Melancholicky přemýšlivé Moře dní se na scéně objevilo v roce 2022 poněkud netypickým způsobem: jako důsledek již delší dobu vznikajících a postupně nahrávaných písniček. Jejich rodiči byli dva členové koncertní sestavy kapely Buty: zvukař, producent a multiinstrumentalista Lukáš Lukáš a hlavně zpěvák, skladatel a někdejší bubeník kapel February a Places Martin „Marcyn“ Hampel. Právě on si písničky začal psát do šuplíku s mlhavou představou sólového projektu. Když se ti dva dohodli, všechno už šlo až nezvykle rychle.
Na podzim 2022 měli první zkoušku, počátkem roku 2023 jsme Moře dní v Headlineru zařadili do pravidelného žebříčku 50 nadějí české hudby, za objev roku je později označil i vyhledávací pořad Startér na Radiu Wave, první singly si dobře vedly i na Radiu 1 a už na podzim 2023 vyšlo debutové eponymní album. S ním se kapela velmi dobře etablovala na klubové scéně, během následujícího roku odehrála už několik desítek koncertů a objevila se i na několika významných festivalech. Písničky přibývaly a druhá deska tak byla nasnadě.
„Chtěl jsem udělat čistě studiovou desku. Měli jsme k tomu podmínky a Lukáš se jako producent od minula hodně posunul,“ shrnuje Marcyn, jak o ní Moře dní uvažovalo. „Ne vždy to probíhalo šťastně, občas chyběla vůle některých členů, takže jsme byli s Lukášem často ve studiu sami, a mělo to určité fáze, kdy jsem pochyboval, zda ta deska vůbec vznikne. Ale nakonec se to podařilo, a myslím, že jsme si i otestovali své aktuální schopnosti. Já svoje pěvecké a autorské, Lukáš ty producentské.“
Během nahrávání si ústřední dvojice ledacos vyjasnila. „Na konci toho procesu jsme z toho oba vyšli jako trochu jiní lidé. Cíleně jsme chtěli udělat ‚pořádnou desku‘. Ten pokojíčkový zvuk, jaký měla ta první, se totiž celkem rychle vyčerpá,“ myslí si Marcyn.
Autorsky u toho byl stejný tým. Marcyn, Lukáš a původní klávesista kapely Jakub Hajduch. Ten sice opustil sestavu už v roce 2024, ale u zrodu písniček pořád zůstává. „Když sedíme spolu s Kubou a pohráváme si s nějakým nápadem nebo motivem, tak z toho skoro vždycky něco je. Sloka, refrén, nějaký základ písničky. Je to určitá jistota, že z toho vždycky nějaký materiál vyleze,“ vysvětluje Marcyn. „Zatímco když píšu sám, je to časově zcela neohraničené a mnohdy to taky vyšumí do prázdna. Když píšu texty, jsem na sebe hodně přísný, protože abych to mohl zpívat, musím tomu věřit, ale jinak je to hodně volné a často mi to prostě trvá. Zatímco když jsme na to dva, tak si nápady často pinkáme jako dialog, pak to nahrajeme do telefonu a jde to rychle.“
Ve znaku spolupráce se neslo i nahrávání a nakonec se na albu objevilo až nečekané množství hostů. „Úplně nám to vykvetlo pod rukama. Lukáš vždy přišel, že třeba tady slyší nějaké smyčce. Tak jsem mu nechal zcela volnou ruku s tím, že pokud ho někdo napadá, tak ať ho klidně osloví. Třeba Štěpán Janoušek se na desce projevil hned v asi třech skladbách, nejenže nahrál trombon, ale i z něj vzešla spousta muziky – napsal partituru pro smyčcový kvartet do songu Alžběto,“ líčí vznik alba Marcyn. „Lukáš vždy provětral svůj adresář a přišel s tím, že tenhle umí skvěle hrát na tohle a tamten na tamto. Třeba ve Všechno, všechno hraje na klávesy Andy Čermák ze Sunflower Caravan a to, že tam hraje někdo zvenčí, někdo mimo kapelu, té písničce hodně pomohlo. Většina hostů byla na popud Lukáše, Niku jsme na albu chtěli oba a Annu Vaverkovou jsem do písničky Kolín nad Rýnem plánoval od samotného začátku.“
Speciální kapitolou byli členové smyčcové sekce orchestru Národního divadla Brno. „Nahrával to s nimi Lukáš, přímo v Brně. Prý je to hodně bavilo – a já nemám důvod tomu nevěřit. Jde z toho úžasná energie. Když jsem to slyšel poprvé, působilo to na mě jako třeba soundtrack Pirátů z Karibiku nebo z Mafie dvojky. Moc se mi to líbilo,“ pochvaluje si zpětně Marcyn.
