Témat ale bylo více. Od prvního letošního Headliner Pontonu přes vítězku Mattoni Talentu Beu.K až po Metronome Prague, který se letos přesunul do Letňan. A nakonec došlo i na nové singly, kde se ukázalo, že pop může být prázdný jako sklenice po limonádě i plný jako Olivia Rodrigo.
Poslechněte si celou epizodu Noty Vole na Seznam Podcastech a nezapomeňte dát odběr.
„Začala pontonová sezona,“ oznámil Honza Vedral hned v úvodu a wlado se vrátil na Střelecký ostrov, kde 17. června proběhl první letošní vydání průběžného showcase festivalu pod patronátem Headlineru. Vystoupily dvě kapely: Moře kuřat a Joshua Curran. První si přivezli vlastní aparát, světla, mlhu i fanoušky. „Takhle to má vypadat, milé děti. Profesionálně,“ chválil wlado.
Ještě větší nadšení vyvolal Joshua Curran, česko-irský muzikant, kterého si Headliner všiml už dřív. „Tady máme dalšího velmi talentovanýho kluka, který když se na to nevykašle, tak ještě třeba jednou budeme vzpomínat, že jsme ho měli na Pontonu,“ řekl Honza. „Slyšel jsem tam irskej sound, slyšel jsem tam i Fontaines D.C., ale po svým. Bylo to fantastický.“
Dalším bodem byla Bea.K, vítězka Mattoni Talentu. Headliner jí navíc dal titulní stranu červencového čísla. „Myslím si, že to tady máme dělat. Vyhledávat mladé umělce a dát jim prostor. A Bea.K na to sakra má,“ řekl Dany Stejskal. Všichni se shodli, že nejde jen o hezký hlas. „Pokud v patnácti zpívá takhle, jsem zvědavý, čeho se dočkáme za pět let,“ dodal Honza Vedral.
Pak přišel na řadu Metronome Prague. Desátý ročník, nové místo, nový spolupořadatel a vedro, které výrazně ovlivnilocelkový dojem. Wlado začal pozitivy: viděl Orvillea Pecka, Manic Street Preachers, Nicka Cavea i další jména v Praze a zblízka. „Na všech stagích byl nádherný čistý zvuk,“ ocenil. Orville Peck ho okouzlil natolik, že by ho „objal“. Manic Street Preachers pro něj byli vrcholem: „Šel bych s nima bojovat proti světu. Hned!“
Danyho zase pobavili Flaming Lips. „Měl jsem reálně strach, že mi někdo něco hodil do pití, než jsem se zeptal Danyho, jestli to vidí taky,“ popsal wlado koncert plný nafukovacích postav, očí, draků, gejš a růžových robotů. Nick Cave pak podle něj „přišel, kázal a odešel“. Koncert byl uhrančivý, ale horko udělalo své. „Dal jsem přes devadesát minut a byl jsem tak strašně zmožený tím vedrem, že jsem to opustil dřív,“ přiznal Dany.
O areálu v Letňanech se vedla delší debata. Wlado byl tvrdší: „Oproti Výstavišti je to za mě průser s prostorem.“ Vadil mu nedostatek stínu, obří plocha i komunikační šumy kolem vody. Dany oponoval, že organizátoři dělali, co mohli, a že kdyby nebylo přes třicet stupňů, nemohl by být nikdo tak příkrý. „Kdyby bylo pět až sedm stupňů míň, myslím, že ten festival hodnotíme všichni úplně jinak,“ řekl doslova.
Nejsmutnější část epizody patřila Oliveru Treeovi, který zemřel pár týdnů před plánovaným pražským koncertem. Wlado ho připomněl jako amerického zpěváka, producenta, rappera, komika a internetový fenomén s výrazným vizuálním stylem. „Nebyl to jen nějaký bizár,“ zdůraznil. Tree vyrůstal v cirkusovém prostředí, od dětství hrál na nástroje, prošel ska kapelou, dubstepem, spolupracemi i freestyle koloběžkou, než energii definitivně přelil do hudby.
„Shodneme se, že to nebyla TikToková kravina, která pomine?“ ptal se Honza. Wlado souhlasil: „Myslím si, že by to takhle bylo.“ Dany k tomu dodal, že smrt talentovaného člověka uprostřed kariéry je vždycky špatně: „Když umře mladý člověk v takovém mladém věku, je to vždycky špatně.“
Rubrika singlů začala návratem PSH. Novinku Nikdo jinej podcast ocenil jako dospělý, bilancující rap. Nejvíc všechny zasáhl Orion. „Tohle je Papa Vorel s přehledem a s respektem k tomu, co si odžil,“ řekl Dany. Wlado ocenil, že PSH nevystupují v obvyklých pózách, ale vyprávějí obyčejný příběh o tom, že „někým jiným by mohl být kdokoliv z nás“.
Pak ale přišla Charlotte Gott se singlem I Could Be Mine. A tady nálada zhoustla. „Ještě než to skončilo, zapomněl jsem na to,“ řekl Vlado. Uznal řemeslo i produkci Sashi Skarbeka, ale výsledek mu připadal prázdný: „Tohle ve mně jako v posluchači nevyvolává nic.“ Dany souhlasil: „Než jsi to doposlouchal, zapomeneš, že se to vůbec stalo.“ Podle něj skladba používá vzorce současného popu, ale chybí jí osobnost. Honza to shrnul přesně: „Hudebně to možná chce být stará Lily Allen, ale úplně tam chybí drzost v hlase.“
Lufťáci s Joshuou Mageem vyvolali debatu o tom, kdy funguje interní fór a kdy už se nepřenese ven. Brixtn rozdělili studio. Honza byl nemilosrdný: „Jestli česká mladá hudba jde tímto směrem, říkám: zastavit, stát, otočit se a jít někam pryč.“ Dany naopak hájil, že v době kňouravých ložnicových songů je energie, refrén a radost ze života vlastně osvěžující.
Marilyn Manson s Exit Wound podcastovou sebranku spíš uspal. „Souhlasím s Jardou Konášem. Pro mě je to jedna z nejnudnějších věcí, kterou jsem od Marilyn Mansona slyšel,“ řekl Dany. Wlado uznal zajímavý hook, ale jinak slyšel jen derivát starých triků: „Všichni stárneme. Marilyn Manson prostě taky.“
A pak přišla Olivia Rodrigo. Nový singl Stupid Song všechny zase zvedl. „Tohle je jeden z těch songů, kdy je škoda, že můžeme pouštět jen ukázky,“ řekl Honza. Chválil songwriting, gradaci i to, jak skladba roste. Wlado ocenil posun od žvýkačkového popu k dospělejší formě. Dany ji rovnou označil za současnou ikonu popu: „Umí z popu vystoupit napravo, nalevo, do nějakého subžánru. Vyhoví daleko větší plejádě lidí než jen mainstreamovému středu.“
Do tipů se Olivia Rodrigo vrátila ještě jednou, tentokrát s písní Maggots for a Brain. Wlado v ní slyšel odkaz na The Cure a měl zkrátka radost z velké popové písně: „Takhle má vypadat velká popová písnička!“
Honza přinesl The Aggrolites a jejich dirty reggae, protože „tohle umějí skara dobře“. Dany uzavřel epizodu Williem Nelsonem, kterému je 93 let a vydal své 79. album. „Když vám bude někdy špatně a budete mít pocit, že jste staří, nemocní a že už vám to nejde, vždycky si musíte vzpomenout na Willieho Nelsona.“