Na počátku Imrichova návratu k Abraxasu stála náhoda. Potkal se v metru se Slávkem Jandou, příjemně si popovídali a znovu škrtla sirka.
Před Vánocemi roku 1994 došlo k opětovnému setkání skupiny na vystoupení v Rock Café. Supraphon, který byl v té době překvapivě liknavý v reedicích svého katalogu na CD, se odvázal a přišel s kompilací Best of Abraxas. Při oslavě vydání asistovaly nejen současné kapely bývalých členů (Jandův Yandim Band, Imrichova Technofactory a Ditrichův Hypnotix), ale jen pro tuto příležitost oživený původní Abraxas. Byl to hodně vydařený koncert. Sál praskal ve švech a nějaké fanynky dokonce omdlévaly a musela je odvézt sanitka. Stará parta se rozhodla, že je škoda zůstat při jedné akci a že kapelu obnoví nastálo. Imrich, Janda, bubeník Ivan Pelíšek a basista Factory Rusák se do toho vrhli s plnou vervou. „Tak jsme si řekli, že bychom mohli udělat ještě pár dalších koncertů, a nakonec jsme spolu hráli až do roku 2017.“
Jenže doba se změnila a velkorysé akce českých rockových superhvězd z osmdesátek byly už jen legendou. V itinerářích tedy začaly dominovat hlavně menší sály a kluby. Janda to kdesi vyjádřil velmi výstižně: „Musíš si uvědomit, že my jsme stará kapela a to publikum stárne taky. No a je známo, že starší publikum chodí na koncerty méně než to mladý. Takže je pochopitelné, že tehdy jsme měli větší návštěvnost, než máme dnes. Ale taky je nutné si uvědomit, že v tý době byla muzika mezi mladými lidmi naprosto dominantní záležitost. Tehdy nic jiného nebylo, prakticky se nedalo cestovat a nebylo tolik možností jako teď. Takže speciálně pro mladý lidi byla hudba v tý době takový jediný svobodný vyjádření.“
A tak se stalo, že před prvním albem oživeného Abraxasu Sado Maso (1996) nikdo na zadek neupadl. Na rockové scéně stále ještě dominoval metal, objevily se první elektrokapely a vracel se i střední proud. Na české scéně, kterou do jisté míry ovládala TV Nova, se zase odehrával první comeback Ivety Bartošové, Ilona Csáková se ze zpěvačky dravé Laury a jejích tygrů pozvolna propadala do banálního popu a muzikálový barytonista Dan Hůlka se stával miláčkem paní a dam. A jestli se něco v české kotlině nechytilo, bylo to funky a popově laděné R&B.
Sado maso samozřejmě tohle reflektuje. Je to spíš poznávání se dvou interpretů, kteří spolu dlouhou dobu nedělali a teď se snaží pochopit jeden druhého a jeho cestu. Kříží se tu tři různé typy moderní hudby. Janda jede po své linii, která čítá nejen jeho jinou kapelu Yandim Band, ale i spolupráci s jazzovou zpěvačkou Janou Koubkovou, zatímco Imrich tu a tam zkouší přidat trochu elektroniky a zároveň ne a ne uniknout ze zajetí Tanga. Oba hlavní protagonisté k sobě dokonce zkoušejí proniknout i přes hudbu z úplných abraxasích artrockových a psychedelických začátků. Taková je například Planeta nebo osm a půl minuty dlouhá závěrečná instrumentálka Kdo jsem?
Jednotlivé trendy se prolínají jen pracně a ztěžka, a jestli něco víc dominuje, tak je to Imrichova koncepce čili hudba blíž Tangu než Abraxasu. Jak to Janda přežil, bůh ví. V každém případě tu slyšíme Imricha ve vrcholné formě. Ke každé písni zkouší jinou hlasovou polohu, což někdy působí zábavným dojmem.
Trvalo čtyři roky, než se Abraxas znovu rozhodl něco natočit. Odstup stál za to. Album Rituál (2000) je jednoznačně nejlepším dílkem, které v druhé fázi spolupráce Imricha a Jandy vzniklo. Ozdobou desky byla píseň Obyčejnej svět, která zaznamenala vysoký pocit rozhlasových airplayů a stala se i naživo koncertním trhákem. Hraje se dodnes. Takové písně se rodí autorům jen málokdy za život. Obyčejnej svět je hymnou pohody, písní radosti, která spojuje roztancovaný pop rock, Jandovu eleganci, Imrichovu uvolněnost a jasně dané poselství:
„Hodit věci za hlavu, na trávu ulehnout,
to je čin.
