„Když jsme dávali do pořádku data k nahrávkám, tak jsme často nevěděli, kdo, co a s kým tu písničku napsal. Proto jsme se rozhodli, že všechno bude Lucie a my vzájemně se mezi sebou vyrovnáme,“ vysvětluje Kodym.
„Třeba Černí andělé. Ti vznikli tak, že jsme spolu s P.B.Ch. udělali hudbu a on navíc přinesl nápad na text „Sex je náš, dělá dobře mně i tobě“. Mně to přišlo moc jednoduché. To jsme měli zkušebnu v Mikulandské ulici a šli jsme potom spolu k Raráškům. Tam jsem v rohu u jednoho stolu za chvilku dopsal zbytek.
Pamatujete se na to, jak jste jako textař začínal?
To mi bylo sedm nebo osm let. Napsal jsem báseň Lovci mamutů: „Lovci mamutů ryli rydlem, / většinou z pazourku, / nemyli se mýdlem, / neměli motorku.“ Táta to asi před deseti lety našel a dal mi ji. A já si teď občas říkám, že by byla legrace ji zhudebnit. Ale to je spíš básnička. První písňový text jsem napsal asi v deseti a je jasně ovlivněný Jiřím Suchým a Semaforem. Jmenoval se Ruleta lásky. Kus si taky pamatuju: „Takhle pokračuje naší lásky ruleta, ruleta / a je s ní spojena pouze dívka tahleta, tahleta“ – a teď pozor, já jsem v té době žádný dvojsmysl ani netušil – „Ta dívka mě jen neustále honí / tou rychlostí dostihových koní…“ Ruleta lásky měla už i hudbu, ale byla moc podobná nějaké písničce ze Semaforu.
Takže vzory jsou jasné.
Ano, Semafor byl pro mě hodně důležitý. Pak jsem si ještě zpětně uvědomil, že přes něj jsem poznal Voskovce s Werichem. My jsme doma měli semaforskou Kytici, tři desky, které jsem hodně poslouchal. A pak takové věci jako „… a líbí se mi na ní modré punčochy“ nebo „Říkala mi Huberte, přidejte trochu vášně…“ Samozřejmě, kdy se dalo, tak jsem chodil na Olympic. Ostatně, já si myslím, že Chrastina byl taky ovlivněný Suchým.
Vždycky jsem chtěl být archeolog a tak je to i s mým autorským vkusem. Tak jsem třeba nedávno objevil Akord club z padesátých let, v něm hráli rodiče Viktora Sodomy, to byl taky předchůdce Semaforu. Taky úžasné písničky.
Co třeba první píseň, která se hrála na veřejnosti?
To bylo v mé první kapele, tam jsem napsal píseň Slečno. Hráli jsme ji na koncertech, ale taky třeba v hospodě, kde byli chlapi, co znali miliony písní, a já přitom uměl jen Bednu od whisky, Pal vodsuď, hajzle a Majolenku od Jasný páky a tu Slečnu. A teď si představ, že v hospodě ve Štěchovicích najednou na mě křičeli, že chtějí, abych zahrál Slečnu!
První úspěch textaře, ne?
To jsem tak úplně nebral. Já jsem si v té době myslel, že musíme mít svého textaře. Někoho zvenku. Nějakého Vrbu, Rytíře, Borovce. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být někdo zevnitř kapely. Tak pro nás začal psát texty můj spolužák Richard Mareda, a aby to štymovalo do hudby, tak jsem mu to začal upravovat a upravovat, až jsem najednou zjistil, že můžu zkusit psát texty sám. Ale když jsme pak začínali Lucii s Michalem Penkem, stejně nám asi deset písní otextoval Michal Běloušek, co později založil vydavatelství BM Music.
Ale ty se nikdy na deskách neobjevily. Která byla první nahraná s Kodymovým textem?
Na přelomu osmdesátek jsem dělal topiče a údržbáře v hotelu Stop v Motole. Víceméně jsem se tam flákal nebo se na noční směně někam zašíval a pořád myslel na to, že budu muzikantem. No, a když jsem tam jednou přikládal do kotlů, tak se mi to nějak spojilo a šlo to ze mě ven. Tak vznikla písnička Dotknu se ohně.
To byl na svou dobu velmi silný text. Vždycky jsem si myslel, že je to píseň o tom, co se změnilo s pádem komunismu, ale podle toho, co říkáte, je to alespoň částečně o vašem pracovním poměru! Co musí takový text obsahovat, aby byl doopravdy dobrý?
Musí být autentický, spontánní. Být autentický, to je nejvíc. Někde sedí pasák ovcí a kouká se do krajiny. Včera se mu stalo něco blbého a on se z toho potřebuje vyzpívat. Ej, moje milá, cos mi to urobila…
Může být autentický text, v němž se zpívá o Pierru de Ronsardovi nebo o kvantové fyzice jako v prvním singlu z vaší budoucí desky?
