Přitom celá Krylova textařská dráha začala celkem rozverně. První píseň, kterou složil, a i po letech se k ní hlásil, se jmenovala Potkal jsem svou tchýni. To mu bylo šestnáct a studoval na keramické škole v Bechyni. Ostatně, Bechyně se v textu také vyskytuje: „Potkal jsem svou tchýni na mostě v Bechyni…“ Dokonce tenhle svůj autorský debut později nahrál. To bylo ale až v emigraci v roce 1984 na EP Ocelárna.
Ale určitě už měl za sebou v té době nějaké drobnější pokusy?
U syna vyhlášeného moravského knihtiskaře to ani nemohlo být jinak. Komunistický režim sice nechal v roce 1950 tátovu tiskárnu rozmetat, ale i tak vyrůstal obklopen knihami veršů. Jeho otec byl dvorním tiskařem básnických bibliofilií Františka Halase, Jakuba Demla nebo Jana Zahradníčka. Tedy básníků, kteří ve svých verších zhusta sahali ke zdrojům z křesťanské kulturní tradice. Navíc Kryl od dětství miloval jazz. Jeho první dva textařské pokusy, za které se ale později hodně styděl, byly na melodie Duka Ellingtona. Ale za své opravdové začátky považoval až své bechyňské období. Naplno se však rozjel na vojně v Dobřanech u Plzně (sloužil tam v letech 1963 až 1965). Tamní prostředí tupého militarismu bylo pro něj pravděpodobně velkým šokem a písně se staly formou jeho duševní terapie. Můžeme tak soudit i z toho, že právě tam vznikly dvě z jeho nejslavnějších písní, Anděl a Píseň neznámého vojína.
A teď naopak: kterou píseň považujeme za jeho poslední?
Je to trochu rozporuplná Demokracie z května 1993. Typický politický protestsong: „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou / Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou.“ Napsal ji necelý rok před svou smrtí. A proč je často přehlížená? Určitě proto, že si v jedné ze slok vzal polistopadovou situací frustrovaný umělec za terč Václava Havla. Kryl tehdy šel po nohavicovsku proti politickému i společenskému mainstreamu.
Kryl se považoval hlavně za básníka. Jak se dostal k tomu, že své básně začal zpívat a doprovázet se přitom na kytaru?
V době, kdy studoval v Bechyni a (s výjimkou vojenské služby) pobýval v Teplicích, se dostal do prostředí divadel malých forem. To bývala malá amatérská divadélka orientovaná na původní tvorbu, kombinující různé drobné skeče, improvizace, komediální a kabaretní výstupy po vzoru tehdy obdivovaného divadla Semafor. Kryl pro ně zkoušel psát různé parodie, satiry nebo říkanky. Sám je často recitoval. A pak se naučil hrát na kytaru. V Teplicích také vznikla jeho další klasika – Pieta. „Když jsem ji dopsal, vypadl jsem ven hledat někoho v hospodě. Na věži bilo půl třetí – a dle temnoty – v noci,“ vzpomínal v autobiografické Krylogii.
Kdy začal své písně nahrávat?
Brzy po vojně, ještě v Teplicích v roce 1966 natočil pro ústecký rozhlas několik songů. Obvykle se mluví o čtyřech písních. Určitě mezi nimi byla Pieta a Morituri te salutant. Tyhle nahrávky jsou ale dávno ztracené. My obvykle posloucháme verze, které byly nahrány o něco později v ostravském rozhlase.
A která z jeho písní vyšla jako první na deskách?
Je to paradoxní, ale nezpívá ji Kryl. Píseň Nevidomá dívka vyšla na singlu v roce 1968. Zpívala ji Hana Ulrychová a doprovázela skupina The Bluesmen. Kryl pak psal i pro jiné autory, i když jen velmi omezeně. Například Hana Zagorová měla v osmašedesátém ve svém repertoáru píseň Svatební šaty. Před emigrací měl rozepsáno pár textů pro Martu Kubišovou. Tohle byly skladby, které vznikaly s vědomím, že jsou pro někoho jiného. Po roce 1990 si ale jeho už známé písně začali zařazovat do repertoáru další a další umělci mladších generací. Výčet by byl velmi dlouhý. První album, složené jen z Krylových písní, natočil v roce 1994 ještě s Krylovým souhlasem písničkář Raven (Vladimír Kučera). Jmenovalo se Salome. Dosti známé je krylovské album Dana Landy a existuje i několik koncertních nebo kompilačních alb, na nichž různí interpreti zpívají krylovskou klasiku. Z alba Karel Kryl 70 pochází například jedna z nejoceňovanějších skladeb Divokýho Billa Karavana mraků.
Existuje nějaká písnička, o které by Kryl řekl, že lituje, že ji nenapsal sám?
Asi tak by to nikdy neřekl, ale v několika zdrojích najdeme obdivná slova o Suchého a Šlitrově písni Pramínek vlasů. Považoval ji za vrchol české milostné lyriky. Semaforskou tvorbu ctil snad ze všeho nejvíc. Kromě Pramínku vlasů obdivoval například Krajinu posedlou tmou.
Jaké vlastnosti by měl podle Kryla mít písňový text?
