Historie kapely z Cincinnati se otevřela už před čtyřiceti lety, aby pak v devadesátých letech platila za významné jméno, často citované i jako výrazný inspirační vliv všemi grunge hvězdami. Z pozice alternativní kapely se jim podařilo dostat nejen k podpisu s major labelem Elektra, respektive Columbia, ale ještě u toho komerčně uspět bez ztráty vlastní tváře a negativního dopadu na kapelu. Když se v roce 2001 rozešli, nikdo moc nevěřil, že se ještě dají dohromady. Dulli hrál s Markem Laneganem v kapele Gutter Twins, ovšem další generace hudebníků od The National po My Chemical Romance se k The Afghan Whigs nadšeně hlásila jako k těm, kteří formovali jejich hudební vkus. Ke comebacku došlo v roce 2011 a úspěšně, aktuální album je po návratu už čtvrté.
Ihned na úvodní skladbě Jungle Roux je dobře vidět, jak funkčně dokáže Dulli spojit svůj charakteristický autorský rukopis se současnou zvukovou produkcí. Podprahová energie i určitá nenápadná dravost provázejí i další materiál, a to aniž by narušovaly neutuchající talent pro zdařilé písničkářství. Je patrné, že si kapela na albu udržuje svou typickou tvář a s lehkostí sází jednu skvělou skladbu za druhou. I méně chápavému posluchači postupně nutně musí dojít, že tahle parta si už nemá potřebu něco dokazovat. Jistá rozmáchlost je tu střídána křehkou intimností (skvělá Duvateen) a nechybí ani osvědčená záliba kapely v hořkosladkých melancholických baladách (Mariah Luster). Vlastně není přehnané říci, že ty lepší skladby by se neztratily ani na nejslavnějších albech z historie skupiny.
Postupem času album nabízí komornější, melancholičtější, ale i dojemnější a působivější kusy, jako je emotivní vyznání The Deepest Part of the Darkest Shadow, a vůbec navádí posluchače k soustředěnému poslechu se sluchátky někde v pohodlném křesle. Překvapit může i 77, výlet do světa regulérního popu, vkusného a příjemného. Celkově každá z přítomných písniček prokazuje lety zkušeností nabytý klid i životní vyrovnanost. V dnešní době, kdy se píší i dizertační práce o pronikání úzkostí do tvorby mladých umělců, a době, kdy každá druhá nahrávka působí především jako autoterapie o vyrovnávání se citlivých jedinců se zlým světem kolem, rozhodně doporučeníhodná deska. Paradoxní i v tom, že témata vztahových problémů, odcizení, úzkosti a potřeby zpovědi tu nejen nechybí, ale jsou základem většiny textů. Z pohodové hudby byste
to ale nepoznali.
Soft Control je z rodu těch, o nichž se říkává, že budou už jen zrát. Navíc nabízí i nadžánrové mosty: bylo by fajn, kdyby ke kapele přivedla i mladší publikum, které by u toho mohlo lépe pochopit kořeny svých mladších idolů. A ač z rodu alternativního rocku, jistě neurazí ani příznivce moderní country. Jako vše, co spíše spojuje, než rozděluje, je takových nahrávek více než potřeba.
VERDIKT: 79 %
Vyrovnanost, písničkářství a omamná melancholie balad. Co chtít víc?