V kapele, jejímž členem je už skoro čtvrtstoletí, má spoustu přezdívek. Třeba Tommy, fanoušek Kiss, protože zná repertoár kapely lépe než jeho autoři. „Nahráli jsme několik nových písní. Ale nevím, k čemu je použijeme,“ prozrazuje o budoucnosti legendární maskované formace. „Určitě jsme neskončili. Jen už nebudeme jezdit turné.“ Ale začít tento rozhovor musíme u spolupráce s Benem Cristovaem, ze které kromě hostování na festivalu vzešla i společná píseň Bikerock.
V poslední době jste u nás docela často. Jaký je vlastně váš vztah k České republice?
Je to zajímavý příběh. Před třemi lety, když Kiss naposledy hráli v pražské O2 areně, jsem po koncertě poznal dívku jménem Vivian, která žije kousek od Prahy. Rozuměli jsme si, znáte to. A tak jsme spolu začali vztah. Ona za mnou pak často jezdila do Spojených států a jezdila s námi i na turné. Postupně jsme se víc a víc sblížili a, jak už asi tušíte, otěhotněla. Teď máme dceru, které je osmnáct měsíců. Takže sem od té doby jezdím docela pravidelně. Zhruba každý měsíc a půl.
Ale začal jste také pracovat s českými hudebníky...
Ano. Říkal jsem si, že když u vás budu trávit čas, můžu se rovnou zapojit do zdejší hudební scény. Zaprvé je to moje vášeň. Hudba je to, co miluju. A zároveň je to pro mě další věc, které se můžu věnovat, abych pracoval, zůstával aktivní a dělal to, co mám rád, když tu teď mám rodinu a malou dceru.
Vím, že jste točil s Turbem, to zní logicky. Ale spolupráce s Benem Cristovaem byla překvapení…
S jeho manažerem Lukášem Rychtaříkem jsem se setkal asi před rokem, možná trochu méně. Byla to docela náhoda, protože se mi sám od sebe ozval e-mailem. A já jsem zrovna přemýšlel, že bych se s ním možná chtěl spojit, protože jsem slyšel o Championship Music. Věděl jsem o Benovi, zajímalo mě, co dělá, protože patří k největším popovým interpretům v Česku.
Zároveň jsem v té době začínal psát nějakou hudbu s Danem Reedem. Nevím, jestli ho znáte, je to Američan, ale v Praze žije asi čtrnáct let. V osmdesátých a na začátku devadesátých let měl kapelu Dan Reed Network. Měli určitý úspěch po světě, jezdili dobrá turné, předskakovali Bon Jovi, Rolling Stones a dalším.
Přiznám se, že o něm nic moc nevím…
My se známe dlouho. Když jsem poprvé přijel do Prahy, ozval jsem se Danovi, protože jsme spolu dlouho nemluvili. Řekl jsem mu: „Pojďme se sejít, chvíli spolu pobýt.“ A takhle to začalo. Šel jsem k němu, bydlí tady kousek od hotelu, a on má doma v jednom pokojíku malé nahrávací studio. Řekl jsem mu: „Mám jeden nápad na písničku.“ Dali jsme to dohromady, něco jsme nahráli a přišlo mi to vážně dobré...
Předpokládám, že teď už mluvíme o tom společném songu s Benem.
Pokračovali jsme v tom. Bavilo mě to. Zároveň jsem si říkal, že by možná mohl být někdo v Česku, koho by ty písně, produkce, spoluautorství nebo cokoli s tím spojeného zajímalo. No a právě v té chvíli se mi přes e-mail ozval Lukáš. Spojili jsme se, poslal jsem mu nějaké písně a on je pustil Benovi. Jedna z těch věcí ho zaujala. Hodně se mu líbila, takže řekl: „Na téhle bych chtěl pracovat.“ Bylo to asi před devíti nebo deseti měsíci.
A to je tedy píseň Bikerock?