Ale jo. Vzhledem k tomu, v jakých kulturních a společenských kulisách žijeme, to myslím není problém. Chápu, že některá slova nemusí být stravitelná pro lidi, co ve škole nedávali pozor, jak jim říká tuším Zdeněk Svěrák, ale to neznamená, že nejsou autentická. Není to nic úmyslně konstruovaného, prostě to ze mě bezprostředně šlo tak, jak jsem to cítil. Teď se hodně píše o Lucii a já najednou čtu, že ten Kodym, ten skládá nějaký slova jen tak halabala dohromady, nebo někdo píše, že slovům vůbec nerozumí. No dobrý, tak holt nerozumí. Ale to neznamená, že to není autentické sdělení.
Podstatou autenticity je bezprostřední inspirace.
Přesně tak. Já, když jdu psát nějakou hudbu, tak to nevzniká, že jdu psát nějakou hudbu, ale při cvičení na kytaru mě najednou něco napadne. Ale s těmi texty to mám nějak jinak. Dřív tomu tak nebylo, ale v poslední době si třeba nějak normálně žiju, jím, spím, skládám, vyřizuju složenky a najednou něco odněkud přiletí, a jako kdyby mi někdo zazvonil zvonečkem a řekl mi Roberte, tohle musíš napsat. Prostě mi to odněkud najednou přijde. A já si to jen zapíšu do mobilu. Mám tam dokonce rubriku Verše, protože nemám rád slovo text. Přijde mi to jako úředník na magistrátu, který něco vyplňuje do nějakého dotazníku. Třeba zrovna takhle mi to včera večer přišlo: „Po stehnech ti stéká bílá čokoláda / stane se z ní řeka, kterou máš tak ráda, / lotos asi pláče, šťávou slzy roní, / jsi v rozletu, ptáče, žár tě neposkvrní. / Ve vlasech spí růže, objekt mojí vášně / píšu o ní písně, píšu o ní básně / padaj kapky chtíče z křídel mojí touhy / chci být v tvojí duši kolibříkem pouhým. / Polknu krůpěj rosy, která z květu padá / dlouho mám ten pocit, že jsi věčně mladá. / Po stehnech ti stéká bílá čokoláda / stane se z ní řeka, kterou máš tak ráda.“
Dost erotické. Z toho by mohl být opravdu hustý ploužák.
Nebo taky ne. Třeba ji zavrhnu. Anebo k ní nikdy nenajdu tu správnou melodii.
Takže většinou píšete na hotový text?
Pokud možno, tak ano. Ale hezkých pár věcí jsem napsal na nějakou hudbu s pseudoangličtinou. Ale nemám to rád. Angličtina má přízvuky jinak než čeština a blbě se do toho strefuje. Proto když mám napsat text pro někoho jiného, tak ho tlačím, aby mi to nezpíval tou pseudoangličtinou, ale pseudočeštinou. V tomhle byl zvláštní případ Nejlepší, kterou znám. Původní text napsal Oskar Petr, ale my jako kapela jsme se s ním nějak nedokázali ztotožnit. Oskar ho zkoušel přepsat, ale pořád to nebylo ono. Nakonec jsem slova napsal já, takže ten původní text – Oskare, promiň – hrál tu roli pseudočeštiny.
A Bombarďáka pro Olympic jste psal taky na pseudoangličtinu?
Ano. Mimochodem, ta písnička je i poctou lidem, kteří pro Jandu a Olympic psali texty: „… Stesk jak do vrby,… jsem rytíř v oblacích… kosti chrastí, na to nejsem sám.“ A to jsem do toho stihl ještě zamontovat Propast, kde Petr bydlí.
Existuje rozdíl mezi texty pro Lucii a pro Wanastovi vjecy?
Řekl bych, že žádný. Celých třicet pět let slyším, Wanastovi vjecy jsou tohle a Lucie zase tohle. Když jsem v roce 1998 udělal písničku Panic, tak jsem tam použil různé etnické nástroje, což jsou instrumenty, které používám ve Wanstových vjecech. A lidi říkali, že je to skladba Wanastovek. Ty kapely se liší v tom, že Wanastovi vjecy nehrají ani jednu píseň od Lucie a Lucie nehraje ani jednu píseň od Wanastovek. Já mám furt svůj rukopis, ať už hudební, nebo textařský. Jo, a ve Wanastových vjecech, které jsou víc punk, jsou dvě kytary a v Lucii jsou místo jedné z nich klávesy.
Chcete říct, že to jsou dvě varianty jednoho a téhož?
V podstatě ano. Ale taky, když jsem věděl, že to bude zpívat David, tak jsem do té písně šoupl i něco z jeho života. Přitom je zvláštní, že já rád píšu milostný písně, miluji milostnou poezii, takže David proto v řadě písní zpívá moje milostné myšlenky, fantazie a zážitky.
Máte nějaká inspirující prostředí, v nichž se vám dobře píší texty či jak říkáte verše?
