Kapela samozřejmě stojí a padá se svým frontmanem Jiřím Macháčkem, který patří do nejvyšší ligy současných českých bavičů a komiků. I když jeho vystupování tvoří z devadesáti procent zpěv, můžete ho vnímat jako hvězdu nějaké one-man show nebo stand up komika. Není žádný zázračný zpěvák, ale zpěvem dokáže přitáhnout pozornost. Jeho taneční kreace byly na zlatou medaili – na jedné straně plné pohody, na druhé místy bláznivé až šílené. Odpovídaly tomu, o čem Macháček zpívá. A někdy se dokonce zdálo, že ani není důležité vnímat, o čem zpívá, stačilo nasávat pozitivní energii, která z bavičské hvězdy sálala. Snad jen užívání nějakých doplňkových rekvizit, třeba nafukovacího červeného srdce, bylo zbytečné. Zpěvák to nepotřeboval. Možná v Macháčkově případě nejde ani o humor v podobě, jak ho běžně vnímáme. Spíš by se to dalo nazvat emitací dobré nálady všemi dostupnými prostředky. Čeština má pro to výstižný výraz „vyblbnout se“.
Za zmínku stojí zajímavý trik, se kterým šéf Migu 21 dokáže natropit spoustu zábavných okamžiků, a tím je opakování sloganů a hlášek. Může to být časté opakování sloganu I Love You s odpovědí publika Fuck You. Nebo neustálé opakování hlášky o „chlapecké punkové skupině z Prahy 5 – Smíchova.“ Dosahuje tím podobného efektu absurdity, jaký známe z hlášky o dobré brazilské kávě z Kulového blesku.
Podstata humoru Migu 21 není jen v jazykové komice, ale také v hudební složce. Skupina elegantním způsobem využívá retro – přesněji řečeno paroduje retro – ze světa filmové hudby a z popu konce sedmdesátých let, přičemž ho vždycky napumpuje jiným obsahem, než ten, na který bychom čekali. Vzniká tím pocit ironie. Dobrosrdečné ironie. Přímo učebnicovým příkladem této hry s publikem je verze slavné písně Paula Anky My Way, která s novým českým textem dostala úplně jiný obsah.
Ale zároveň je těžké říci, že hrají úplné retro. Je to v podstatě jen dým, který se nad zašlou a přehlíženou kulturou vznáší. Hra s banalitou, která k této době patřila. Písně v jejím rámci získávají punc falešného optimismu. O to nečekaněji přichází moment, kdy do programu najednou vstoupí píseň Svoboda není levná s vážným poselstvím, které je úplně mimo humornou, až groteskní polohu vystoupení.
Kapela se tentokrát pochlubila dvěma zbrusu novými písněmi, které nepochybně dobře zapadnou do repertoáru Migu 21. Zvláště pomalejší valčíková Koráb se do přístavu vrací, další z „lodních“ písní Migu 21, vypadá docela zajímavě a mohla by fungovat i v mainstreamovějších elektronických médiích.
Zbytek Migu 21 zůstal poněkud nespravedlivě v pozadí. Holt, Macháčkovo charisma válcuje všechno kolem. Nicméně, kdo chtěl poslouchat i muziku, určitě ocenil basové sólo Rastislava Uhríka v písni Jaro, léto, podzim, zima. Pravda, bylo poněkud dlouhé a rozbilo tektoniku skladby, ale paráda to fakt byla. Strašně důležitou roli sehrál i trumpetista Pavel Hrdlička – jeho nástroj je totiž tím, co dělá Mig 21 výjimečným a na první poslech rozeznatelným. Navíc trubka je v kapele nositelem emoce. Zbylá trojice muzikantů se dopředu příliš netlačila, o to spolehlivěji ale udržovala celek pohromadě.
Vzdor tomu, že sociologické výzkumy ukazují, že o českou hudbu je jen malý zájem, koncert Migu 21, podobně jako většina dalších koncertů domácích kapel v rámci letošního Prague Open Airu, naplnil Areál A7 až po okraj. Když k tomu přidáme vyprodané stadiónové koncerty domácích superhvězd nebo fakt, že naše kapely bez problémů vyprodávají O2 arenu, vzniká dojem, že s českou hudbou se něco děje. Nebo se lidem chce víc utrácet.
Verdikt: 80%
MIG 21: 25. srpna 2026, Areál 7, Praha