Jedeme pěkně track by track. Nové album Rolling Stones jsme rozpitvali do posledního tónu. A stejně jako na předchozích deskách se ukázalo, že u Stounů není nejzajímavější jen hudba, ale i příběhy, které se skrývají za jednotlivými skladbami.
Celý podcast si poslechněte na Seznam Podcastech.
„Součet věku členů kapely je 243 let. Už jenom tím, že ta deska vznikla a takhle zní, je to úctyhodné,“ připomíná hned v úvodu Honza Vedral. A právě tenhle úžas nad tím, že trojice Mick Jagger, Keith Richards a Ronnie Wood stále dokáže natočit živou, sebevědomou rockovou desku, se táhne celou debatou.
Dany Stejskal jde ještě dál. „Rolling Stones v současné situaci nemůžou natočit špatnou desku. To prostě nejde.“ Provokativní výrok pak během podcastu několikrát zopakuje. A pokaždé pro něj najde nový argument.
Velkou část zásluh přisuzují všichni ve studiu producentovi Andrewu Wattovi. Podle wlada právě on odmítl jakoukoli pohodlnost. „Drtil je. Trval na tom, že budou všichni ve studiu spolu. Žádné posílání souborů. Z osmdesátiletých rockerů dokázal vykřesat dravost.“
Právě díky tomu přístupu vznikla deska, která zní současně, ale přitom neztrácí nic ze stounovské identity. „Ta deska začne kytarovým riffem a hned víš, o koho jde. A to, jak zpívá Mick Jagger ve dvaaosmdesáti, to je úkaz. Fantazie,“ rozplývá se Dany Stejskal.
Velkým tématem podcastu jsou texty. Wlado upozorňuje, že Jagger už dávno nepíše jen obyčejné milostné písně. „On bere posluchače na cesty. Není to láska, sázka, tralala. Ty příběhy jsou úplně šílený.“ A Honza souhlasně přikyvuje: „Mick Jagger není jen výborný zpěvák a tanečník. Je to výborný básník.“ To platí například pro skladbu Mr. Charm, v níž Jagger ironizuje současný svět i Elona Muska, kterému posílá šťouchanec coby šílenému vědátorovi, který plánuje cestu na měsíc. „Líbí se mi, že i tady mají Rolling Stones všechno na salámu. Není to podpásovka, je to ironie.“
Ještě silněji podle autorů funguje Ringing Hollow, která se z milostné písně postupně promění v elegii za Ameriku. „Miloval jsem tě dřív, než jsem tě poznal. Myslíš si, že zpívá o holce. Ale ne. Zpívá o Americe,“ vysvětluje Vedral. „Tohle je jedna z nejdůležitějších písní na desce.“ Stejskal oceňuje i to, že se kapela nebojí komentovat současnost. „Mně se líbí, že se nebojí mluvit o dnešku. A dělají to tak gentlemansky, jak jen britská kapela může.“
Velkou část debaty zabírají hosté. Paul McCartney, Robert Smith, Bruno Mars nebo Steve Winwood. Shoda ale panuje v tom, že jejich role není postavená na efektních duetech.
„Kdyby ti nikdo neřekl, že tam ti hosté jsou, tak o tom skoro nevíš. A to je sympatický. Jsou to pořád Stones, někdo si s nimi jen přišel zahrát,“ shrnuje Vedral roli Bruna Marse, který dostal za úkol hrát na kravský zvonec.
Stejnou logikou trojice obhajuje i překvapivý cover Amy Winehouse. Dany Stejskal odmítá, že by šlo o kalkul. „Oni si na svou desku můžou dát úplně cokoliv. Já mám pocit, že je to prostě tribute Amy Winehouse. Chtěli si tu písničku zahrát. Tečka.“
Ani v závěru se názory úplně nesjednotí. Wlado by některé skladby zkrátil nebo vyhodil. „Na pár místech bych označil, že je tam vata. Ale kdo jsem já, abych radil Rolling Stones, jak mají dělat desky?“ A hned dodává možná nejdůležitější větu celé debaty: „Važme si dob, kdy Rolling Stones vydávají nové desky. Může se stát, že už nás žádná další nepřekvapí.“
Vedral nakonec uzavírá speciál smířlivěji. „Hackney Diamonds mělo moment překvapení. Tohle už nepřekvapí tolik. Ale když jsme si ty písničky prošli jednu po druhé, začalo mi to album dávat ještě větší smysl. Jestli jsem měl po prvních posleších nějakou skepsi, tak už ji nemám.“
A možná právě v tom spočívá síla Foreign Tongues. Je to album kapely, která už dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Jen dál vypráví své příběhy – s nadhledem, humorem a vědomím, že i ve třech lidech dohromady starých téměř čtvrt tisíciletí může rock’n’roll pořád znít překvapivě živě.