Na květ motýl usedne,
hejno ptáků přelétne jen tak.
A ty samý novoty, divit se nestačím,
to když se svlékáš.
A ta vůně přírody, chlap do pohody, bejt já.“
V roce 2017 natočil svou vlastní verzi Obyčejného světa novináři Blesku protežovaný pseudovokalista Robert N. a umístil ji na singl, který vydal spolu s ostravskou legendou Tanjou. Je to jeden ze dvou případů, kdy se někdo pokusil o hit s remakem Imrichovy skladby. Tou druhou byla další severomoravská hvězda Heidi, ale Jiskření natočila už v roce 1985.
Málem kultovní písní se stala úvodní píseň Rituálu Karel drogy nebere. Není o nikom jiném než o Karlu Gottovi a je inspirována úryvkem z jakéhosi interview, v němž Mistr vypráví o tom, jak drogy škodí zpěvákovu hlasu. V době vydání Rituálu se snad v každé hospodě rozhořely diskuse o tom, jak Imrich svůj text mínil. Dělal si z Gotta legraci? Nebo naopak obdivoval jeho vůli a oddanost hudbě a publiku? Bral Gottův proslov za blábol? Bylo v tom nějaké skryté poselství? Chtěl tím říct, že na kvalitu hlasu kašle, hlavní je si prásknout jointa nebo si něco píchnout? V každém případě je dobře známo, že Karel Gott byl písní nadšen, a dokonce s Abraxasem participoval na vzniku klipu. Aby ne, vždyť máloco přidalo mnohonásobnému Slavíkovi na popularitě jako Imrichův song. A to dokonce v okruzích, kde byl božský Kája dávno odepsaný.
Imrich výtečníkem
Ovšem nebyl by to Imrich, kdyby se v té době vedle Faktory a Abraxasu nepustil do nějakých dalších projektů. V pražském Vagonu představil 16. června 2004 svou paralelní klubovou kapelu Imrich & Sešlost výtečníků. Neexistovala dlouho, protože někdy o rok později „Sešlost končí svou činnost na dobu neurčitou“, jak ohlásil zpěvák na svých stránkách.
Naživo to byla zajímavá sestava. Jména bubeníka Jakuba Donatha, basisty Davea Mendeze, klávesisty Daniela Andela a kytaristy Petra Kadlčeka byla na české scéně velmi dobře známá. No ano, kdysi tvořili západočeský Natural a s nimi přišel v roce 1985 velký hit Naturalu Já na to mám!
Moc to spolu nefungovalo, protože výsledný produkt spolupráce, desku Život tropí hlouposti, natočil Imrich ve svém domácím studiu víceméně sám, jen ve třech písničkách mu Kadlček nahrál trochu kytary. Byla to jedna z posledních desek, které vyšly u fenoménu devadesátých let, vydavatelství Popron.
Není to špatná deska, z Imrichova hlediska dokonce velice osobní. Můžeme ji vnímat jako kolekci písní, v nichž se zpěvák vyrovnává s realitou přelomu století. Kolem bují konzumní společnost, život lidí řídí televize, ať už v podobě soutěže zpívajících rychlokvašek v Česko hledá SuperStar, nebo amerických seriálů typu Akta X. Pořád doznívají smíšené pocity z doby předlistopadové – bylo to příšerné, ale zároveň jsme byli mladí a měli v sobě svobodu. Velmi důležitá je i mnohovýznamová skladba Nezávislá – můžeme ji vnímat jako součást partnerského dialogu, jako vyjádření zpěvákova vztahu k Abraxasu a vůbec náplni své kariéry, ale třeba i jako zkratkovitý komentář k dění na celé scéně, kdy bylo ve flóru slovo nezávislost, jímž se zaklínal kdejaký umělec:
„Tenhle pocit znám, je jak opium
podávaný tak trochu po kapkách.“
Deska je zajímavá také tím, že Imrich si ve dvou skladbách i trochu zarapuje. Na svou dobu ne špatně. A za pozornost z hudebního hlediska stojí i zmíněná Česko hledá SuperStar, v níž si Imrich originálním způsobem pohrává s citáty z You Give Love a Bad Name od Bon Jovi.
