Jestli se totiž něco téhle kapele daří na jedničku, je to schopnost klamat prvním poslechem. Vypalovačka Jerkin´, která album otevírá a jejíž video se nakonec objevilo v plné verzi jen na webu kapely, protože v té cenzurované na YouTube se to jen hemží černými obdélníčky zakrývajícími to, čeho jsou plné anatomické atlasy, je tuctová punková odrhovačka. Zdravě naštvaná, chytlavá, ale přece jen už tisíckrát slyšená. Ovšem už v další hitovce Chewing Gum jsou jasně patrné vlivy Smashing Pumpkins, se kterými loni kapela jela turné a podobně měňavkovitě se přelévá i zbytek celé nahrávky. Když se mu zachce, nabídne klidně i sladkobolnou baladu Big Dreams s klipem i náladou podobnou filmu Easy Rider. A zpěvačka Amy aka Amyl tu nebezpečně připomíná Courtney Love v časech Hole. Načež následuje regulérně hardcorová a nekompromisní jízda It´s Mine. Kývat s posluchačem jako na houpačce zkrátka tuhle partu baví.
Nejzábavnější jsou momenty překvapení. Surfem načichlá kytara v Motorbike song, geniální basová linka v U Should Not Be Doing That nebo schopnost opustit jednoduchá ortodoxní schémata a vystavět skvělou indierockovou a procítěnou písničku (Bailing on Me) – to jsou jen jedny z mnoha příkladů. Postupně se vkrádá zjištění, že jestliže čtveřice zatím spoléhala hlavně na živočišnost a živelnost koncertů, na téhle komiksové temnotě neponechala nic náhodě. Nahrávalo se ve studiu Foo Fighters a producent Nick Launay (je příznačné, že dělal nejen s Idles a Black Rebel Motorcycle Club, ale i s Nickem Cavem a Annou Calvi) prošpikoval nahrávku spoustou opravdu funkčních fines. Kapela se tak nezbavuje přímočarosti a údernosti, ale zároveň názorně ukazuje, že ještě neřekla vše. Že umí být nejen zábavná, ale i hudebně nápaditá.
Přispívají k tomu i texty. Amy Taylor v nich může evokovat „naši“ Nikolu Muchu. Chlapi sú kokoti, idioti jsou všude okolo nás a nejvíc na internetu, klimatická krize tu je... a ne že ne! Bude hůř, ale teď je to ještě docela zábava, a tak si ji užijme.
Právě zábavnost, upřímnost a otevřenost spolu s chytrými melodiemi a svižnou energií jsou tím, proč stojí za to tuhle desku poslouchat. To, že album kritizuje konzumnost a zároveň se vesele nechá unášet její vlnou, v tomto případě vůbec nevadí. Připomíná někdejší královské šašky – říká pravdu jako vtipy, tváří se u toho ironicky a samozřejmě dopředu ví, že mu to všichni zbaští i s chlupama. A ještě ho ti, co je kritizuje, budou uznale plácat po ramenou a nechají jejího tvůrce užít si svých výhod. Což je přesně to, co Amy Taylor na sto procent odlišuje od někdejší dračice a kámošky Lemmyho Wendy O´Williams. Ačkoli právě k ní bývá často přirovnávána.
Pokud ale budeme brát obsah stejně jako obal, na kterém zpěvačka vyhrnuje triko, pod kterým už na sobě nic nemá, dostaneme přesně to, co si přejeme. Letní pohodu, radost, nespoutanost a prima náladu. Jestli totiž kapelu něco dostane ještě blíže k vrcholu popularity, bude to právě tohle.
Verdikt: 78%
Extravaganci i protesty v přísných mezích zákona přebíjejí chytré písničky a oslava bytí jako takového. Zdařilé punkové naplnění hesla carpe diem.