Ano, přesně. Původně se ale jmenovala jinak. Dan a já jsme měli v podstatě hotovou píseň. Hudba zůstala stejná, melodie je hodně podobná. Ale Ben nechtěl použít původní text. Chtěl se textově vydat jiným směrem, protože má rád svého Harleye. Chtěl udělat něco o své milované motorce, což nám přišlo v pořádku. Dávalo to větší smysl, protože to víc odpovídalo jeho osobnosti.
Původní text šel trochu jiným směrem. Dokonce jsem si v jednu chvíli říkal, že bych tu píseň ukázal Kiss, ale byl by to jiný přístup. Každopádně jsme se s Benem několikrát sešli, přepracovali jsme slova a trochu i některé melodie. Hudba a celkový feeling ale zůstaly v podstatě stejné jako na začátku. Takže jsme to nakonec napsali společně. Spoluautory jsme všichni tři. A tak
vznikl Bikerock.
Když jste se zjevil na pódiu Rock for People, přišlo mi to jedním slovem „cool“. Hodně mě překvapily reakce na sociálních sítích. „Jak si to mohl dovolit?“ „Je to zrada Kiss!“ „Doufejme, že se to Gene Simmons nikdy nedozví!“ To si říkám, že, pardon, lidem občas jebe…
To jsou magořiny. Ale zvykl jsem si, že internet je plný šílených lidí s jejich velkými názory, kteří samozřejmě vědí líp než my, jak se to má dělat. Proto mají tak velké hudební kariéry!
Myslím, že v dnešním světě je naopak nejzajímavější, když vznikají neobvyklé spolupráce. Nejsme v osmdesátých nebo devadesátých letech minulého století. My už se blížíme k roku 2030! A teď je právě tohle zajímavé. Umělec jako Ben je samozřejmě z jiného žánru než já. A já jsem starší. Ale když vezmete to, co mám já, co je silné a hodnotné, a dáte to dohromady s tím, co má on, vznikne něco zajímavého. A další podstatná věc je, že máme i hodně společného. Všichni jsme vyrůstali na skvělé popové a rockové hudbě. I Ben.
No jasně. Asi před pěti lety jsem s ním dělal rozhovor a byl skoro celý o Aerosmith. Miluje tu kapelu…
Přesně! Jak by taky ne? Všichni milujeme Aerosmith, Kiss, Beatles, Stones. To jsou kořeny všeho pro každého, bez ohledu na to, co člověk dělá a produkuje dnes. Další příklad jsou Aerosmith a Run-D.M.C. No tak. Ta spolupráce jim znovu nastartovala kariéru!
Právě tohle jsou věci, u kterých skalní fanoušci nebo tradicionalisté nejdřív říkají: „To je hrozné, to se nesmí, to je proti pravidlům.“ Já s tím nesouhlasím. Myslím, že právě to je nejlepší. Spojit dvě věci dohromady a vytvořit něco silného, nového. A jak jste říkal o Rock for People. Člověk měl pocit „wow“. A bylo to „cool“. I pro mě to bylo osvěžující!
Já jsem navíc Kiss vždycky vnímal jako rockovou kapelu, která udělala z rocku pop.
Absolutně. Kiss jsou hlasité kytary, rokenrolová kapela. Ale vždycky v nich byl silný popový feeling. Stejně jako u Aerosmith, Def Leppard, nebo dokonce AC/DC. You Shook Me All Night Long je ve skutečnosti popová melodie, jen s těžkými, hlasitými kytarami.
Tak to vždycky bylo. A když se podíváte na to, co dělá Ben, je to v základu popová hudba s dobrými melodiemi a slovy, která rezonují s mladými lidmi. O to přesně jde.
Když už konečně mluvíme o Kiss: čas na tyhle spolupráce máte zřejmě i proto, že Kiss přestali jezdit turné…
To načasování je skutečně pozoruhodné. Kiss ukončili svoji koncertní kariéru v rámci End of the Road World Tour v prosinci 2023. To je před dvěma a půl lety. Díky tomu mám víc času. Je zajímavé, jak život někdy funguje. Můžu jezdit sem, být u toho, jak moje dcera roste, a zároveň navazovat vztahy s českými hudebníky. To je skvělá věc, že se to časově tak sešlo. Kdyby Kiss pořád byli v režimu turné, hodně z toho by se nejspíš vůbec nedělo, protože bych byl zaneprázdněný někde jinde.