Ona vůbec ta deska, ač trpí řadou vad včetně často neuvěřitelně zpotvořených přízvuků, je docela autentickým dokladem doby.
Po odbočce k Výtečníkům ale pokračujeme dál v linii Abraxasu. Album Už je to jedno vydal Abraxas v roce 2007. Představuje tentokrát hardrockovou kapelu, sice typicky jandovsky elegantní, ale definitivně zbavenou novovlnných názvuků. Můžeme si ji navíc pamatovat jako desku, v níž se střídá protest s touhou po nových vzrušeních. Zase rudí, jejíž text napsal manažer kapely Petr Soukup, reaguje na překvapivě dobré výsledky KSČM v tehdejších volebních výzkumech:
„Namísto v base v plný kráse svojí cestou
jdou, tam kde poměry dovolí.
Čelem k mase na nový trase do funkcí
je rvou a rozum odjel na hory…“
A naopak, v zajímavém kontrastu k tomu přicházejí erotické, až sadomasochistické vize v Ona můj pán:
„To nejlepší uprostřed
se střetnou energie vesmíru.
Tu hru cukru a biče v pokoře snesu,
ona můj pán…“
Tahle až protikladná různorodost svědčí o tom, že Abraxas ani tak nezkoušel vytvořit nějaké vnitřně komponované dílo, ale dal na hromadu to, co dům dal.
Za dva roky přišel Abraxas s další deskou. Jmenovala se podle Jandovy santanovské instrumentálky Hlava v oblacích a vliv Santanovy hudby je znát skoro v každé skladbě počínaje úvodní skladbou Sekám latinu. Proč z ní nebyl hit? Nikdo ji do médií netlačil a hrstka neslaných nemastných recenzí nikoho kromě nejvěrnějších fanoušků neinspirovala.
Proč Hlavu v oblacích nenabídli některému z tehdejších velkých vydavatelů, kteří by ji dokázali prodat? Jitka Imrichová říká, že to Mirek zkoušel, ale nebyl zájem.
Ostatně ani Janda, ani Imrich se o popularizaci svého díla zase tak moc nesnažili. Dá se dokonce říci, že v rámci Abraxasu vůbec neuvažovali o tom, jak se přizpůsobit nové generaci posluchačů. Starých fanoušků, kteří na kapelu chodili před dvaceti lety, ubývalo a mladí chtěli slyšet něco jiného než dvacet let po listopadu žehrání na starou dobu:
„To byli jsme tak bezradní a taky trochu
bezmocní v té době cenzury.
Nebyli jsme ani bez zpěvu, ani bez muziky,
nebyli jsme ani nezvuční.
Je to za námi.“
Abraxas se to ale pokoušel jen trochu vylepšit tím, že skrze latinskou hudbu zapojoval do svého poprockového soundu výrazně taneční rysy, ale v době, která s sebou přinášela technoparty a dunivé dýdžejské sety, to bylo vysloveně mimo mísu. Deska se ovšem natáčela v domácím Imrichově studiu, čili s únosnými náklady, takže šlo spíš o to, jak si udělat radost.
Imrich, ač ve své předchozí kariéře mnohokrát prokázal, že je spíše typem přímočarého rockera, se tentokrát se střídavým úspěchem snaží přizpůsobit Jandově mixu soulu, funku, latiny a popu. Jak tak procházíme jeho diskografii, už víme, že ho nebavilo přešlapovat na místě a raději zkoušel nové a jiné věci. V posledním dvacetiletí svého života hrál minimálně se čtyřmi nebo pěti kapelami, které se střídavě rozpouštěly a samy znovu oživovaly. Odtud také pochází jistá muzikantská rozlítanost a nevyhraněnost, která brzdila jeho kariéru. Na jeho nahrávkách s Abraxasem se to projevovalo nejvíc.
Ale potřeboval zrovna on vyhraněnost? V padesáti nebo šedesáti letech?
