčového. Vnímáme ho jako nevyhlášeného šéfa dvou kapel – Lucie a Wanastových vjecí – zpěváka, kytaristu nebo autora hudby. Možná je to i tím, že některé z největších hitů Lucie otextoval Oskar Petr. Možná je to i tím, že kromě Petrových textů Lucie dlouhá léta hudbu i texty podepisovala kolektivně. Jak to ale Robert Kodym má s psaním textů?

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety.  Jak vypadala česká hudební scéna v květnu roku  roku 1995?

Už je to devatenáct let, co Michal Prokop poprvé sdělil větu, že natočil poslední desku. Od té doby jich udělal ještě několik – každou vždycky jako svou poslední – ale z labutí písně vždycky nakonec vzniklo parádní dílko, pravidelně překonávající předchozí „poslední“ desku. Prokop nezklamal ani tentokrát. Album Mohlo by bejt nebe, vrcholná nahrávka interpretů Prokopovy generace z roku 2021, je Ostrakou přesaženo.

U nás v ulici přespával před vchodem do Žabky hodný bezdomovec. Měli jsme ho rádi, protože o to, co vyžebral, se dokázal s kolemjdoucími rozdělit. Dokonce mi jednou nabídl chleba se salámem, který mu hodinu předtím přinesla moje partnerka.

Na českou scénu vpadl Mirek Imrich jako bomba. Doslova přes noc. A činil se na mnoha frontách. Vyprávění jeho příběhu jsme v minulém Headlineru zastavili u techno epizody s formací Factory. Hyperaktivní frontman a zpěvák už ale samozřejmě otvíral další hudební kapitolu. Na spadnutí byl jeho návrat do Abraxasu a pak zase jeho odchod. Toto je dokončení příběhu mnohými nepochopeného člověka, který svůj život zasvětil hudbě. Bez ústupků.

Všichni ho v pražských hospodách už léta znají jen jako Hugomíra. Buď tam chodí pít, nebo zpívat. Někdy obojí. Říká se o něm, že je to „český Tom Waits“ nejen proto, že má podobný chraplák, ale také proto, že píše písničky, které vycházejí ze stejných, možná ještě rázovitějších prostředí a někdy i podobných životních situací. Kořalky a zavináče. Vraťte nám bufety. Eine kleine chlast musik. Názvy písniček třicetileté kapely Letouni soumraku říkají všechno.