Obrázek k článku RECENZE: Poletíme? podlehli svodům podbízivosti. Méně je přitom více
| Antonín Kocábek | Foto: Supraphon

RECENZE: Poletíme? podlehli svodům podbízivosti. Méně je přitom více

Brněnští Poletíme? se z někdejších alternativních festivalů prokopali ven k plným náměstím, vyprodaným koncertům ve velkých sálech a tisícům fanoušků. Loni oslavili patnácté narozeniny velkým koncertem v Ledárnách Braník, vydali best of živák... ale ještě u toho všeho stihli pracovat na dalším albu. Jeho název lze doplnit – těžký to mají i posluchači.

To základní – typická energie i originální poetika pořád zůstávají na svém místě. Pořád tu jsou kořeny ve folku i punková přímočarost, country romantika i skvěle odpozorované okamžiky z všednodenního života. Zvuk je ale ostřejší, rockovější a ... standardnější. Skoro se chce říct, že tam, kde jiní experimentují, zvou producenty, aby občerstvili jejich směr a překvapili posluchače, směřují Poletíme? ke stále tradičnějšímu pojetí, větší přístupnosti a oddechové zábavnosti. Řemeslně je to propracovanější, ale svou podstatou tyhle skladby zůstávají v bezpečném doupěti osvědčenosti. Jestliže v začátcích byla kapela hodně přirovnávána třeba k Trabandu, v současnosti jsou z ní cítit spíš Tři sestry, Wohnout nebo Divokej Bill.

Zatímco hudba už šestého alba je průhledně předvídatelná a místy až přebírá struktury dechovky či tradičního českého bigbítu, tím, co pořád zůstává nadprůměrné, jsou texty. Frontman Rudolf Brančovský má cit pro slogany, ale zároveň schopnost nezůstat jen u nich a vystavět k nim příběh. Tam, kde hudba jejich lyriku aspoň zčásti respektuje a nesnaží se ji válcovat, je to stále skvělé. Změnit se to ale může velmi snadno – V noci jsou písničky potišejší má většinu doby výbornou atmosféru a citlivé vyznění – a až ve finále se objeví humpolácké pojetí „folklórečku s bicíma“ a vše spolehlivě zabije. A ještě výrazněji je to patrné v následující Hendmejdmjůzik – její aranžmá je dokonalá sbírka všech myslitelných aranžérských klišé, samostatně fungující text o umělé inteligenci se díky hudební složce proměňuje v regulérní odrhovačku a po odeznění zůstává pocit, že ona umělá inteligence tu nejspíš byla využita pro rozepsání nástrojových partů, kde byly vygenerovány a použity jen ty v minulosti vyzkoušené už alespoň tisíckrát. 

Kdosi kdesi řekl velkou pravdu, že dobrý muzikant se nepozná podle toho, co všechno stihne a dovede zahrát, ale podle toho, zda ví, kde si má dát pauzu. Skladby tohoto alba jsou doslova přecpané zvuky a nástroji, po určité době se až začne stýskat po jednoduchosti a alespoň troše komorního poklidu. Písnička Konec světa s redlovskou atmosférou, která svou opulentnost dokáže ukočírovat v mezích normálu, pak z celku doslova ční. A totéž platí o intru skladby Vrtulka, která by ovšem jinak hravě mohla být považována za revival Buty. Na zbytku nahrávky ale jako by se kapela snažila všechny přesvědčit, kolik a jaké všechny žánry umí zahrát a jak moc nástrojů dokáže uplatnit na co nejmenším časovém úseku.

Strach celebrit z titulní skladby, že přijdou o svou slávu a pozbydou dobytých pozic, jako by se na téhle desce promítl do všech písniček. Všechny mají ambice být hitem, tím, co si budou kolektivně hulákat všichni v sále. A to jak vypadá, i když nejspíš nevědomá, podbízivost, by se na jejich příkladu úspěšně dalo i vyučovat. Závěrečná Už nechci bejt muzikant je tu nečekaně krásnou katarzí.

Verdikt: 55%

„To se bude líbit.“