Vlastním nákladem
Ten malý zájem vydavatelů byl zvláštní. Přitom pokusů o různé comebacky bylo spousty, protože v prvním desetiletí nového století se toho na české scéně moc nedělo. Můžeme se domnívat, že hudební podnikatelé si více cenili Imrichova koncertního showmanství než nových nahrávek. Možná jednání s Abraxasem uvízla z nějakého důvodu na mrtvém bodě. Nebo se někomu zdálo, že když Imrich jen málo oslovil nové publikum, a to starší postupně odpadá, nevyplatí se do nových nahrávek investovat. Stačí reedice klasiky Abraxasu a Tanga.
Imrich byl sice šťastný kdykoli, když se objevil na pódiu a mohl tam předvádět své skopičiny a ohňostroje, ale z tvůrčího hlediska ho Abraxas moc neuspokojoval. Janda byl k jeho autorským produktům příliš nekompromisní. On byl kapelníkem, který měl poslední slovo, a směřování souboru šlo za ním. A tu se najednou naskytla šance pro další krok stranou. Tango is back again!
Ale než k tomu došlo, vytvořil si Imrich další odlehčení. V roce 2000 založil skupinu Rammstein Revival! Člověk si musí uvědomit, že Imrichovo potrhlé showmanství, teatrální vystupování, humor, co někdy vůbec nemusí být humorem, láska k ohňostrojům a neustálé zkoušení něčeho jiného je blízké tomu, co od devadesátých let vymýšleli „bývalí východní Němci“. Kdesi na internetu se najde i další zdůvodnění a Jitka Imrichová tato zpěvákova slova potvrzuje: „Pro mě je to změna, protože si zazpívám trochu jinak, v jiné poloze. Já, když jsem si vždycky po ránu cvičil hlas, začínal jsem tím Rammsteinem, protože byl hlubokej. A díky tomu, že jsem to zkoušel několik let, tak jsem se naučil texty a zjistil, že to mohu zpívat.“
Rammstein Revival byla poměrně hodně oblíbená klubová kapela a kolem let 2014 až 2016 měla slušnou řádku kšeftů. Fungovala víceméně kontinuálně do posledních chvil, kdy ještě Imrich mohl vystupovat. Ti, co ji viděli, říkávali, že tak by asi opravdu Ramštajni hráli, kdyby museli vystupovat v menších klubech.
Tango se vrací a poslední odbočka
Nakonec stejně znovu došlo na Tango. Ale trvalo to hodně dlouho! Zárodek se objevil už v roce 1998, kdy se členové Tanga po desetileté pauze znovu sešli a společně vystoupili spolu s německou kapelou Stern Combo Meisen, se kterou před lety jezdili po Německu. Ohlas byl víc než slušný, ale nešlo do toho jít naplno. Imrich na to později vzpomínal: „Z deseti koncertů jsme sedm museli odříct, protože jeden měl muzikál a Kotva a Jurečka Žlutého psa s Hejmou.“ Ale i tak prý u Sony Music Bonton vydali singl Karla a pánbů / Zrcadlo.
V roce 2005 vyšel záznam živáku Tango 2005. No, vyšel… Třináct skladeb vlastním nákladem, dokonce jen na CDr. Takže je to vlastně demosnímek či, jak tomu říkal Hutka, samopal. Mnozí dokonce tvrdí, že tahle deska neexistuje, ale discogs.com ji v Imrichově diskografii uvádí, byť s poněkud podivnými informacemi.
Už tehdy to sice vypadalo na znovuobnovení kapely, ale těžko ji sestavovat z lidí, kteří jedou na plný úvazek s tak aktivní kapelou, jako byl v té době Žlutý pes. Ale Imrich se nevzdal. „Někdy kolem roku 2010 jsem se pokusil nahodit staré Tango,“ vzpomínal před svými sedmdesátinami v rozhovoru s manažerem Vladimírem Mertlíkem. „Ale bez staré party.“ Takže nakonec to dopadlo tak, že Imrich si ponechal název Tango, upravil ho na M. Imrich Tango a zpěváka doplnili noví členové – DJ Viking, původně z Kurtizán, vzal s sebou do nového Tanga spoluhráče z kapely, ve které zrovna působil – bubenici Hanu Gasseldorferovou, basistu Jana Ruppricha a starého známého ze Sešlosti Petra Kadlčáka. V této sestavě vydali v roce 2009 album Boom Boom.
