Navíc nezapře, že po většinu času vedle své vlastní hudební dráhy byl John Cale i vyhledávaným a oceňovaným producentem. Stále to umí zatraceně dobře.
Zatímco na loňské album Mercy si John Cale přizval početnou řadu hostů, jako třeba zpěvačku Weyes Blood nebo kapelu Animal Collective, na tom aktuálním pracoval ve svém studiu v Los Angeles pouze v duu se svou manažerkou a spoluproducentkou Nitou Scott. Přesto ty písně nejsou uzavřené do sebe, nebo snad minimalističtější. Podobně jako je divoký kolážovitý obal, jsou hodně pestré, zvukově opulentní a až překvapivě současné a progresivní. Možná ne tolik jako letošní excelentní album o generaci mladší, a přesto už letité kolegyně Kim Gordon, ale pořád o dost víc než nahrávky jiných a mnohem mladších.
Už od počátku je ale jasné, že přes všechny aranžérské finesy a vypiplaný zvuk jde hlavně o přístupné písničky, které zní na první dobrou zábavně a celkem oddechově… než přijdete na to, že to důležité se v nich odehrává pod povrchem. Vlastně si lze docela dobře představit, že ta deska může otevřít dveře těm nejmladším, kteří nikdy nic z caleových asi tří desítek alb neslyšeli a přijdou k jeho hudbě právě prostřednictvím téhle desky. Ti starší a znalejší si zas mohou vzpomenout na Wrong Way Up, jeho skvělé společné album s Brianem Enem.
Cale dokáže stále úspěšně zneklidnit a dostát pověsti alternativního umělce (dobrý příklad je temná balada Calling You Out), ale jako celek dokládají nové skladby to, co ho provází celou hudební dráhu – zručnost a i po letech občerstvující schopnost míchat avantgardní vlivy a jednoduchosti pop music. Zatímco někde v pozadí slyšíme tradiční klavír, nad ním se vrství brutální hiphopové groovy, elektronické beaty a ledové syntezátory. Ale přesto melancholický hlas dvaaosmdesátiletého matadora vše spojuje svou smířlivostí a vyrovnaností. V I’m Hungry je pak doslova něžný a melancholicky vstřícný.
Při poslechu alba jsem si uvědomil, co mě na caleových deskách nejvíc baví už celá dlouhá léta: nikdy – a ani tady a ve svém věku – nepřestává hledat. Nevyužívá techniku k dosažení dokonalosti, ale k provokování posluchačovy fantazie, nenabízí jen to, co by od něj všichni chtěli a co by mu snadno přineslo popularitu, ale své (přinejmenším v popu) nadstandardní hudební vzdělání i talent investuje do právě tvořeného. Výsledkem je deska, která nekopíruje módní trendy, ale je jejich součástí a zároveň i nadčasovým dílem, v němž i s přibývajícím časem bude co objevovat, a spolehlivě bude inspirovat. Výjimečné melodie i stále atraktivní hudební nápady tady nejsou tím, o co autor usiluje, ale tak nějak z něj padají mimochodem, v průběhu tvůrčí cesty.
V symbióze s okatým názvem je Caleova novinka kaleidoskopem zvuků a myšlenek (ať už to jsou komentáře současnosti, nebo introvertní texty o vlastních zážitcích), které se oddělují a po chvíli zas slévají v pestrý finální obraz. Obraz, který je důkazem, že John Cale je stále na cestě a že pokud to bude možné, tak po ní ještě chvíli půjde.
Verdikt: 83%
Potkala se jednou poezie Leonarda Cohena s hudebními nápady Davida Bowieho a řekly si: Co kdybychom se zašly podívat za Johnem Calem?