A jaký je vlastně současný status Kiss?
Kiss jsou pořád fungující kapela. Zrovna včera večer jsme měli konferenční hovor přes Zoom se všemi členy a s několika lidmi z byznysu. Jsme velmi aktivní. Všichni máme radost z toho, co děláme. Před pár měsíci jsme dokonce nahráli i nějakou novou hudbu. Na podzim plánujeme několik akcí. Jedna z nich se jmenuje KISS Kruise: Landlocked in Vegas. Je to zážitek pro fanoušky Kiss. Jen se neodehrává na lodi, ale v hotelovém resortu ve Vegas. Je to čtyřdenní balíček, očekáváme fanoušky z celého světa.
A budete tam hrát?
Budeme několikrát vystupovat, ale bez make-upu. Budou tam aktivity, panely, další kapely, jamování a podobné věci. Všichni tam budeme celé čtyři dny. Převezmeme celý hotelový resort. Bude to stoprocentně Kiss. Myslím, že to bude skvělé. A podle mě se budou dít i další jednorázové věci. Možná třeba někdy rezidence ve Vegas? Ale naším největším projektem je KISS avatar show. Určitě jste o tom slyšel.
Viděl jsem i vizualizace…
Vyvíjíme to se společností PopHouse, švédskou firmou, která dělala v Londýně představení ABBA Voyage. Je velmi populární, pořád mají vyprodáno. A teď s novou AI a technologiemi se všechno ještě neuvěřitelně rychle vyvíjí dopředu. Tohle bude zatraceně velká show, velmi působivá.
Jak se na to díváte jako muzikant? Protože je to hodně technologická věc. A člověk má pocit, že pro rockového muzikanta je pořád nejlepší jít na pódium a hrát na kytaru pro lidi.
To je pravda. Ale kapely jako Aerosmith nebo Kiss zkrátka stárnou. To je realita. Jednou tady vůbec nebudeme. Proč tedy nemít vystoupení, které vypadá jako skutečný koncert, aby si ho lidé mohli užít? Zvlášť mladší lidé, kteří nás nikdy neviděli, budou moct pořád vidět naši show! Myslím, že je to skvělý nápad. Pravda je, že živé vystupování nejde dělat donekonečna. A při dnešních technologiích je tohle opravdu budoucnost. Připravte se, že toho budete vídat víc. A myslím, že si to užijete. Člověk musí mít otevřenou mysl. Lidem se to bude líbit.
Pojďme ještě trochu do minulosti. Do doby, kdy jste se v Kiss chopil kytary, protože je to zajímavý příběh. Byl jste v kapele, která hrála písničky Kiss, pak jste se dostal do týmu kolem kapely a nakonec v ní hrajete. Byla to dlouhá cesta...
Ano. Dlouhá cesta. Lidé se mě dodnes ptají: „Jak ses dostal do Kiss? Byl jsi na konkurzu?“ Ale nic podobného se nestalo. Já měl v osmdesátých letech kapelu Black ’N Blue, kterou jsem založil s Jamiem St. Jamesem v Portlandu v Oregonu. Přestěhovali jsme se do Los Angeles, dostali smlouvu s Geffen Records, vydali čtyři desky, točili videa. Dařilo se nám docela dobře. Nebylo to obrovské, ale šlo nám to.
Až tak, že se naším producentem nakonec stal Gene Simmons, protože jsme v roce 1985 jeli turné s Kiss. Tehdy jsem ho poznal a stal se naším producentem. Během toho si asi všimnul, že jsem dobrý skladatel, pracovitý člověk a dobrý kytarista. Dalším krokem bylo, že mě požádal, abych s ním psal písně pro Kiss. Udělal jsem to a měl jsem několik skladeb na albu Hot in the Shade z roku 1989.