Boom Boom spíš vypadá jako kolekce demosnímků, které by se měly dopracovat ve studiu k určité dokonalosti. Ale tady byla evidentně potřeba udělat syrovou, řekněme poctivou nahrávku, kde chyba nebo neupravený zvuk bicích jako kdyby podtrhovaly atmosféru – dejme tomu – generačního manifestu. Však také v titulní skladbě najdeme těžko zazpívatelné poselství spíše literárního charakteru, oslavující kolektivní tvorbu:
„Do prostoru vstoupila transpersonální
energie, hudební dialog, v němž není místo
pro vlastní ego.
Pohlceni tím, co děláme, ztrácíme pojem
o čase, v určitém smyslu tak kreativním,
a duševní kráse.“
Hana Petra Gasseldorferová, která bubnovala a zpívala s Tangem mezi roky 2006 a 2017, inspirovala Imricha k poslední odbočce ze čtyřicetileté oscilace mezi Abraxasem a Tangem. Po Faktory to znovu zkusil s taneční hudbou. Tentokrát ale vyzkoušel breakbeat.
Dříve, než se dostala k Tangu, dělala Hana písničkařinu se skupinou Metanoia a něco, čemu říkala psychedelický experiment pod názvem Fittipaldi Is Dead. Nějakou dobu hrála na klávesy i s Kurtizánami z 25. Avenue. Teď chtěla jít do taneční hudby.
V roce 2010 natočila se dvěma členy Tanga a druhou zpěvačkou jménem Bea Tody album Hanka Gasseldorfeová & Imrich Band – Bez identity. Mirek Imrich se tady poprvé objevil v roli dýdžeje! Tohle album obsahuje klasický taneční elektronický pop s prvky pop rocku a breakbeatu. Asi bychom tohle od úhlavního nepřítele středního proudu nečekali, ale Imrich to zkusil.
O dva roky později šel ještě dál a stal se dýdžejem Hanina projektu hANYbEAT, dělal s oběma dámami živé sety, a dokonce revidoval Bez identity v novém vydání jako Ve světě dat. Pokud se podíváte na YouTube, možná vás překvapí i klasické hity Tanga a Abraxasu v dancefloorovém provedení. Zní to zajímavě, a navíc si člověk uvědomí, že Imrich, který obvykle se svými projekty přicházel s určitým zpožděním vůči světu a někdy i domácí scéně, tentokrát předběhl čas. Jen své nápady jako obvykle neuměl prodat.
K šedesátinám si Imrich nadělil album Svět 60. Vydal je jen pod svým jménem, aby bylo jasné, že se vztahuje k jeho osobnímu jubileu. Není to snadno stravitelné album a běžný posluchač by je nejspíš označil za blbé, jenže tady jde o co nejosobnější vyjádření emocí, které se k tak výraznému výročí vztahují. Na desce je několik skladeb, které jsou něčím podobným zpovědi. O sobě v nich mluví v třetí osobě:
„Nesnaží se už dneska v něčem vyniknout,
nebo svýho kamaráda, kamarádku
předstihnout.
Nechce bejt tak zas moc na veřejnosti
viděnej.
Přeje si být inkognito, být nezmiňovanej.“
To zpívá ve skladbě Muž bez ambicí. Zvláštní je, že deska není až tak úplně radostnou oslavou dožitého věku. Spíš jde o protest: autora štve bulvární tisk, televizní soutěže, svět zahlcený velkými, nesrozumitelnými slovy a frázemi. Hned v první písni zdůrazňuje, že „kdo se směje, ten žije“, ale jeho smích není přesvědčivý. Snaží se špínu světa okolo sebe zesměšňovat nebo parodovat, ale působí při tom spíš naštvaně. Možná je celkový dojem ovlivněn hudební agresivitou desky. Nenajdeme na ní ani chvilku uvolnění nebo pohlazení. Je to dáno rychlými tempy kompozic. Jako kdyby si chtěl křečovitě dokázat, že je pořád mladý a dokáže zběsilou rychlost vydýchat.