Náročné nahrávání ale nakonec vyústilo v kapelovou krizi: „První dvě písničky jsme nahráli ještě s předchozí sestavou. Ale pak začaly vznikat určité rozpory a třecí plochy a taky jednotlivé nahrávací session byly časově dost daleko od sebe, protože všichni měli nedostatek času. A to včetně mě,“ vypráví Marcyn. „Později jsem na tom musel trochu zapracovat a zjistit, že najít v sobě disciplínu je dobrá věc. Pak se ale rytmika rozhodla, že už s námi dál pokračovat nebude a hodně věcí jsme tak nahráli s pomocí různých lidí ještě předtím, než vznikla nová sestava.“
Ona pestrost a aranžérská rozmáchlost písničkám prospěla, i když jejich síla je hlavně v samotných nápadech, které se sice posluchači nevzdají napoprvé a při povrchním poslechu, ale postupně se objevují časem. Což potvrzuje svým postojem i Marcyn: „Obecně, když poslouchám něčí hudbu, nejvíc ocením, jak je ta skladba napsaná. Jak funguje sloka ve vztahu k refrénu a naopak, jestli je tam něco, co mě donutí si to pustit znovu, nebo třeba dokonce naučit hrát. Třeba jen sám pro sebe doma. Baví mě songwriting a aranže řeším až druhotně.“
Logicky se nabízí otázka, jak Moře dní vnímají kolegové Buty. „Ze začátku jsme dostali strašnou bídu,“ směje se Marcyn. „Ale já jsem ani nečekal, že by tam vůbec nějaká reakce byla, nebo dokonce podpora. V té kapele to tak nefunguje. Ten pohled se navíc v průběhu času změnil. Na začátku to bylo ještě v duchu: No jsme zvědaví, kam se to ještě posune… a bylo jasné, že se jim to nejeví moc dobré, ale pak byl třeba Radek Pastrňák na našem koncertě a byl z toho nadšený. Říkal samozřejmě, že on by něco dělal jinak a že chápe, že já mám svůj pohled, ale přijal to.“
Ale ještě jedna poměrně zásadní změna kapelu potkala. Na počátku roku 2026, v době, kdy už album bylo prakticky hotové, se rozhodl odejít i Lukáš Lukáš. „Hodně jsme si dali, v současné době jsme s Lukášem na jiných cestách a naše spolupráce touhle deskou skončila. Chce se víc věnovat studiové práci a celé to bylo i hodně emotivní. Myslím ale, že oba jsme na tu desku hrdí a oba si za ní stojíme,“ komentuje to Marcyn.
Krátce předtím zároveň sestavu posílila nová rytmika – bubeník Alex Buš (v posledních třech letech aktivní hlavně v současné podobě legendární kapely Prouza) a baskytarista Dalibor Krystyn (někdejší člen party Vladivojna La Chia & Banana). V červnu pak vyšlo album, jehož křest se chystá na podzim (6. 11. Ostrava a 16. 11. Praha), a v té době by už venku měla být i vinylová verze. Desku si kapela opět vydala sama. „Daleko důležitější mi dnes připadne mít schopného manažera. Když má kapela dobrého bookera, ať už je to pod nějakou agenturou, nebo ne, může ji posunout mnohem více někam dál než vydavatel,“ říká Marcyn.
Dá se tak říci, že druhé album Moře dní bylo v dráze kapely nakonec mnohem větším zlomem, než kdokoli dopředu předpokládal. Marcyn s optimismem neskrývá své nadšení z nové sestavy. A zvědavost, kam se tahle kapela ještě bude ubírat dál, je rozhodně na místě.
Nové Moře dní
„Máme v kapele Robina, který je zvyklý improvizovat na koncertech, a občas je to brutální ekvilibristika – dokáže se úžasně nacítit na atmosféru a skvěle vystihnout okamžik. To samé je klávesák Petr, který má navíc absolutní sluch. Ti kluci tak mnohdy vytvářejí na místě něco úplně nového,“ vypráví Marcyn nadšeně o nové sestavě Moře dní. „Máme nějakou kostru, Marek Slonina tam hraje kytaru jako vždycky, já mám taky akustiku a zpěv takové, jaké tam jsou, ale oni tam přidají občas i něco, co tam nikdy nebylo. Nechávám si kvůli tomu i ty koncerty nahrávat, a když jsem z něčeho hodně nadšený, pak jim to pustím a řeknu: ‚Takhle to odteď hraj!‘ Ale to ‚nebezpečí‘, kdy něco není pevně dané, mě hodně baví. U mnoha skladeb nemáme nějaký pevný koncept a často se vše podřizuje náladě. Náš současný bubeník Alex je zároveň jazzman, ale umí zahrát i crust nebo hardcore punk, a umí s tím skvěle pracovat a z každého žánru si vzít to, co tam je potřeba. Takže se nebojíme experimentovat.“