Znáte film Podivuhodný případ Benjamina Buttona? Dost možná vás ten příběh muže, který se narodí jako stařec a umře jako mimino, znovu napadne při poslechu Orozovičova alba. I on postupuje v tématech písní od stáří směrem ke zrození. Úvodní titulní skladba s hostující Martou Kubišovou je procítěným šansonem, zamyšleným, intimním a citlivým pohledem na ženu na sklonku života. Oba interpreti víc vyprávějí, než zpívají, ale je patrné, že Orozovič ve své pěvecké dráze vyspěl a vyzrál, získal potřebnou jistotu a zvládá být důstojným partnerem i jedné z našich nejlepších zpěvaček.
Už v další skladbě, pro změnu duetu s Jindrou Polákem z kapely Jelen, však ukazuje zcela odlišnou tvář. Optimistický odraz existenciálního ohlížení zkušeného muže podává nejen suverénně, ale i se zjevným optimismem. V dalších písních zas nalezneme oduševnělost, životní vyrovnanost, sílu prožitku a velmi emotivní projev člověka, který je schopen se kolem sebe vnímavě rozhlížet a všímat si i zdánlivě obyčejných věcí, aby je najednou přetvořil v ty neobyčejné. Nejen mě asi napadne, že každý, kdo má rád písně z dlouholeté spolupráce Petra Hapky a Michala Horáčka, má v písních Igora Orozoviče jejich důstojné nástupce.
Vedle pěveckých hostů (skvělá je i herecká kolegyně Simona Lewandowská, která zpívá s odzbrojující lehkostí) je excelentní i sestava muzikantská. Suverénní rytmika basisty a. m. almely a bubeníka Davida Landštofa pohání vpřed skladby, které si hodně berou z jazzových nálad, mají v sobě vyváženost dramatických momentů i odlehčených melodií a nepotřebují předstírat víc, než jsou, a především tak nemají sebemenší problém s uvěřitelností. Což je, přiznejme si, v podobném žánru to nejdůležitější. Míra patosu je nejen únosná, ale spíš naopak podepírá výsledek. A osvědčené muzikantské ikony, jako jsou vibrafonista Radek Krampl, flétnista Ondřej Klímek nebo klarinetista Vojtěch Nýdl, tomu svými instrumentálními vklady pochopitelně jen napomáhají.
Existuje pejorativní slovní spojení „herecké zpívání“. Kdo by si myslel, že ho na tomto albu nalezne, bude ze svého omylu rychle vyveden. A když se pak celý ansámbl ze zamyšlených a komorních poloh rozjede tak, jako ve skvělé písni Toyen tepající až tanečním rytmem, ale zároveň plné poetických obratů i popkulturních citací, pak je více než jasné, že Orozovičův debut, který se před dvěma lety setkal s velmi pozitivním přijetím a nominací na Anděla, nebyl náhodný. Nové album pak můžeme brát jako důkaz, že se jeho autorovi podařilo zase posunout o hezký kus dál.
VERDIKT: 77 %
Poetická porce směsi šansonu, jazzu a popu, která je stejně oduševnělá jako plná lidskosti. V dnešní době možná probouzející něco, co tu v populární hudbě už téměř chybělo.