Namísto temné, zneklidňující atmosféry, jakou asi mnozí budou očekávat na základě názvu, bychom se spíš měli obávat, že ti zombies usnou dříve, než se jich vůbec kdokoli začne bát.
Asi jen Frank Black ví, zda to byl úmysl. Možná snaha si připomenout, že největší komerční hity kapely vždy pocházely právě z poklidných vod. Folkové vyprávění, jako je to ve skladbě Chicken, a nevzrušivé, táhle melancholické nápěvy, tentokrát převládají. Když se na to posluchač naladí, vůbec nemusí být zklamaný, ale na syrovou, podprahovou a zvukově neuhlazenou pasáž si tu musí bohužel počkat – objevuje se totiž opravdu jen sporadicky. Poppunkové tuctové odrhovačky, jakou je úvod Hypnotised, tu v živějších pasážích mají navrch.
Jestli něco albu chybí jako koření, je to alespoň občasné překvapení. Od začátku zní jako esence všeho, co Pixies proslavilo a čím po celou dobu jsou. Jakékoli sebemenší vybočení z kurzu je občerstvující a znamená to nejlepší z alba. Tohle už totiž není jen stavění na osvědčeném, tohle mnohem častěji je zkrátka jen pouhým sebevykrádáním. Jistě, co by mnozí jiní za to dali – ale zrovna od Pixies jsme zvyklí na trochu víc než jen recyklaci.
Hledání krásy ve všednodennosti má určitě něco do sebe, ale ne vždy se podaří. Tam, kde ano, je to příjemná a vzdušná muzika, u které se skvěle relaxuje, plná silných baladických nápěvů a působivých kytarových linek. Ve které je mimochodem víc inspirací country než čímkoli alternativnějším. Vlastně se vůbec nedá vyloučit, že tu kapela nabere i nové fanoušky. A možná i ty z řad staromilnějších – například ve skladbách Oyster Beds nebo Ernest Evans, těch z mála svižnějších, jde hluboko za svoje kořeny, až někam do sedmdesátých let, tak jak je prožívali Iggy Pop, Marc Bolan nebo New York Dolls.
Celkově se dá říci, že si kapela vybrala oddechový čas, aniž by vyloženě klesla nějak extra hluboko pod svůj standard. Není tu od věci připomenout, že jejich pocomebacková dráha už je delší a plodnější, než jejich nejslavnější devadesátková éra před rozchodem. Takže na to mají do jisté míry i nárok. Příjemné, odpočinkové album, které může v letním slunci příjemně uspávat nejen zombies, je pak logickým výsledkem.
Verdikt: 65%
Pixies nahráli sympatickou desku, jakou můžeme čekat od stárnoucích rockerů. Chybí tu chuť objevovat, definovat či pokládat základy indierocku, které jiní budou následovat, tak jak tomu bylo na zásadních nahrávkách z devadesátých let. Ale slovo „poklidné“ tu naštěstí neznamená „nudné“. Což vůbec není špatná zpráva.