Honeymoon Hangover je výraz pro efekt, kdy opadne prvotní nadšení z něčeho jedinečného a věci se v lepším případě vrací do starých pořádků. V tom horším přijde kocovina. Proč jste zvolili takový název? A můžeš o desce už teď prozradit něco víc?
Právě proto nám ten název přišel přesný. Je v tom ale i určitá závislost na tom samotném nadšení. Víš, že něco nebude trvat, možná dokonce přesně víš, jak to skončí, ale stejně to chceš znovu udělat. Pro některé z nás už je to takový vzorec, romantizovat si věci, které nejdou udržet. Dělat si safe space z něčeho pomíjivého, a možná si občas i komplikovat bytí jen proto, že ta intenzita je návykovější. A tohle se určitým způsobem propisuje do celé desky.
Navíc nám taky Žofa odjela na ostrov (zpěvačka Žofie Dařbujánová se letos zúčastnila reality show Survivor, pozn. red.) a s tímhle titulem přišla těsně před odjezdem. Jako kdyby už bylo ve vzduchu, co ji bude po návratu čekat. Ale tohle naše rozhodnutí bylo nakonec vzájemné, takže jsme si ten rozchodový hangover díky dodělávání desky společně nakonec i dost užili. Album má osm tracků a některé jsou podle mě jedny z nejlepších věcí, co jsme kdy napsali. Z toho mám radost.
Křest alba proběhne 14. října v Roxy, což bude zároveň velkolepá rozlučka s fanoušky, protože MYDY si dají delší pauzu. Jak dlouho ve vás zrálo tohle rozhodnutí dát MYDY na nějaký čas k ledu?
Každý z kapely měl za těch čtrnáct let svoje období (nebo spíš několik), kdy jsme vyhořeli a různě jsme se střídali v přebírání kapelních zodpovědností. Uzrálo to u mě někdy s koncem minulého roku, kdy bylo na čase si přiznat, že nikdo z nás už na to nemá tolik času a sil, kolik dobře fungující kapela vyžaduje.
Byl za těch čtrnáct let v kapele nějaký jedinečný moment, o kterém by sis řekl, že se tak povedl, že by sis ho rád zažil znovu?
Těžko vypíchnout jeden moment, my si zkrátka společné hraní užíváme, takže si pamatuju nespočet neskutečných euforií po koncertech, kdy nezáleželo, jestli jsme hráli pro dvě stě nebo osm tisíc lidí. Ale moc rád vzpomínám na naše první americko-kanadské tour. To zrovna vznikalo album M.Y.D.Y. Asi půlka té desky vznikla na hotelových pokojích, zároveň už některé tracky měly demo verze a k těm jsme točili v Kanadě klipy s režisérem Vladimírem Jedličkou. To byl moc hezký „dreams come true“ pocit, který se jen těžko opakuje.
A vzpomeneš si na nějaký moment v historii kapely, u kterého by sis naopak řekl, že jste to kdysi měli pojmout jinak?
Když nad tím teď přemýšlím, asi bych si přál, abychom s nástupem covidu měli víc sil být aktivní a dokázali nějak víc otočit situaci v náš prospěch. Ale měli jsme za sebou svůj asi nejnáročnější rok, kdy jsme dali naprosto všechno do našeho koncertu ve Foru Karlín a souběžně jsme dělali desku NUMBERS, jejíž tvorba byla taky dost komplikovaná. A do toho jsme hráli ten rok málo, abychom vyhladověli fanoušky na Forum, takže finančně jsme tou dobou taky hodně bojovali. A když přišel covid, brali jsme to jako zaslouženou pauzu na pár měsíců. Jenže pak z toho bylo pár let a my se museli začít živit i jinak než kapelou. Poprvé jsme si trochu zkusili i nějakou lehkou finanční stabilitu, protože do té doby jsme téměř všechno, co jsme kapelou vydělali, vždycky investovali zpátky do hudby, klipů a podobně. Ale jiné práce a na to navázaný klid v hlavě je samozřejmě za cenu toho, že pak je míň času na hudbu.
Nepohráváte si alespoň s myšlenkou čas od času udělat nějaký reunion koncert? Vánoční besídku pro kámoše a nejvěrnější fanoušky? Aspoň něco malého na protažení, než pauza skončí…
Teď potřebujeme opravdu především odpočinek a dát se všichni trochu do kupy.
Ve vašem prohlášení na sítích mluvíte o vyhoření a o tom, že každý z vás má před sebou své vlastní velké turné. To zní dost pesimisticky, můžeš k desce a koncertu v Roxy prozradit něco veselého, ať nekončíme smutně?
Jsme teď opravdu rádi, když se vidíme a máme mezi sebou spoustu srandy. Bylo čím dál vzácnější se poslední dobou potkat v situaci, kdy máme kapacitu a naladění na kapelu a na sebe navzájem, bez tlaků jiných povinností. A teď, když víme, že to na nějakou dobu, jestli ne navždy pomine, jsou pro nás tyhle chvíle cenné. V takovém duchu bychom to v Roxy rádi uzavřeli. Lidsky se totiž mezi námi opravdu nestalo nic zlého a vážíme si všeho, co jsme spolu prožili. Samozřejmě, je to pro nás po takové době a tolika úspěších dojemné, ale vlastně bych nerad, aby se k tomu přistupovalo nějak pochmurně nebo smutně. Je to tak, jak to je a má to tak teď být.
Co čeká po uspání MYDY přímo tebe? Jak si vede projekt Purpl Boi?
Do konce roku si dám pomyslnou pauzu na vstřebání všech vjemů ohledně zastavení něčeho, co je čtrnáct let nedílnou součástí mé identity a v příštím roce se chci vrhnout i na nové EP Purpl Boi. Říkám „pomyslnou“, protože ve skutečnosti jsem hudebně aktivní pořád. Jako producent teď pracuju vlastně víc, než kdy dřív. Mám nový projekt OPEN.ME.ALICE, v duu s Alice Kim děláme drum’n’bass. Tenhle styl jsem spolu s dubstepem kdysi studoval opravdu hodně, ale vždycky jsem se je snažil dělat nekonvenčním způsobem. Teď ty zkušenosti přetavuju do něčeho, co reálně začne vycházet tento nebo příští rok. Spolu s novým albem Terezy Hrabini, na kterém jsme zase pracovali posledních sedm měsíců, jsou to ohromně zajímavé zkušenosti, dobrodružné kroky do neznáma, které se s ohromnou lehkostí přetváří v unikátní výsledky. Poslední dobou mám štěstí na práci s ženskými umělkyněmi a moc si to užívám. Ten tvůrčí proces je zkrátka trochu jiný, jemnější, citlivější a díky tomu ve výsledku hlubší.