V čem je síla Ostraky, ale i jejích předchůdců? Nepochybně v kultivované hudbě, v níž se snoubí klasické americké R&B s českou písňovou tradicí, v důstojnosti umělce, v jeho kultivovanosti, obrovském smyslu pro přednes sdělení, v hlubokém procítění toho, co říká, jakož i ve schopnosti vytvářet takovou muziku, která oslovuje všechny vrstvy přemýšlivého publika a ani není nepříjemná mladším generacím.
To hlavní ale tkví v tom, že Prokop, ročník 1946, dokáže být, jak se říká up-to-date, čili nežije jen z minulosti, ale zpívá o věcech, kterými dneska žijeme. Minule to byla píseň Hoří Notre Dame, symbolický obraz ztráty tradičních hodnot. Tentokrát se pro změnu trefil do jiného jádra bolestí naší societas v titulní písni Ostraka. Kdyby to byla jen jediná skladba na desce, pořád by album stálo za to. Co sloka, to obraz jedné z fobií, které dnes zažíváme, z fobií, zrozených z agresivně vnucovaných „pravd“, které kolem nás krouží, kterými jsme masírováni a tlačeni na „správnou cestu“.
Nový Prokopův dvorní textař Michal Bulíř se s touto skutečností nemazlí: „Bojím se velkých slov, / jediné svaté pravdy, / toho, kdy začne lov / i hesel s Navždy.“ Když tomu, co je do něj tlačeno, nevěří, hrozí mu ostraka. V antice to byl střep hliněné nádoby, „na který ve starověkých Athénách psali svobodní občané jméno někoho, koho chtěli na deset let vypudit z obce“. Kdo je dneska tou ostrakou, o které Prokop zpívá? Média, sociální sítě… Neunikneš jim, ať chceš, nebo nechceš.
Ale není lepší výzvy než to, co je tiše ukryto ve stínu téhle písně: Nenechat si přesto nic vnutit, nenechat si nic nakecat, být věrný především sobě, svému vidění světa. A jestli se máte někoho nebo něčeho bát, tak jedině toho, že ztratíte vlastní názor. Geniální je, že Prokop to ani v jednom okamžiku neřekne, ale tím, jak to zpívá, jak to všem sděluje, najednou pochopíte, že tou největší fobií je strach z manipulace, zmanipulování a ze zmanipulovaných. I když je to píseň, v jejímž textu neustále zvoní slovo strach, je o lidské hrdosti.
To prosím není jen o politice nebo veřejném mínění. Je to o celém dnešním světě. Hned vedle je do latinského rytmu hozená skladba V nákupáku, píseň o konzumu. Podtón manipulace ke spotřebnímu chování zákazníků je tam také nenápadně zachycen.
Těchto „protestních“ písní si asi povšimne každý, ale jen málokdo postřehne, že v některých písních Ostraky zaznívají i jiné inspirující prvky, především krásné milostné motivy, většinou obrazy zralého partnerského vztahu, ošlehaného dobami míru i osobních válek. Hned úvodní soulově laděnou píseň A přece ráno, kterou pro Prokopa napsal Martin Němec z Precedensu, můžeme chápat jako obraz vyrovnaného, všechny bouře překonávajícího dlouholetého vztahu, že „a přece ráno, vzbouzím se zas s tebou – pod žebry žár, i když nohy zebou“. Mimochodem, nejen každý ctitel Beatles musí vykulit oči nad klíčovými verši téhle písně: „Abbey Road nejsou jenom bílý pruhy / spíš je to most ze břehu na břeh druhý…“ Přes padesát let poslouchám tu desku a dívám se na její ikonický obal a teprve teď mi Prokop v jediném verši konečně prozradil, o čem to album je!
A ještě něco nabízí tahle úvodní píseň – sóla několika členů Framus Five. Pěkně starosvětská, nádherně do sebe zapadající. Prokop má štěstí na další skvělou inkarnaci svých Framusů. Kytarista Pavel Marcel, Andy Čermák i Wimpy Tichota jako kdyby srostli do dokonalého muzikantského celku s Honzou Hrubým a spojili jeho zkušenosti se svou mladistvou energií. Však také tihle mladí napsali většinu hudby z alba přesně zpěvákovi na tělo.
Ale sladkobolné účtování s dlouholetým milostným a partnerským vztahem pokračuje dál v písni Sejmi. Ta už je v závěrečné části Prokopovy desky, kdy stále víc do popředí vstupuje obraz lidského konce a jakéhosi závěrečného zúčtování. Nebylo to vždycky lehké soužití („Těch bojů, dear, co máme za sebou…“), možná jsem byl často vinen já, ale stálo to za to.
Konec desky je pak opravdu dalším Prokopovým pokusem o rozloučení, o poctivý závěr lidské i muzikantské kariéry, o tečku za hudbou i za životem. Andy Čermák, který se na Ostrace vyznamenal několika silnými a výraznými melodiemi, napsal hudbu k předposlední skladbě desky Vyrovnání a Michal v ní poprvé zní (nebo se snaží znít?) jako opravdu starý, vahou let možná i trochu zlomený muž, který to na tomhle světě už definitivně uzavírá: „Doufám, že budu mít dost síly / nenechat na poslední chvíli / jenom pár věcí. Krátký seznam. / Já jiný způsob ani neznám.“ Je to až srdcervoucí obraz konečnosti lidského bytí, účtování a touhy po tom, aby po člověku zbyl čistý stůl.
Po téhle tečce by ani nemusela následovat Suchého a Šlitrova Na shledanou. Jenže tohle je chytře zvolená píseň, jež splňuje tři role najednou. Za prvé je rozloučením v duchu všech předchozích Prokopových „naposledy“. (Minule to byl Svět naruby od Voskovce a Wericha.) Za druhé svým textem dotahuje do konce milostné vyznání předchozích písniček. A konečně, její odlehčené bluesrockové aranžmá naznačuje, že není proč tesknit nad koncem.
Verdikt:
Těšme se na další Prokopovo rozlučkové album!