Album je uděláno metodou samo domo. Všechny nástroje hraje Imrich sám, jen se zpěvem mu v několika písních pomáhá Hanka Gasseldőrferová, ale že by působila konejšivým dojmem nějakého anděla, to opravdu ne. Dominují syntetické klávesy, které v mnoha okamžicích vytvářejí studený a „špinavý“ sound. Nabízí se otázka, zda album je produktem Imrichovy snahy být neustále hudebně uprostřed světového kontextu a produktem z alternativního okraje hudby, potřebou utéct co nejdál od dnešního popu, nebo důkazem, že starý výtržník je už tak vytržený, že je úplně mimo mísu.
V říjnu 2011 oslavil Abraxas v pražském Retru 35 let své existence. Záznam z tohoto koncertu Abraxas 35 let vyšel skoro o dva roky později. Imrich a Janda se svou kapelou tu hostí Matěje Rupperta, Viktora Dyka, Varhana Orchestroviče Bauera a Imrama Musu Zangiho na akci, kterou bychom mohli nazvat Abraxas Greatest Hits. Jako obvykle: ne že by to byla špatná deska, Janda by něco nepovedeného nepustil z ruky, ale víc než kolekce podstatných nahrávek je to upomínkový předmět.
Také Imrichovo Tango slavilo výročí. Ke třicítce vyšlo na labelu imrichmusic album Tango 2014. Byla to kolekce čtrnácti znovu natočených klasických kousků kapely z dob její největší slávy. Míru a Hanku na desce doprovodili kytarista David Pavlík a basista Martin Ivan, točilo se – kde jinde? – v Imrichově domácím studijíčku. Výsledek odpovídá podobným pokusům, ať jsou z domácích, nebo cizích luhů a hájů – člověk dostane chuť slyšet původní provedení, protože novým verzím chybí autenticita. Takže výsledek? Tango Revival Band! Jinak se to nazvat nedá.
Cestou na konečnou
Dvojalbum Tribute Abraxas z roku 2014 patří mezi specifický druh desek, na nichž se potkávají různorodé soubory s vlastními adaptacemi skladeb oslavovaného umělce. Podobně jako většina desek druhé éry Abraxasu prošla bez valného zájmu novinářů i veřejnosti. Ne že by to byla nějak významná kolekce, která obsahuje nové objevné verze abraxáckých hitů, z nichž se člověk posadí na zadek, ale je to perfektní důkaz, že dobrá píseň zahraná dobrými muzikanty se snad ani nedá zkazit. I když…
Ne, tady to neplatí!
Manažerovi a producentovi Petru Soukupovi se povedlo shromáždit 28 skladeb z různých fází skupiny a dát dohromady neuvěřitelně pestrou směsku těch, kdo zatoužili zahrát některou z nich po svém. Janda výsledek výstižně komentoval slovy, že některé nahrávky jsou lepší, než když je udělal Abraxas. Třeba Tata Bojs otevírají album skladbou Honza Rock´n´Roll Star a píseň zní, jako kdyby byla z jejich dílny. Najdeme tu typickou stylizaci Bruna Ferrariho nebo alternativní metal Atari Terror. Můžeme slyšet třeba i Sekám latinu v opravdu latinském provedení Laury a jejích tygrů, folkovou verzi Obyčejného světa od Eriky Fečové, skáčkovou verzi ZOO v provedení Sto zvířat nebo ploužák Bez tebe je noc prázdná tma v provedení Keksu. Právě poslední zmíněná skladba, na jejíž původní verzi z roku 1986 vůbec neparticipoval Imrich, naznačuje, že jde spíš o poctu Slávku Jandovi než Mirku Imrichovi.
