Hele koukej zahrát ňákej kloudnej flák,
jinak můžeš taky dostat na zobák,
a když už budu v ráži, to si piš,
že andělíčky zpívat uslyšíš.
Jak jsem dostal přes hubu
Letouni soumraku jsou pražská hospodská legenda, která kašle na popularitu a víceméně nic nevydává. Živá hudba je jim nadevše. O to víc překvapilo, že po tolika letech existence natočili svůj první klip Až nám karty z rukou vypadnou. „Po třiceti letech jsme ho natočili jako poděkování lidem, který na nás chodili. Mnozí v něm dokonce hrajou,“ říká Hugomír. Muž, který nikdy neodloží klobouk.
Letouni soumraku. Na neobvyklý název prý přišel původní bubeník Pastor. „To byl můj spolužák už od školky. On byl zedník, ale hrozně sečtělej. A co víc, on si to, co četl, uměl zapamatovat, i když chlastal jako o život. A on tehdy čet nějakej cestopis z Austrálie. Strašně se mu líbily vakomyši a různý takový noční letouni. Tak jsme to vzali za svý.“
S kloboukem a v saku
Minimálně
stovku básní
napsal jsem a roztrhal
ze strachu, že blbý jsou a laciný
vždyť slova lžou
se slepotou
válčím dál
Stav věcí neměnný
Letouni soumraku původně vznikli v Pacově jako místní blues band. „Tehdy to byl takovej srandamač. Já si vymýšlel texty přímo na place, to mi to ještě šlo,“ vzpomíná Hugomír. „Dneska je nás pět, časem se to takhle vystříbřilo.“
Pacov je přece rodiště Antonína Sovy.
„Jasně. Pod kámen u pomníku Antonína Sovy jsem si jako kluk schovával cigarety, protože jsem si byl jistej, že tam je nikdo nenajde. Ale ona tam ta sovovská básnická tradice vyvěrá ze země. A taky se tam hrozně chlastá. Kde jinde by taky mohla vzniknout kapela, která tohle v sobě spojuje?“
Jak se pak taková kapela dostane do Prahy?
„Až nečekaně rychle. Tam v Pacově jsme měli jen jeden nebo dva první koncerty a rovnou přišla pražská Lucerna. Zakladatel Letounů Filip BB Zoubek chodil na SUPŠ na Žižkově. No, a měli maturitní ples, tak nás na něj pozvali. Já už v tý době v Praze žil a do Pacova jen dojížděl. Po víkendech jsme dělali tancovačky po jižních Čechách, ale pak musel být odejit Pastor, protože když vypil litr rumu, tak byl nepoužitelnej, a on ho vypil dvakrát denně. Kluci se následně rozprchli po jižních Čechách, ale pár se jich dostalo do Prahy a tady jsme pokračovali.“
Ale zase tak často to není!
„No hele, my fakt moc nehrajem. Když dáme patnáct dvacet koncertů ročně, tak je to moc. Kluci hrajou v různých kapelách a na Letouny mají čas jen někdy. Při takhle málo koncertech si to aspoň vždycky víc vychutnáme. Ale o to by nešlo. Kdyby byla nabídka, byla by i poptávka, ale já se nikam necpu.“
Mezi blues a brechtem
Čas leze po zdech
jak zpitej šváb
sólistův vzdech
slyšet je zdáli
jak tichý včelí zzzzz
a Kurt válí
Kurt válí
Pocta Kurtu W.
Hugomír si nikdy texty nezapisoval. „Polovinu textů mám jenom v hlavě. Až umřu, tak zmizí spolu se mnou.“ Zpočátku vznikaly jeho písně spontánně. „Já jsem ty texty napsal při zkoušce rovnou na place nebo si to vzal s sebou domů a tam je dodělal. Jo, tehdy to šlo lehce. A víš, že třetinu z těch úplně prvních písniček hrajeme dodnes?“
Letouni soumraku hráli od začátku většinou covery bluesových a jazzových skladeb, které ale, podobně jako v rodné Americe, mutovaly podle prostředí a jazyka tak, že svým vyzněním už původní skladby Howlin´ Wolfa, Johna Lee Hookera nebo Billie Holiday vůbec nepřipomínaly. Zrovna Až nám karty z rukou vypadnou je původně od Billie Holliday, ale přes další a další verze, vycházející z těch předchozích, pozvolna vzniklo něco úplně jiného, až se píseň dostala k Letounům. A tam její obsah dostal literární rozměr a většinou i jinou náladu.
