Začínali docela jednoduchými, chytlavými písničkami o lásce. Jasná melodie, pár akordů a refrén, který si po prvním poslechu zpíváte cestou domů. Což mimochodem neznamená, že ty písničky byly hloupé. Už tehdy byli Lennon s McCartneym mimořádně talentovaní autoři, jen jejich tvorba respektovala tehdejší představu, jak má pop vypadat.
Čím slavnější ale byli, tím méně se snažili znít jako něco, co by mělo být slavné. Najednou přišly desky Rubber Soul, Revolver, Seržant Pepper, White Album, Abbey Road... A s tím i divné harmonie, nečekané změny akordů, smyčcové party, indické nástroje nebo orchestrální aranže. Písničky, co neměly refrén. Písničky z několika naprosto odlišných částí. Takové, o kterých by vám dnešní producent nebo rozhlasový dramaturg pravděpodobně vysvětlil, že by potřebovaly „trochu zjednodušit“.
Beatles zkrátka využili popularitu jako kapitál, který jim dovoloval riskovat. A nebyli v tom zdaleka sami! U spousty velkých kapel minulého století fungovala kariéra podobně. Nejdřív napsali hit. Pak druhý hit. Lidi je začali poslouchat a vydavatelství jim začalo věřit. A tuto důvěru pak mohli utratit za něco, co bylo o poznání míň bezpečné, komplikovanější, divnější nebo zkrátka jen specificky „jejich“.
Dnes mi přijde, že se tento princip obrátil naruby. Kapela začne zajímavě, má vlastní zvuk, zvláštní kytary, neobvyklou rytmiku. Texty, ve kterých je nějaký nápad a osobité sdělení. Zpěvák zní jako člověk, a ne jako absolvent kurzu „jak správně vyslovovat české samohlásky v rádiu“ po agresivním doladění pomocí autotune.
...a pak přijde první větší úspěch.
A místo aby kapela získanou popularitu použila k tomu, aby si mohla dovolit být ještě víc sama sebou, začne postupně, často pod tlakem vydavatelství, odstraňovat všechno, co ji odlišovalo.
Kytara je moc ostrá? Pryč s tím.
Rytmus je moc komplikovaný? Narovnat.
Text nutí člověka, aby nad ním osm vteřin přemýšlel? Přepsat!
Bridge? Proboha proč? Lidi mají rádi refrén.
A nemohl by ten refrén přijít už po dvaceti vteřinách?
A ještě jednou na konci?
A nedáme ho tam rovnou třikrát?
A nakonec sborově?
Po několika albech tak kolikrát sledujete fascinující proces, při kterém kapela získává čím dál lepší produkci, dražší videoklipy, větší koncerty... a současně mizí všechno, podle čeho byste poznali, že je to právě ona.
Vezměte si kapelu, která existuje deset nebo patnáct let a pusťte si její první dvě desky. A potom poslední singl. Často zjistíte, že někde po cestě proběhla jakási zvláštní hudební lobotomie. Na začátku byly konkrétní příběhy, zvláštní metafory, humor, vztek, nějaká poetika, něčí názor. Na konci je „pojď se mnou dál“, „život není fér“ nebo nedej bože „my máme rádi vííííno“. Čest výjimkám.
Texty, proti kterým nemůže vůbec nikdo nic namítat.
Protože v nich není nic, proti čemu by šlo cokoliv namítat.
Čistě technicky je všechno správně. Zvuk je perfektní, bicí precizní, zpěv vyladěný na každé slabice. Refrén přijde přesně tam, kde ho čekáte. Ale hudebně je to všechno podobné. A po třech minutách skončí písnička, během které se vůbec nic nestalo.
Jasně, kapely musí z něčeho žít. Musí koncertovat, musí prodávat. Ten tlak na prodeje tam vždycky byl a bude. Jenže Beatles byli v době největší slávy v situaci, kdy mohli udělat skoro cokoliv, a tak skoro cokoliv dělali. Dnešní úspěšná kapela se dostane do situace, kdy má publikum, vyprodané koncerty a jméno známé po celé republice, a přesně v tu chvíli si nadělá do kalhot, že kdyby náhodou použila ve sloce mollový septakord, přestane ji hrát Evropa 2.
Sláva už není svoboda. Sláva je něco, co je potřeba udržovat.
Jakmile se vaším hlavním cílem stane udržování popularity, začnete se autocenzurovat. Budete ze své tvorby preventivně odstraňovat všechno, co by mohlo kohokoliv rozrušit. Výsledkem je „muzak“. Hudba, která existuje hlavně proto, aby nikomu nepřekážela. Ta, co hraje v supermarketu, v čekárně nebo mezi reklamami na hypotéku.
Kdysi kapely psaly jednoduché hity, aby si později mohly dovolit dělat umění. Dnes kapely začnou uměním, a když mají konečně dost velkou slávu, aby si ho mohly dovolit dělat bez kompromisů, začnou psát jednoduché hity.
Protože je potřebuje rádio. Protože nesmíme posluchače vyděsit. Fuj.
Text původně vyšel na Facebooku Tomáše Dvořáka. Publikujeme ho s autorovým svolením.