Poslední deskou, kterou natočil Abraxas s Miroslavem Imrichem, byl Klid! v roce 2015. Vznikala v době, kdy už zase v Abraxasu probíhal nevyhlášený souboj dvou kohoutů na jednom smetišti, což stejně jako kdysi vedlo k tomu, že se na desku nevešla žádná z Imrichových písní (i když jich prý nabídl celou řadu). Imrich prý nakonec ve sporu s Jandou stáhl i ty, které by nekompromisní leader nakonec ponechal. „Poté, co Míra stáhnul ty svoje skladby, bylo potřeba během týdne udělat asi tři písničky a atmosféra v kapele nebyla v tu dobu zrovna moc dobrá. Tak jsem je udělal sám, i když jsem to neměl v plánu,“ svěřil se Janda novinářům. Ale bez ohledu na to, deska už byla od začátku koncipována tak, že tam bude Mírův hlavní vokál a já s baskytaristou Ivanem Doležálkem budeme vytvářet ,druhej vokální plán‘. Někde se ve zpěvu střídáme, aby to bylo barevnější.“
A přidal něco, co vyznělo, jako když dává Imrichovi padáka: „A protože Míra má zároveň svoje Tango a nově ještě Revival Rammstein, dochází ke křížení termínů, zvažujeme, že využijeme situace a připravíme alternativní program, postavenej na skladbách z desek Manéž a Šťastnej blázen plus souvisejících singlech té doby. Možná sáhneme i po něčem z Yandim Band, samozřejmě tam budou i ty zásadní, povinný hity Abraxasu. A takhle bychom občas koncertovali bez Míry.“
Když 2. června 2015 křtil Slávek Janda v pražském Rock Café kompilaci Nekonečný boogie (Best of Abraxas), rocková veřejnost už věděla, že Imrich Jandovu kapelu znovu opustil. Abraxas tam vystoupil v základním triu a jak sám zpívající kytarista předtím zdůraznil, mohl si dovolit předvést naživo i skladby z Manéže a Šťastnýho blázna, protože ty Imrich, který na původních nahrávkách neparticipoval, odmítal hrát. Janda byl v několika rozhovorech toho názoru, že existoval Abraxas a Imrich: „Míra byl vždycky solitér.“
Dojížďák
Tak už nám zbyly jen poslední dvě desky Imrichovy dlouhé kariéry. Čas shrnout posledních dvacet let zpěvákovy dráhy. Z hlediska té nejširší veřejnosti to je éra, která by se dala nazvat Ve stínu. Myslím, že ten stín byl úmyslný. Imrich dělal jen to, co se mu líbilo. Být svůj bylo alfou a omegou jeho snažení. Nerval se nikam do prvních pozic, nevymetal festivaly, marketing jako kdyby pro něj neexistoval. Ze všeho nejraději si hrál ve svém domácím studijíčku s různými elektronickými mašinkami, vyráběl si prskavky a dělbuchy, skládal si sobě pro radost písničky a tu a tam si užil své největší zábavy, pořádného cirkusu na jevišti. Legrace na pódiu, to ho bavilo ze všeho nejvíc, a jestli mu patří nějaké důležité místo „na bedně“ v české popové historii, pak v kategorii entertainer.
Ze všech vyprávění vyplývá, že jeho výkony hodně závisely na tom, kdo byli jeho spoluhráči. Ti ho nejvíc budili k různým fórům a vylomeninám. Mertlík říkal, že ho naposledy viděl rok před smrtí na vystoupení v Radotíně a že se při jeho skopičinách báječně bavil, stejně jako celý narvaný sál. Nikdo netušil, že se vzadu už stahují mraky.
Ale na předcovidovém albu Poprvé (2017) se takový tón ozývá. Verše „Neumírej dřív než já / čekali jsme dlouho na sebe“ v písni Neumírej podtrhuje o chvíli dál věštecký verš „Doufám, že neumřu předčasně“. Samozřejmě že jde o náhodu, jeden z mála smutných tónů na desce, zpívaný navíc hlasem záporáka z nějaké vánoční pohádky.
Jinak je to deska bujná, stylově různorodá, pokrývající kdeco od potenciálního pop hitu Báječnej život a rokenrolu Poprvé až k „česko-irským Pogues“ v písni Pivo točený a k návratu do novovlnných let. I když deska vyšla pod hlavičkou M. Imrich Tango, jsou tu i tři skladby, v níž hraje víceméně Abraxas včetně Slávka Jandy. Ve skladbě Jak se máte si Imrich dokonce střihne rap, a to s takovým gustem, že by člověk předpokládal, že tudy mohl jít při svém dalším kroku stranou.
Poprvé (Imrich prý dokonce uvažoval, že tak překřtí svou kapelu) má sice daleko do aktuálního soundu desátých let, pořád ještě leží v osmdesátkách, ale je to asi nejlepší deska, kterou v poslední fázi své kariéry udělal. Jako kdyby v sobě nastartoval další začátek. Bohužel, další rozjezd překazil covid.
