Dnes už trio něco něco je tu s námi deset let. První nahrávky chrlili zpěvačka Alžběta a Tomáš, kytarista, zvukař i producent v jedné osobě, které s minulou deskou ještě doplnil bubeník Vašek, poměrně rychle. Se čtvrtým albem si dali odstup a vyplatilo se to. Je přímočařejší, chytlavější a sdělnější. I k vážným tématům na něm přistupují s obdivuhodnou lehkostí i nadhledem, zábavně a otevřeně. A stejně tak, i když jsou základním stavebním kamenem silné popové melodie, nahrávka nepostrádá rockovou špinavost.
Kdybychom měli hledat sjednocující linii, je to určitě a bez ohledu na formu především skvěle řemeslně zvládnutý songwriting. Dobře je to znát ze skladby Dýchej, nahrané jen s akustickou kytarou. Právě u ní si lze snadno uvědomit, že ona písničkovost, možnost zaranžovat i další písně podobně jednoduše, je na albu všudypřítomná. A znát ze skladeb je i to, že jde o kolektivní díla a že tu tak není přítomná urputnost dominantních autorů, kteří mají ve všem tak jasno, že svým spoluhráčům nedovolí ve skladbách změnit jediný tón. Pravě tak se totiž jinde snadno vymaže ona živelnost, která je zde naopak patrná ve všech skladbách.
Majonéza, ke které má jako k oblíbené pochutině vřelý vztah zpěvačka Alžběta, se v textech mihne opakovaně, ale rozhodně není jedinou guilty pleasure. Texty jsou tu plné zdravé ventilace všeho, co dnes štve nemálo lidí, a zatímco dříve se soustřeďovaly spíše na lyriku a určité až filozofování o životě, tentokrát je vše řečeno otevřeně a bez zbytečných jinotajů. A textům to prospívá: jsou upřímnější, osobitější a údernější. Jakkoli mohou zprvu působit jako pohled na svět očima ženy, opakovaně se jasně ukazuje, že jde spíše o vidění světa, které za sebou nechává zkostnatělou minulost a na pohlaví u něj vlastně vůbec nezáleží.
Kapela na albu dotáhla pozvolnou proměnu, kterou už nakously a naznačily singly vydané po předchozí desce. Ubylo melancholie i ploch syntezátorů, přibylo údernosti i výraznější role kytary a spolu s chytrými texty a živelností písničky získaly na síle i přitažlivosti. Možná je škoda, že se ona čtveřice singlů na albu nakonec už neobjevila, i proto, že čas s ním takto uteče až příliš rychle. Co ale nahrávce prospělo bez debaty, je mix a master amerického producenta Bena Ettera, kterého si kapela vybrala pro jeho spolupráci s Deerhunter, Kaiser Chiefs nebo Soccer Mommy.
Ta deska je svěží tak, jako by šlo o první nadšený umělecký výboj mladistvých začátečníků. Ale právě praxe i zkušenosti jí dodávají i to, co prvotní nadšení vždy přetrvá: skvěle zvládnuté řemeslo, šťavnatý zvuk, účelné a nepřeplácané aranže. Chce se říci, že se tady něco něco našli, ale to by bylo nefér vůči jejich hudební minulosti. Přesnější bude, že se jim až překvapivě dobře podařilo překročit vlastní stín. Z čehož bychom měli mít radost skoro u každé kapely.
VERDIKT: 68 %
Kapele něco něco se povedla milá, přímočará, chytlavá i chytrá nahrávka, vhodná především pro ty, kteří mají tendence ztrácet víru v současnou hudební produkci.