Tedy opravdu dlouho předtím, než jste se ke kapele přidal!
Od té doby jsem zůstával v kontaktu s Genem i s Paulem. Nejdřív jsem pro ně začal pracovat na částečný úvazek, protože potřebovali pomoci v Los Angeles s každodenním chodem organizace věcí ohledně Kiss. Black ’N Blue buď skončili, nebo jsem ještě předtím kapelu opustil, protože jsme přišli o nahrávací smlouvu a byl čas jít dál. A u Kiss se z toho stal plný úvazek.
V roce 1996 se Kiss vydali na reunion tour. Ace Frehley a Peter Criss se vrátili, kapela si znovu nasadila make-up. Byl jsem tehdy hodně zapojený do toho, aby se to celé uskutečnilo. Dokonce jsem měl sessions s Acem a Peterem a znovu je učil jejich party, které dávno zapomněli.
Když se na chvíli vrátím zpátky. Ano, měl jsem tribute kapelu Kiss, ale to bylo opravdu jen pro zábavu. Nebyla to vážná věc, na základě které by mě někdo zlanařil. Bylo to ještě předtím, než se tribute kapely staly populárními. Jamie z Black ’N Blue, pár dalších kluků a já jsme to dělali jen pro radost. Chtěli jsme si zablbnout, nalíčit se. Lidem se to líbilo, protože to vypadalo jako Kiss.
A taky jste podle všeho hodně dobře znal ty písničky, když jste pak chystal původní členy Kiss na comeback.
To reunion turné Kiss pak pokračovalo. A já už s nimi tehdy byl na cestách a pomáhal se vším, co bylo potřeba. Skoro jako tour manažer. Potom se kolem roku 2000 nebo 2001 znovu začali rozcházet s Acem. Jenže tou dobou byli Kiss pořád na turné. A já začal tajně fungovat jako jejich pojistka. Měli jsme pro mě schovaný kostým a boty v jednom kejsu pro případ, že by se Ace najednou neukázal. Byl tehdy už vyhlášený svou nespolehlivostí a nepředvídatelností.
A stalo se to?
Samozřejmě se to nakonec stalo. Neobjevil se. Takže jsem si vzal kostým a šel na pódium. Netrvalo dlouho a kapela mu řekla: „Aci, takhle už to dál dělat nebudeme.“ Protože pracovat s někým, kdo je takhle nespolehlivý, je nemožné. Je to neprofesionální.
A pak řekli: „Tommy, ty jsi ten správnej člověk. Ty jsi teď Spaceman.“ Byla to velmi přirozená proměna, protože ve skutečnosti probíhala už delší dobu. Postupně jsem se do toho dostával. S klukama jsem zkoušel ještě předtím, než jsem byl v kapele. A na albu Psycho Circus jsem jako ghost player nahrál skoro všechny kytary. Asi pětadevadesát procent kytar je ode mě. A to bylo ještě předtím, než jsem byl oficiálně v Kiss. Vlastně jsem už v kapele byl, ale zároveň ještě nebyl.
Oficiálním členem Kiss jsem se stal až v roce 2003, když jsme jeli do Austrálie a hráli KISS Symphony s Melbourne Symphony Orchestra.
To vaše první vystoupení ale bylo na Jamajce…
Ano, první show byla o rok dřív na Jamajce. Tehdy jsem ale ještě nebyl oficiálně v kapele, jen jsem zaskakoval. V roce 2002 to ale bylo jen pár koncertů: Jamajka, myslím, že jsme hráli v nějakém televizním pořadu, a pár dalších věcí. Rok 2002 byl klidný, ale v roce 2003 jsme se rozjeli.
Jaké to vlastně bylo stát najednou na pódiu s Kiss? Byl to velký rozdíl, nebo už jste všechno znal?
Svým způsobem mi to připadalo velmi přirozené. I když jsem samozřejmě cítil tlak, protože nahrazujete Ace Frehleyho, který je ikona. Takže kolem vás je spousta lidí, kteří na to musí mít nějaký názor.
