Zkouším muziku poslouchat. Zkouším o muzice psát. Zkouším muziku vyrábět. Zkouším muziku pouštět. Zkouším existovat. Všechno metodou pokus-omyl. Mám rád lidi. Snad mi to ještě chviličku vydrží.
Nevíme, zda chtěl John Lydon ve svém smutku opravdu přivolat konec světa. Ale po poslechu novinky jeho kapely Public Image Limited je jasné, že ačkoli nepřekonali své nejlepší skladby a ani nepřišli s něčím třeskutě novým, zůstávají výraznou inspirací pro všechny, pro které post punk není jen módním okouzlením, ale nevyčerpatelnou studnou postupů i hudební invence.
Chebsko‑plzeňské Povodí Ohře už počátkem léta vypustilo singl Blud a avizovalo jím své třetí album. Leccos na něm bude jinak a je evidentní, že se s ním jeho tvůrci snaží oslovit i nové publikum. Energické nasazení a dekadentní romantika ovšem stále zůstává snadným poznávacím znamením.
Od svého návratu před třinácti lety platí Swans za jistotu. Záruku okouzlujících hlukových stěn, zdroj věčných debat, kdo z příznivců absolvoval hlasitější koncert, neutuchající generátor syrové krásy. S každým novým albem přichází další očistný rituál zvukových dobrodružství – a nejinak je to u jejich šestnácté studiové nahrávky. Může přitom však překvapit svou melodickou vstřícností.
Alba kdysi přímočaré rockerky Polly Jean Harvey jsou stále víc sofistikovaná, nutí k přemýšlení a stále méně se spokojují s prvoplánovou jednoduchostí. I to aktuální jí téměř jistě přidá na uměleckém kreditu. I tahle nesnadná cesta ji dovedla k pozici komerčně úspěšné avantgardní ikony.
Slut, jedna z ikonických rockových part devadesátých let, to s comebackem zkoušela už několikrát. Za ten opravdu povedený lze ale považovat až ten poslední, korunovaný vydáním aktuálního alba. To se objevuje „pouhých“ dvacet čtyři let po svém předchůdci.
Na své deváté desce dotahují The National své posmutnělé a hymnické poprockové balady ještě k větší dokonalosti. Sladkobolnost, která kapelu dostala na stadiony, o něž prý nikdy neusilovala, tu navíc dostala silnou komerční injekci v podobě hvězdných hostů v čele s Taylor Swift.
Ke svému sólovému albu se zpěvačka Marie Puttnerová odhodlávala dlouho. Snad i proto se na něm chce ukázat v nejrůznějších polohách, poletuje mezi žánry a je patrné, jak moc mu obětovala. A ačkoli se představuje ve vážné, poetické a hudebně seriózní podobě, je všechno, jen ne tradiční.
Nové album Mudhoney dobře ukazuje, jak mohou kapely stárnout s grácií a nestát se jen smutným odleskem své někdejší slávy. Má nápady, napětí, energii i silné melodické linky, a mladším vyznavačům alternativního rocku mimoděk vzkazuje, že to jde i bez zaměnitelnosti. Přesto se občas neubrání jisté schematičnosti.
Své třetí album mladá zpěvačka avizovala slovy, že odráží její znovunalezenou důvěru. Máme očekávat méně trpkosti, melancholie, rezignace a více naděje. Nejenže to vše splnila do puntíku, ale ještě k tomu přidala na intenzitě, energii a zvukové i aranžérské pestrosti.