Poslední deskou souboru M. Imrich Tango je Živák 2022. Potvrzuje další z tezí o Imrichově tvůrčí metodě posledního dvacetiletí. Imrich měl v sobě cosi z dokumentaristy. Jeho desky jsou víc než uměleckým dílem, pokusem zdokumentovat stav toho, co momentálně dělal.
Živák 2022 zachycuje momentální přístup nové Imrichovy pětičlenné kapely (z předchozího složení zůstal jen kytarista Martin Hollandr) ke klasickým hitům Abraxasu a Tanga z dávných dob. Slyšíme, jak se změnilo Jdeme do hor, Obyčejnej svět, Elektrický bál nebo Co s tím sklem. V jednom zátahu hraném hudebním proudu se zdá, že Imrich je tentokrát jemnější, uvolněnější a jeho představa soundu už tolik neleží na představách o bílém reggae. Ze záznamu vyzařuje kupodivu silná energie, taková, kterou se na předchozích koncertních albech nepovedlo tak dobře zachytit. Na zpěváka ve věku šedesát devět let velmi slušný výkon.
Ten smutný konec
„Jakou roli ve světě v plánu kosmickým
já mám…“
Obyčejnej svět
Svět po sedmdesátce není nic moc. Imrich se ale pořád snažil něco dělat. Vedl pravidelný život, v rámci možností denně cvičil a rozezpívával se. Objevil se i na koncertu k šedesátinám Oty Balage a zazpíval si tam s Danem Bártou Chtělas to vidět, přičemž se poléval kečupem. Ale ubývalo přátel. Do věčných lovišť odešli jeho kumpáni z Tanga Franta Kotva a Zdeněk Juračka. Umřel i Michal Ambrož. Michal Dittrich a Ivan Pelíšek přestali hrát. I když o tom ani s nejbližšími nemluvil, musel se cítit osaměle.
Navíc poslední tři roky trpěl tinitem – otravným pískáním v uchu, které sužuje muzikanty. V listopadu 2023 mu našli rakovinu hrtanu. Jemu, kterému až na jednu uzlinku nikdy nic na hlasivkách nenašli! Musel na operaci a po ní už nemohl mluvit, natož zpívat. Pořídil si protézu a znovu začal s hlasovými cvičeními. Všichni se podivovali, jak dobře to zvládá. Zkusil dát dohromady novou kapelu a začal s ní zkoušet. Podle Mirkových přátel přišel s geniálním nápadem. Našel si zpěváka, který bude zpívat za něj, zatímco on bude dělat na scéně „ty svoje opičárny“.
To, co se nakonec stalo, nikdo nečekal. Vysvětlení nabízí jedna vzpomínka někdejšího manažera Mertlíka: „Mirek byl v civilu úplně jinej, než jak ho všichni znali. Byl to nesmírně laskavej člověk. Všichni si mysleli, že takovej člověk metá v soukromí kozelce, ale vůbec ne. Strašně málo mluvil, nikdy jsem ho neviděl křičet, nikdy se nerozčiloval. Když se mu něco nelíbilo, neodporoval, jen úplně zmlknul. Ale když šlo o věc, nehnul jsi s ním.“
Onoho osudného času šel Mirek, který znovu zaznamenal nějaké potíže s hrtanem, do nemocnice. Ještě předtím vzkázal, že zkouška nebude a že si asi pár dní v nemocnici poleží. Jenže po odchodu z nemocnice rovnou nabral směr Uhříněves a tam skočil pod vlak. Nedaleko místa, kde totéž udělala Iveta Bartošová. Přesně deset let a pět dní po ní.
Jitka se domnívá, že to spolu nesouvisí, že šlo o okamžité hnutí mysli. Imrichovi bydleli blízko a Mirek to tam prý měl moc rád. Ale vyloučit se to nedá. Impuls klidně mohl přijít od médií, která o Ivetině smrti při příležitosti desátého výročí hodně psala. A jestli se to opravdu po takovém podnětu stalo, byl to poslední fór velkého rockového baviče Miroslava Imricha.
Ale to už se nikdy nedozvíme.
P. S. Ve svém příštím životě bude Mirek Imrich určitě pyrotechnikem.
První část článku čtěte zde.