A jsme zpátky u toho! Hejty jste znal už z dřívějška.
Proto vám dnes říkám: koho to zajímá? Už jsem si na to zvykl. Ale tehdy jsem dostával hodně za uši. Vždycky jsem ale byl docela sebevědomý člověk. Nenechám se odradit, když někdo řekne: „Nestojíš za nic,“ nebo „Nelíbí se mi, co děláš.“ Tak co. Důležitější je, že jsem nikdy nepřestal. Prostě jsem pokračoval v tom, co dělám, a dávalo mi to smysl. Jsem rád, že jsem vždycky měl takové sebevědomí a sílu jít dál. V tom byl ten trik. Myslím, že to je jedno z tajemství mého úspěchu. Lidé se mě na to někdy ptají. A já jim odpovídám, že je to schopnost pokračovat, zůstat ve hře. To pravé slovo je vytrvalost a houževnatost. Myslím, že je to nejdůležitější ve všem.
Nepřipouštět si neúspěch?
A co se stane, když začnete pochybovat? Když si říkáte: „Nevím, jestli to, co dělám, má smysl. Možná bych měl dělat něco jiného.“ Já jsem vždycky měl schopnost držet směr a nezastavit se. I když jsem si nikdy nemyslel, že jsem nejlepší muzikant nebo nejlepší kytarista na světě. Jsem dobrý, ale existuje spousta kluků, kteří jsou určitě lepší. Klíč je prostě pokračovat a nenechat se odradit. Nevzdat to. Protože jinak člověk zkrátka jen skončí. A to je celé.
Jaké vlastně je pracovat s Genem Simmonsem? Ptám se i proto, že jsem psal knihu o Ivanu Královi, českém kytaristovi a baskytaristovi, který hrál s Patti Smith Group. Ještě předtím měl v New Yorku svoji kapelu Luger a ta hrála s Kiss rozhodující koncert, po němž oni podepsali první smlouvu. Gene tehdy chtěl, aby Ivan hrál v jednom jeho projektu. Ale nutil ho, aby si vzal na sebe kožená tanga a nějaké sadomasochistické blbosti.
Chachacha!!!
Ivan nakonec řekl, že tohle dělat nebude. Ale připadalo mi, že Gene měl hodně silné představy, které člověk musí plnit, pokud s ním chce pracovat.
Tu historku neznám. Ale to je přece to, co Gene dělal odjakživa. Věděl, že úspěch pro něj znamená vytvořit personu. To je klíč k pochopení jeho práce: vzít na sebe personu a udělat show. Myslím, že od lidí kolem sebe očekával, že se do toho zapojí na sto procent. Že si taky vezmou speciální kostým, změní si jméno, že z nich udělá rokenrolovou postavu. Já tohle všechno miluju! Ale je pravda, že on má tendenci chtít po ostatních, aby přijali podobný přístup.
Bylo něco, co vás v organizaci věcí kolem Kiss překvapilo?
Já vyrůstal jako obrovský fanoušek Kiss od úplného začátku. První album jsem si koupil v roce 1974 a Kiss pro mě byli všechno. Proto je ironické, že se z toho nějakou záhadou stal můj život. V roce 1974 jsem byl jen fanoušek Kiss, úplně ohromený: „Bože, tu kapelu miluju.“ Kupoval jsem si všechny časopisy, chodil na koncerty, díval se na ně v televizi. Bylo to pro mě nejdůležitější. Všechno jsem znal. Takže ne, mě vlastně nic moc nepřekvapilo. Věděl jsem, o co jde.
Gene i ostatní jsou velmi profesionální. Také proto dokázali udržet kariéru přes padesát let. Jsou důslední. Pečliví, ambiciózní. Pořád mají vášeň. Pořád chtějí, aby byli Kiss skvělí, stejně jako na začátku. Neztratili zájem. Naopak, víc než kdy dřív chtějí dál dělat z Kiss velkou kapelu a značku. Pracujeme na všech projektech s velkou intenzitou.
