Kvietah si drží dvouletou periodicitu a po debutu Hejno černejch koček (2022) a Andělem oceněné desce Díky, včely (2024), která nakonec dala i název její kapele, přichází s další nahrávkou. Ta je rozkročená mezi přirozeným folkovým písničkářstvím, které se s doprovodnými muzikanty posunulo do indierockové energičnosti s jen občasnými výlety k emotivně popovým výpovědím.
Nové skladby prozrazují autorskou vyzrálost, Kvietah ve svých textech kombinují nadčasovost s velice aktuálními současnými tématy a obě polohy se příjemně doplňují. Otvírák Litanie za končícího rána, to je zhudebněná ikona všech českých textařů Václav Hrabě. Připravuje tu jen půdu k vyrovnávání se s neúspěšnými vztahy či realitou současnosti – ať už to jsou dopady klimatické krize, válečné konflikty, či jen problémy s nedostatkem dostupného bydlení. Celé album je tak pojato koncepčně, s jasným orámováním úvodu či závěru, a dodává tak jednotlivým skladbám další rozměr.
Zpívající autorka dala tentokrát větší prostor ostatním. Všichni členové kapely přispěli svými vokály, text k titulní skladbě napsala a jako host si v ní zazpívala divadelní dramaturgyně a autorka Diviška Rysová a výrazným hostem je i rapující Dan Kranich z dua P/\ST. Přesto se občas nelze zbavit pocitu, že méně je někdy více, a jestli něco z nahrávky opravdu ční, pak je to komorní, křehká a emotivní Samota, v březnu vydaný první singl. Nicméně pestrá produkce kytaristy kapely Honzy Skorunky střídající introvertní výpovědi s expresivní, a místy až nekompromisně vykřičenou bolestí, působí opravdu promyšleně a podporuje celkové vyznění písniček, jejichž účelem není jen posluchače pobavit a zrelaxovat.
Celé to mladistvé nadšení pro věc a odevzdání se výsledku působí nesmírně sympaticky bez ohledu na to, zda sdílíte s autory stejný pohled či nikoli. Nasazení však občas až příliš kopíruje koncertní podobu a možná i trochu nahrazuje silnější melodické nápady, protože ty nejsou v konceptu tím nejdůležitějším. Dravý vzdor to naopak vše vyrovnává a dodává relevanci i tam, kde se kapela poněkud utápí ve světě své názorové bubliny.
Kvietah se svými spoluhráči na aktuální nahrávce dokázali naplnit zamýšlený koncept a nabízejí sevřenou, dramaticky výmluvnou a upřímnou porci písniček. A zároveň prezentují, že dokážou být schopnými mluvčími své generace a pregnantně i za ostatní zformulovat to, co je štve, mrzí a trápí. A to i za cenu upozadění svého vlastního ega i snahy o posilování či zviditelnění svých uměleckých osobností. Jejich odevzdanost výsledku v podobě alba, které křičí o pozornost a s obrovskou chutí sděluje to podstatné, je obdivuhodná, a kdyby nic jiného, už jen to posouvá album nad obvyklý průměr.
VERDIKT: 73 %
Tematicky silné, aktivistické písně svou urputností občas až válcují melodie i hudební nápady. Přesto potvrzují vývoj autorských i interpretačních schopností zpívající autorky Kvietah a stále lepší dovednost v pojmenovávání problémů okolo nás.