Ten obsah je v případě Letounů soumraku určující. Texty se rodily už ve chvíli vzniku, často na zkoušce: „Ono to v tý době ani jinak nešlo. Já uměl akorát yes a no. Do patnácti to tehdy ve škole ani nebylo možný a od patnácti jsem byl permanentně v terénu – putyky a výčepy – s pivem a lihovinami jsem soustavně nasával život, o kterým jsem chtěl psát. Tenkrát jsem totiž psal povídky a básničky. Bůhví, kde jim je konec. Po čtyřicítce jsem angličtinu doháněl jako blbec. Všechno proto bylo na pocitu.“
To, co posunulo Letouny od prostého, často jednoduchého černého blues k jakési intelektuální poetické středoevropské kulturní tradici, bylo mimo jiné hudební dílo Kurta Weilla, dvorního skladatele dramatika Bertoldta Brechta. Dalo by se to pochopit třeba díky jeho hudbě ke známé Třígrošové opeře, ale Hugomír propadl kouzlu nejen Brechtových her, jejichž odlesk dekadence před nástupem třetí říše je přítomný skoro v každém jeho textu, ale i dalších Weillových skladeb. Weillovy smyčcové kvartety z dvacátých let minulého století patří dodnes k Hugomírově nejoblíbenější hudbě. Samozřejmě vedle blues a jazzu.
„Otextoval jsem jednu písničku od barda jménem Chuck E. Weiss, která je v našem podání poctou Kurtu Weillovi. Je přitom zvláštní, že si lidé většinou myslí, že je to pocta Kurtu Vonnegutovi. Nevadí mi to, Vonneguta mám taky rád. Taky si lidi myslej, že jsem se k tomu Weillovi dostal přes Doors nebo Bowieho, který ho měli rádi, ale já tohle moc neznám. Vždycky jsem raději poslouchal hlavně blues, jazz nebo klasiku. Objevil jsem si ho sám. Asi se budete divit, protože to není v módě, ale mám rád taky dechovku. A odjakživa se mi líbily netradiční lidi jako Tom Waits nebo Captain Beefheart. Taky samozřejmě Zappa.“
Waitsovské propojení blues a dekadentní kultury výmarské republiky (nebo chcete-li „prvorepublikového šansonu“) má jednoho společného jmenovatele – alkohol. To téma vstupuje do Hugomírova básnického světa skoro automaticky.
Blues pivního zapadáku
V putyce špína, že kdyby se vytřelo,
je tam rázem větší plac.
Z kamen se v tom šeru divně kouřilo,
na zemi ležel pivní tác,
za pípou stál chlapík,
co snad profík kdysi byl,
jenže už to dávno zapích,
teď mu jen fialovej frňák zbyl.
Karlín
„Já jsem moc písní za život nenapsal. Píšu, jen když mě něco napadne. Složil jsem jich tak asi šedesát nebo sedmdesát. A každou z nich jsem si pořádně vyseděl. Třeba jsem čekal na dva řádky v tom B8BB celejch šest let. Já už jsem takovej. Ani to první cédéčko, co jsme nahráli, nemám. A vůbec nevím, jestli ho někdo má. Co s tím? Ty písničky mám v hlavě, tak to nepotřebuju. A paměť slouží.“
Toho chlastu je v písních Letounů soumraku víc než dost!
„To je fakt, pil jsem rád, ale teďka si dávám větší a větší pauzy. Věř nebo ne, já jsem v hospodě nikdy nesložil ani řádku. Všechno na zkoušce nebo doma. Kocovina je pro mě největší inspirace. Já o těch největších pijáckejch výkonech nechci vyprávět, protože když na to přijde řeč, málokdo tomu věří, a pak jsem za Barona Prášila. Ale nebylo výjimkou zdolat tři flašky calvadosu a piva nikdo moc nepočítal…“
To musela být potom kocovina! Člověk se pak nediví, že pomalu v každé písní Letounů soumraku se zpívá o kyselým pocitu, o cestě poslední, o hrobníkovi, co má v koutě rýč, o člověku, co ho kladou na katafalk…
„Taková témata patří k životu. Blues není moc veselý. Aspoň tak, jak ho chápu já.“
Vraťte nám bufety
Vraťte nám bufety,
kam směs pachů vstoupit láká,
kde točí osudů se rulety
a všechno na stojáka.
Vraťte nám bufety
s týpkama jak od Franty Bidla,
co maj s lidma jenom trampoty,
ale u pultů jim rostou křídla.
Vraťte nám bufety
Bohužel, to se už asi nepovede. Svět se úplně změnil. Ale snít se o tom dá. Tak, jak o tom sní jeden z pacovských následníků Antonína Sovy a jeho Letouni soumraku uprostřed provoněného stmívání nad Evropou.