Zmínil jste, že pracujete i na nové hudbě. Můžete o tom říct víc?
Protože jsem měl víc času, pracoval jsem samozřejmě s některými českými umělci. S Benem, s kapelou Turbo, což je úplně jiný příběh, protože jsou tady dlouho. Pracuju s Danem Reedem a doufám, že budou další projekty. Zároveň jsem napsal desku s Jamiem St. Jamesem, zpěvákem Black ’N Blue. Nedávno jsme vydali EP Bombshell, které je opravdu skvělé. Pak jsme Bombshell spojili s EP, které jsme vydali před pár lety a jmenovalo se The Lost Tapes. Jsou to staré původní věci Black ’N Blue, které jsme nikdy nevydali. Teď jsme to dali na vinyl, už je to venku.
Byla to velká zábava. A člověk si tím vydělá i trochu peněz. Ale nejdůležitější je, že mě baví znovu pracovat s Jamiem. Vždycky jsme byli nejlepší přátelé a psát i nahrávat s ním je opravdu příjemné. Nemyslím si ale, že z toho bude turné nebo jiné živé hraní, protože to mě už tolik neláká.
Fakt vám nechybí pódium?
Ani moc ne. Hraní s Benem bylo úžasné. Ale tahle část hudebního života mi už trochu připadá jako práce. Psaní a nahrávání je pro mě příjemnější. Když hrajete živě, začne brzy jít ze všeho nejvíc o logistiku. Musíte zkoušet, musíte někam cestovat. Možná si někdo myslí, že je to opravdu vzrušující, ale já to dělal celý život. A dělat to teď mě už tolik nebere, protože to znamená cestování, cvičení, probírání písní a pak teprve jdete na pódium. Jasně, samotný koncert už je zábava. Ale všechno okolo spíš ne. Ale nestěžuju si!
To si říkám, že i ty tři písně, které jste zahrál na Rock for People, byly dobrá odměna.
Ale to bylo snadné. Dva dny předtím jsme měli s Benem a jeho kapelou příjemnou hodinovou zkoušku. Abych byl upřímný, byli jsme trochu nervózní. Tedy hlavně Ben a jeho kapela byli nervózní. Nevím, jestli jen proto, že jsem přišel na zkoušku a oni si říkali: „Bože, je tady s námi ten chlap z Kiss.“
Jo, ta strnulost z toho, že přišla hvězda, o té mluvil i Ben.
Mně to přišlo hezké. Bylo milé, že byli nervózní, a já tomu rozumím. Sice jsme zkoušeli, ale nikdy nevíte, jak to dopadne. Dáváte dohromady celé vystoupení a máte jít na pódium před nějakých čtyřicet tisíc lidí. Byla v tom trocha úzkosti a stresu pro všechny, protože jsme chtěli, aby to bylo skvělé, ale nezkoušeli jsme dlouho. Bylo to trochu ve stylu: musíme doufat, že to vyjde. A vyšlo to.
Bylo sympatické, že jste zahráli i jednu Benovu píseň a pak I Was Made for Lovin‘ You. Mimochodem, slyšel jsem, že možná budete něco dělat i s Benovým kytaristou Karolem Komendou?
Ano. Karol je velmi působivý člověk. Samozřejmě fantastický kytarista. Líbí se mi jeho styl. A je to také velký fanoušek Kiss a moc milý člověk. Opravdu se mi zalíbil. Má všechny dobré vlastnosti, na které dám. Zeptal se mě, jestli bych si nechtěl zahrát v něčem, co dělá. Zatím není nic naplánované, ale mluvili jsme o tom.
Když už mluvíme o nové hudbě. Jak to tedy bude s těmi Kiss? Zmínil jste, že něco plánujete.
Nahráli jsme jen několik písní. Nevím, k čemu je použijeme. Myslím, že se na tom teď pracuje a řeší se to.
Bude to album, nebo je to pro avatar show?
Avatar show se otevře až za pár let, nejspíš v roce 2028. Myslím, že se možná něco stane dřív. Možná ne celé album, ale nějaká speciální věc. Nějak se to někde objeví, aby to dávalo smysl.
