Grál je Vopičkova první sólová deska, produkovaná Petrem Zatloukalem, který navíc hraje většinu doprovodných nástrojů (a obstarává tu a tam nějakou elektroniku). Autor hraje na akustickou kytaru a ze zhruba šedesáti procent zpívá své texty. Slova, která mu napsali Tereza Podzimková, Klára Lesse a Petr Soukup, však dokonale splývají s tím, z čeho se Vopička vyzpívává.
Je to deska neradostné plovoucí poezie, v níž se občas objevují zajímavé obraty, ale která nachází cestu k srdci posluchače obtížněji. Částečně je to vinou spíše monotónního hudebního doprovodu, který neřeší přízvuky, částečně vinou zpěváka, který až tak moc zpěvák není. Výsledek nemůže být jiný než soubor introvertních sdělení. Jako kdyby se Adam Vopička vůbec neobracel k lidem, ale jen a jen do sebe.
Hlavním motivem desky je vesmír. Přesněji řečeno, lucidní snění o vesmíru, jenž je ale zároveň pojmenováním pro prostor, pro duševní stav beztíže, bytí pro bytí, o němž interpret sní od prvního tónu úvodní skladby Bez tíže. Je to stav mimo realitu, kde se chceš dotýkat, ale nedotkneš se, netušíš, co je přelud a co je skutečnost. Je to stav bloudění, hledání pevného bodu, moment, kdy se člověk ve snu dívá sám na sebe, ale nemůže reálně ovládat to, co vidí. Takhle můžete vnímat třeba titulní píseň: „Valí se kameny / Padají jak listí / Chytám je rukama / Pot mi rány čistí…“
Stav mezi snem a skutečností patří mezi základní témata moderního umění. Najdeme ho u Ladislava Klímy stejně jako u Pink Floyd a upřímně řečeno, nikdo se nedostane dál než k jeho popisu. A protože každý z nás je jiná osobnost, naše snění jsou diametrálně odlišná. I to je jeden z důvodů, proč je těžko vzít Vopičkovy sny za své. Možná by získaly obecnější podobu, kdyby je autor transformoval spíš do výtvarného díla.
To, co Grál prosvětluje, jsou hosté. Zvláště oba ženské vokály, Lenka Dusilová v titulní písni a Tereza Luna v UFO, andělsky osvítily ponuře nehmatatelný svět bloudění a symbolicky přinášejí alespoň malou kapku naděje. Naděje ve světě, který potřebuje restart, vyléčit z civilizačních chorob („Tratě zase zarůstaj‘ / Neprobíhá zkouška sirén / V kinech bílý plátna jsou / Nic se nedá nikam sdílet“), jak o tom sní závěrečná skladba.
Verdikt:
Debut Adama Vopičky je v mnoha ohledech sympatický. Škoda, že jeho zkoumání vesmíru zůstává příliš uzavřené do vesmíru vlastního. Krok k sólovému písničkářství je to ovšem zajímavý.