Dvacetiletá hudební dráha kalifornské zpívající autorky se nese v duchu častých kooperací s kapelami a umělci, jako jsou Russian Circles, Queens of the Stone Age, Xiu Xiu, DeafHeaven, Emma Ruth Rundle nebo Converge. Už od svého druhého alba pracuje s producentem a muzikantem Benem Chisholmem, ale tentokrát k němu ještě navíc přizvala i producentku, multiinstrumentalistku a autorku Jennifer Decilveo. Ta má za sebou úspěšnou a hned několika Grammy či nominacemi na ně oceněnou spolupráci s Porridge Radio, Fletcher, Rise Against, ale i s popovými hvězdami, jako jsou Angelique Kidjo, Hozier nebo Miley Cyrus.
Spolu s ní na albu hraje i řada slovutných muzikantů (na bicí Matt Chamberlain, na kytary Troy Van Leeuwen a Robin Finck, na basu Justin Meldal-Johnsen, to jsou jen ti nejdůležitější). Dá se tak říci, že deska je tentokrát spíš kolektivním dílem, kde je ovšem interpretka dominantní dirigentkou všeho.
Po převážně elektronickém albu She Reaches Out to She Reaches Out to She z roku 2024 nahrávka znamená jasný návrat ke kytarám, pianu a bicím a k písničkám rozprostřeným od folku k metalu. Ty oplývají i tentokrát charakteristickou magií; nebrání se oduševněle krásným melodiím z rodu těch, na kterých stavějí kolegyně, jako jsou Lana Del Rey, Lorde, Bat for Lashes či Lykke Li. Ale jestliže se na počátku alba odrážejí spíše od folkově posmutnělých nálad, později se nebojí zatěžkaných a drtivých zkreslených kytar, které přesně v duchu názvu desky vše halí do více než černých závojů. Sama autorka hovoří o vnášení světla do beznadějné reality a ve svých skladbách přináší sílu, ukazuje naději i to, jak si udržet sebevědomí.
Je zajímavé, že zatímco samy skladby se nebojí ani ponuré tesknoty a gotické stylizace, samotný vokál zpěvačky na albu vůbec nepůsobí depresivně, plačtivě či děsivě, ale naopak často plyne s přirozenou lehkostí, křehce a až něžně. A to bez ohledu, zdali se pod ním proplétá vybrnkávání folkových kytar jako v titulní písni, či řežou brutálně přebuzené riffy Robina Fincka z Nine Inch Nails v následující skladbě Turn the Key, nebo tepe jemná elektronika (Humours).
Atmosféra na albu vládne ve všech směrech. Je podmanivá, tajuplná a sexy. Skládají se v ní střípky všech zúčastněných a výsledná mozaika je působivá právě oním spojením. Jestliže v minulosti často skladby Chelsea Wolfe působily nekompromisně, ledově a odtažitě, tady dokazují, že mohou (a umí) i tišit, kolébat anebo se naopak odvázat až k nosnosti každé pořádné hymny, která může zaznít i na stadionu před tisícihlavým davem.
Poslech alba The Dark přináší doslova katarzní zážitek, ne nepodobný smutnému příběhu s přirozeným happy endem. Nebo, chcete-li, průchod jeskyní s ohromující krápníkovou výzdobou, s dechberoucími útvary, po jejímž východu se ocitnete na letním sluníčku. Takhle nějak si představuji to, čemu se říkává umělecké dílo.
VERDIKT: 89 %
Sebevědomé, chytlavé a pod kůži se zadírající emotivní songy. Chelsea Wolfe je temně krásná.