Chápu, nemůžete mi k tomu říct žádné další detaily.
Buďme upřímní. Nemůžu.
Ale něco se děje?
Ano.
A možná vás lidé zase uvidí živě?
Ve Vegas určitě! Nikdo nikdy neřekl, že už nebudeme hrát živě. End of the Road Tour znamenalo konec turné, konec ježdění na dlouhé měsíce po celém světě. Někteří lidé z toho možná byli zmatení a říkali, že „Kiss končí“. To není pravda. Jen prostě už nebudeme jezdit na turné. To ale neznamená, že nemůžeme občas odehrát koncert nebo dělat jiné věci. Jen prostě už nebude žádné turné.
Jaký pro vás byl v tomto ohledu poslední koncert turné? To musely být slušné emoce.
Hráli jsme dva večery v Madison Square Garden. Bylo to v prosinci 2023 a byl to vrchol šňůry, která trvala pět let, protože ji přerušil covid. Byl to skvělý závěr, vzrušující a zároveň velmi sentimentální a emotivní. Zvlášť Paul a Gene to podle mě hodně prožívali, měli tam i celé rodiny…
I pro vás to muselo být silné. Strávil jste na cestách víc než dvacet let.
Ano, ale všechno má svůj čas a místo. Nemyslím si, že by Kiss mohli jezdit turné navždy. Jak lidé stárnou, fyzicky je to čím dál těžší. Zvlášť show Kiss, kvůli kostýmům a fyzické náročnosti takového druhu vystupování. Je to jiné než jít na pódium v tričku a džínách.
Co bylo na hraní s Kiss nejtěžší?
Nejtěžší věc je zároveň spojená s tou nejlepší věcí: každý večer si nanášet klasický, ikonický make-up Kiss. Děláme si ho všichni sami. Žádní maskéři. Každý v Kiss si dělá make-up sám. Sedět tam, nanášet si make-up, oblékat kostým a boty, projít si každý večer celým tím rituálem a proměnou, to byla ta nejhezčí věc. Bylo to unikátní a výjimečné. Tyhle momenty na celém světě nikdo kromě nás nezažil!
Někdy jsem tam seděl, maloval se a říkal si: „Jak se mi tohle stalo?“ Kdyby mi jako dítěti někdo řekl, že budu o čtyřicet let později sedět v šatně a budu členem kapely Kiss a budu si nanášet make-up, nikdy bych tomu nevěřil. To je na tom nejlepší. Být v Kiss. V legendární kapele Kiss! I teď se musím štípnout. Nerozumím tomu, jak se to stalo.
Vzala vás kapela jako plnohodnotného člena?
Ano, jsem plnohodnotný člen, oficiální člen Kiss. Ale obchodní stránka je přirozeně trochu jiná, protože Kiss jsou dítě Paula a Genea. Provedli tu kapelu všemi různými érami a všemi těmi roky. Takže z obchodní stránky mají větší roli.
Já bych se na byznys nedovolil ptát, to je vaše věc. Myslel jsem to spíš osobně. Byl jste přece v kapele benjamínek…
Myslím, že každý, včetně mě, přináší něco svého. Paul a Gene jsou samozřejmě podstatná část toho všeho, ale Eric a já do kapely také přinášíme nápady a sami sebe. Já třeba znám hudbu, tu muzikantskou část Kiss, pravděpodobně lépe než kdokoli jiný. Často jsem ten, kdo řídí zkoušky. Vybírám, jaké písně budeme hrát na turné nebo jaký bude setlist. V tom mám pravděpodobně větší vliv než kdokoli jiný. Ne nadarmo mi říkají Tommy, fanoušek Kiss. Protože vím, co fanoušci chtějí.
Tommy, fanoušek Kiss. To zní skvěle. Tak vám fakt v kapele říkají?
Žertem. Ale je to pravda!
Když mluvíme o písních. Na kterou z těch, co jste napsal, jste nejvíc hrdý?