Z toho, co si povídáme, vyplývá, že je to různé. Věci mě často napadají třeba ve sprše. Nebo jako malého kluka mě inspirovávala jízda tramvají. Hodně mi dává příroda. Když jsem psal Ameriku, tak jsem do ní dal zážitky, které jsem měl několik let předtím, z doby, co jsem ještě dělal toho topiče-údržbáře v Motole. Tam za hotelem bylo něco jako napůl park, napůl les s velkými stromy. A jak jsem byl v tom lesíku sám, nikdo tam nebyl, tak jsem ty stromy začal úplně spontánně objímat. Přitahovalo mě to, nevěděl jsem proč. A jak do toho začalo pršet a já objímal ten strom, tak jsem najednou začal brečet. Tak vzniklo to „do vrásek stromů padá déšť“.
Píšete taky na objednávku?
Jo, ale dost málo. Ne že bych nechtěl, ale on nikdo nic ode mě nechce. Anna K. mě dvakrát požádala, abych jí něco napsal. Na první desku Davida Kollera jsem přispěl jednou písničkou. Na No Guitars jsem jako reciproční službu napsal Kamilu Střihavkovi text za to, že přispěl vokály na album Lži, sex a prachy. Víc si teď nevzpomínám. Jo, taky jsem dostal dvě nabídky na muzikál, ale nakonec z toho nic nebylo.
Obvyklá otázka na užívání anglismů. Ta se ale Lucie příliš netýká?
Netýká. To je dneska dokonce záměr. Ale na začátku v devadesátkách, první tři roky po převratu, nám to nevadilo. Teď mi to vadí, protože už je to u mnohých zavedený zvyk. Totéž s vulgarismy. Taky na začátku, když se to najednou po devadesátém mohlo, nás to uhranulo. Vzpomínám si, jak o nás Honza Nedvěd někde říkal: že „Ta Lucie je dobrá hudba, ale oni jsou furt samý děvky. Já raději lásku nebo větvičku.“ Ale musím se přiznat, že jsem se tuhle k vulgarismům vrátil. Písnička se jmenuje Vysmažený děcko a možná ji natočíme na novou desku Lucie. Taková trochu rapová věc. Přinesl jsem ji tuhle klukům a vypadá to, že proti ní nic neměli. Tak uvidíme.
Máte nějakou svou pracovní metodu? Začínáte refrénem?
Čím dál víc uvažuju nad lidovou hudbou. Spousta lidových písní vůbec refrén nemá. Možná začaly vznikat proto, že se autorovi zdála být některá sloka tak hezká, že ji proto zkoušel opakovat. Ale obecně řečeno, vůbec o nějaké pracovní metodě nevím. Já mám čím dál víc pocit, jako kdyby mi to někdo diktoval. Nějaká osoba nebo entita.
Třeba nějaký boží podřízený!
Klidně tomu třeba říkejme anděl. To je jedno, já o tom nechci mluvit, to by mě měli všichni za pozéra nebo blbce. Ale je čím dál víc jednoznačné, že to nejsou vědomé úvahy mého mozku, které na ta slova přišly. Už jsem říkal, jako kdyby to odněkud přiletělo.
To by chtělo příklad.
Tak třeba Panic. Jednou jsem slyšel písničku od kapely Garáž. Myslím, že se jmenovala nějak jako Sviť mý auto, už nikdy potom jsem na ni nenarazil. Taková loureedovská skladba. A jak jsem ji poslouchal, naskočil mi na ni úplně jiný text. A ono se to pak dál zformovalo do něčeho jiného.
Takové věci se stávají. Bezprostřední inspirací pro melodii Satisfaction prý byla Pretty Woman od Roye Orbisona. A ty texty k vám „přiletí“ jako celek – viz ta Bílá čokoláda – nebo jako úryvky?
Tak i tak. Mám mobil plný různých úryvků nebo jen sousloví a časem je všechny vysypu do kompu. Tady, podívej: Kodex o letu ptáků… mechanický lev… když člověka nutí, nejde mu to s chutí… Mám toho spousty.
Míváte pocit „tak to se mi teda povedlo“?
Jo, někdy mám. Třeba když jsem napsal Danielu: „Křídla a plameny / Divoká vřetena / Odhal své prameny / Studánko čistá / Hořící perutě / Rytíře bez jména / Za bouře otevři / Lodi mé přístav.“ Tohle je moje oblíbená píseň s mým textem.
A naopak. Co pocit, že jsem měl něco udělat jinak?
Mívám. Zvlášť když je tam z mého pohledu chyba. Třeba zrovna v Černých andělech, kde je středověk jako něco hrůzného a temného. Nikomu to asi nevadí, ale vadí to mně.
Robert Kodym
Narozen:
20. února 1967, Praha
Profese:
textař, skladatel, zpěvák, kytarista
Kapely:
Lucie, Wanastowi vjecy
Výrazný rukopis Roberta Kodyma se stal symbolem české rockové scény od konce osmdesátých let. Jeho texty umí balancovat na hraně romantiky, temné poetiky i provokativní přímočarosti. S kapelou Lucie, kterou spoluzakládal, definoval generaci devadesátých let písněmi jako Černí andělé, Amerika nebo Dotknu se ohně. Zároveň stojí v čele skupiny Wanastowi vjecy, jež mu umožnila experimentovat s osobnějším, někdy až psychedelickým přístupem a punkovou energií. Kodymovy texty se vyznačují výraznou obrazností a často historickými motivy.