Zkouším muziku poslouchat. Zkouším o muzice psát. Zkouším muziku vyrábět. Zkouším muziku pouštět. Zkouším existovat. Všechno metodou pokus-omyl. Mám rád lidi. Snad mi to ještě chviličku vydrží.
Dunaj, devadesátková legenda české alternativní scény, exportní artikl a dodnes jedno z mála českých jmen respektovaných i v zahraničí, s návratem po více než dvaceti letech vůbec nepospíchal. Počkat se v tomto případě vyplatilo.
Zhruba před třemi lety se o nich mluvilo jako o nové senzaci a kapele, kde hraje dcera Karla Hydea z Underworld. Poté, co letos vydali druhé album a vzápětí je opustil frontman a textař, čelí otázkám a pochybnostem, jak to s nimi bude dál. Tři mladíci a tři slečny z britského hrabství Cambridgeshire na to dávají pádnou odpověď aktuálním evropským turné, v rámci kterého se objeví i počátkem srpna poprvé u nás – na malém moravském festivalu Beseda nedaleko Strážnice.
Poslední den letošních Colours of Ostrava už předem rozdělil diváky na dva pomyslné tábory. Ti s tanečnějšími sklony si určitě užili třeba stále populárnější duo Bratři nebo popovou megastar Martina Garrixe, ale zkrátka nepřišli ani ti, kteří dávají před křepčením přednost poslechu.
Třetí den bývá u čtyřdenních festivalů často programově oddechový, protože velká jména, která nebyla lákadlem prvních dnů, si pořadatelé už schovávají na finále. U letošních Colours ale pátek hostil – přinejmenším co se tuzemské popularity týče – druhou největší hvězdu ročníku. LP podobně jako Twenty One Pilots přitáhla k hlavnímu pódiu obří dav. Na rozdíl od nich vsadila jen na hudbu.
Dva roky pauzy jsou v historii festivalu dlouhá doba. Ale Colours of Ostrava ji úspěšně přečkaly, a ve středu 13. července opět otevřely své brány. A když je v noci zavíraly, opouštěl je takový dav, že to horko těžko zvládala i posílená ostravská MHD.
Valašská zpěvačka a muzikantka začínala s lidovkami, ale poté, co se vydala na sólovou dráhu, se její hudební cesta odklonila k folku a později i rocku. Její kořeny ji ale stejně po letech přivedly zpátky. Aktuální album Lidová Redlová obsah prozrazuje už svým názvem.
The Black Keys jsou zvláštní parta. Před pár lety natočili svůj milník v podobě veleúspěšného alba El Camino. Na něm měli nepřeslechnutelnou ambici zalíbit se všem. Jenomže namísto pokračování si od té doby tvrdohlavě dělají vše po svém. Opakovaně se vracejí k syrovým kořenům a ignorují poptávku po hitech i těch, kteří by rádi, aby „drželi prst na tepu doby“. Novinka Dropout Boogie ukazuje, že to je to nejlepší rozhodnutí.
Letní kapela o sobě napovídá už pouhým názvem. Další krok na skladatelské i frontmanské cestě Jaromíra Švejdíka znamená při zachování jeho typické melancholie a romantiky větší dávku životní vyrovnanosti a optimismu, ale také až nečekaného nadhledu a lehkosti.
Slovenští Tolstoys stoupají vzhůru a navzdory tomu, že jejich členové teprve nedávno získali volební právo, znějí na svém druhém albu zkušeně a vyzrále. Jejich písně jsou emotivní, zvukově vypiplané, často se věnují až překvapivě vážným tématům a volba německého producenta je zas posunula o hezký kus dál.