S Kiss jsem napsal asi patnáct písní. Kdybych měl vybrat jednu, asi to bude Outta This World z alba Monster, protože je to opravdu dobrá píseň! Někteří lidé ji teda kritizují: „Je to vesmírné téma…“ a podobně.
Tak moment, vždyť jste Spaceman!
Přesně! A myslím, že zrovna tahle píseň je každopádně dobře napsaná. Napsal jsem ji celou. Zpívám v ní. A myslím, že je to pecka!
Koukám, že se dnes z té kritiky od takzvaných hardcore fanoušků nevymotáme…
Už jí zdaleka není tolik. Mě to rozesmívá. Nic víc. Lidi jsou zábavní. Na internetu najednou mají spoustu svalů. Jsou hrozně tvrdí a všechno vědí. Ale často ani neřeknou své skutečné jméno. Schovají se za přezdívku. To je v pořádku. Takový je dnes svět.
Tak mi ještě řekněte, co si z vašeho pohledu a s vašimi zkušenostmi myslíte o českých muzikantech a zdejší scéně. Za poslední měsíce jste jich poznal celkem dost…
Pro mě je česká hudební scéna jako Česká republika. Je to země, která podle mě pořád kvete. Poprvé jsem tady byl v roce 1997. Nevím, jestli jste tam byl, ale Kiss hráli na stadionu tady nahoře na kopci. Tehdy už bylo celkem dlouho po sametové revoluci, ale pořád to tu působilo… hodně sovětsky. Budovy, hotely, restaurace. Všechno to v sobě mělo ten starý institucionální sovětský pocit. A působilo to tu… nějak prázdně. Určitě jich asi bylo víc, ale měl jsem pocit, že je tu jen jeden slušný hotel. InterContinental, ve kterém jsme bydleli.
A teď přeskočte do dneška. To je třicet let! Neuvěřitelné. Jak se může země za třicet let tak rozvinout a být úplně jiná? Samozřejmě tady máte historii, Staré Město je a bylo krásné, dlážděné ulice, a to je skvělé. Praha byla skvělá i proto, že nebyla zničena ve válce a všechna historie tu zůstala.
Ale pokud jde o kulturu, je prostě úžasné, jak moc se rozvinula. Všechno tu teď působí velmi moderně a současně. Myslím, že to pokračuje. A z toho, co jsem četl, má Česká republika jako země velký ekonomický potenciál. Je na vzestupu. Působí, že roste, že je živá. A mám pocit, že hudební scéna musí jít stejným směrem.
Myslím, že se tady děje víc věcí, přichází lepší umělci. A já bych toho rád byl součástí, protože tady jsem a nějakou dobu tady budu, když tady mám rodinu. Nehodlám být ten týpek, který se tu objeví jednou za rok. A těším se, až poznám další české umělce a hudebníky. Chci v tom rozhodně pokračovat!
Tommy Thayer
Americký kytarista Tommy Thayer se narodil v roce 1960 v Portlandu v Oregonu. V osmdesátých letech založil glammetalovou kapelu Black ’N Blue, která vydávala u Geffen Records a v roce 1985 jela turné jako předkapela Kiss. Právě tehdy se Thayer seznámil s Genem Simmonsem, který později produkoval desky Black ’N Blue a přizval ho ke spolupráci na písních pro Kiss. Thayer se podílel už na albu Hot in the Shade z roku 1989, později pracoval pro organizaci Kiss v zákulisí a sehrál důležitou roli při reunionu původní sestavy v polovině devadesátých let. V roce 2002 poprvé zaskočil za Ace Frehleyho, o rok později se stal oficiálním členem Kiss jako kytarista v postavě Spacemana. S kapelou oficiálně natočil alba Sonic Boom a Monster a zůstává její součástí i po konci turné End of the Road v prosinci 2023. V poslední době tráví hodně času v Česku, kde má rodinu, spolupracuje s místními hudebníky (např. Turbo) a podílel se mimo jiné na skladbě Bikerock Bena Cristovaa.