U Laibach jeden nikdy neví. Myslí to vážně, anebo si z toho dělají nekompromisní legraci? Ti starší už vědí, že tahle parta měla slovo trolling v malíku ještě v době, kdy ho ještě skoro nikdo neznal. Jestli jste ale mysleli, že to nejlepší v tomto směru už mají za sebou, pak vás možná nové album lehce vykolejí: je to tu znovu a ještě intenzivněji.
Pryč jsou doby, kdy hlavním tématem kapely byly totalitní ideologie a dějinná surovost a bezohlednost k jedincům lidského druhu. Aktuální album si pohrává s tím, co přináší úspěch masového umění, zda je zábava důležitější než kultura, zda má ještě vkus nějaké hranice a nakolik je sdělení méně či více důležité než schopnost zaujmout a virálně si podrobit svého příjemce. To nejhorší, co nás nejen v hudbě obklopuje ve své koncentrované podobě.
Nahrávka je doslova protkána kooperacemi a featuringy s mladšími kolegy. Přizváni byli afro-popová zpěvačka Wiyaala z Ghany, švédská písničkářka Donna Marina Mårtensson nebo představitelé nastupující slovinské hudební generace Senidah, Gregor Strasbergar a Manca Trampuš. Ti všichni přinášejí své vlivy. Ale nezůstává jen u nich. Cituje se tu Mozart, Personal Jesus i Pet Shop Boys, z měňavkovitých proměn se vynořují europopové tucky, infiltrace arabské domorodé hudby, akustické kytary či ukulele s popem kooperujícího folku, ale i balkánského folklóru. Situace, kdy z tvrdých agresivních beatů se vše přelije k zasněnému R&B a zase zpět, a to se opakuje ještě několikrát během jediné skladby, jsou zde nikoli zpestřením, ale stavebním kamenem.
Laibach jako vždy všechno ženou nadoraz. Momenty veselého podupávání a pocitu, že to skvěle šlape, se střídají s tradičním „wtf“ údivem... i když na téhle desce se po chvíli už nedivíte vůbec ničemu. Album totiž zcela logicky navazuje na předchozí nahrávky kapely. Bráno konceptuálně – a jinak to u Laibach ani nelze – jde o geniálně dotaženou desku. Hudebně, textově, klipy, vše do sebe zapadá. Mnoho vrstev a mnoho významů. Surovost, romantika, vokodér, třpytky a cukrkandl. „Hudba je pokrmem lásky,“ přesvědčuje nás jedno z mouder. Zvykejte si, bude hůř.
Zásadní barvou alba Musick je růžová. Dobře to koresponduje s tím, že otázky, co je v hudbě „fake“ a jak moc je ještě slušné či neslušné využívat v ní AI, jsou stále častější. Přestože je totiž náplní nahrávky opravdu pop ve všech svých podobách, pořád ještě zůstává dost místa na klasické poznávací prvky kapely ze slovinské metropole, a právě to prolínání může zneklidňovat. Ostatně i někdejší industriál se tentokrát přetavil v injekční stříkačku na obalu.
VERDIKT: 50 %
Jsou to vlastně Laibach ve své nejlepší formě. Zbývá otázka, zda máte chuť a odvahu to poslouchat.