Pokud se občas tvrdí, že písňový text by měl být jednodušší, a tudíž snadněji zapamatovatelný než báseň, pak v Krylově případě to občas neplatilo. Není divu, Kryl se za písničkáře považoval jen okrajově. Potulný básník s kytarou, to byla jeho sebedefinice. Dobrý text podle něj musel mít básnickou hodnotu i bez hudebního doprovodu. Zároveň musel být „o něčem“ a ostře pojmenovávat věci pro i proti. Vždycky se tvrdě stavěl proti prvoplánovosti. Kdesi řekl, že „dobrý text je básní prověřenou řemeslnou dokonalostí, která posluchače nutí přemýšlet, vzbuzuje v něm emoce a nese jasné morální poselství.“
Čím toho dosahoval?
Liboval si v biblických příbězích, historických přirovnáních, metaforách, různých alegoriích. Autorovi jednou řekl, že mu lichotí, když se posluchač po prvním poslechu jeho písně musí podívat do naučného slovníku. Myslel tím hlavně religiózní symboliku, kterou publikum, vychované v ateistickém komunismu, neznalo.
Psal častěji hudbu na texty nebo texty na hudbu?
Na to je jednoduchá odpověď. Básník píše básně, až pak je zhudebňuje. Kryl často nosil v hlavě nebo na papíře už hotové básně nebo jen rýmy a metafory. Teprve později s kytarou pro ně hledal správnou melodii. Hudba pro něj byla až sekundární. Jednou ji označil s nadsázkou za služebníka textu.
Existovaly nějaké výjimky?
Třeba jeho nejznámější píseň Bratříčku, zavírej vrátka vznikla pod vlivem začátku okupace Československa v roce 1968 velmi rychle. Hudba i text najednou. A pak tu byl ještě další tvůrčí model: text na hudbu. Nebylo to až tak výjimečné, jak by se z předchozích odpovědí zdálo. Kryl totiž psal hodně parodií nebo parafrází jarmarečních písní a hlavně ruských častušek, tedy většinou skladby se satirickým nebo ironickým obsahem. Tam se musel strefovat do původní rytmické a melodické struktury. Klasickým příkladem je Písničkářský bacil.
Říkalo se, že každá Krylova písnička byla těžký autorský porod. Byla to pravda?
Většinou ano. V Krylogii sice tu a tam prozrazuje, při jaké příležitosti tu kterou píseň napsal. Třeba o Salome říká: „Tu písničku jsem psal cestou ve vlaku. Z Litoměřic do Teplic. V takovém motoráčku o dvou až třech vagonech.“ Ale jako obvykle to byl jen prvotvar, který později celé měsíce dál piloval, než s ním přišel na veřejnost. Titulní píseň alba Rakovina psal čtyři měsíce. Kryl si potrpěl na co nejpřesnější reálie, a proto si každý fakt ověřoval. Hodně se taky trápil s rýmy. Pokud mu nějaký rým neseděl, byl ochoten přepsat třeba i celou sloku.
Psal i na objednávku?
Leda pro divadlo. Pár pokusů pro divadla malých forem. A v devětašedesátém se dohodl s Divadlem na Vinohradech, že napíše několik písní k alžbětinské komedii Jak mordovali Ardena. Na doporučení samotného básníka Karla Šiktance! 3. září 1969 byla premiéra, Kryl emigroval 9. září, nejdřív smazali jeho písně a brzy potom stáhli i hru. Čtyři písně, které měly ve hře znít, vyšly až v emigraci na albu Rakovina: Hle, jak se perou, Co řeknou ti páni, Pochod Gustapa a Tak jenom pojistit. Jedna lepší než druhá!
Od koho se učil psát písně?
Už padla zmínka o katolických básnících, od nichž se učil pracovat s biblickými motivy. Co se týče imaginace a kreativity, inspiroval se hlavně Nezvalem a Halasem. Hlavně Nezval jako básník byl pro něj bůh. Občasný břitký humor určitě pochytil od Karla Havlíčka Borovského. A ohromně důležité pro něj byly překlady z Francoise Villona.
Čili většinou poezie v češtině. Člověk by čekal, že se jako autor řady protestsongů nechal inspirovat generací Boba Dylana.
Nic proti Dylanovi, Kryl jeho písně samozřejmě znal a oceňoval, dokonce v roce 1967 měl v olomouckém Divadle experimentu pořad Konfrontace s Dylanem. Ale jeho roli sociálně vyřazeného básníka s kytarou nejvíc vyhovoval právě Francois Villon. Kdo zná Villonovo dílo a hrst informací o jeho životní cestě, může mít dokonce pocit, že se s ním Kryl snažil ztotožnit. Když jsme se v roce 1992 setkali v Domě slovenské kultury v Purkyňově ulici, přesvědčoval mě, že Balada z hadrů od Voskovce a Wericha, která líčí naši moderní představu o potulném básníku Villonovi, je nejlepší česká divadelní hra napsaná ve 20. století.
Prozradil tehdy i nějaké jiné vzory?
Už jsem řekl, že Kryl miloval jazz a především blues. Jeho hrdinkou byla například Billie Holiday. Na rozdíl od Dylana, který měl rád blues z venkovských kořenů, Kryl obdivoval hlavně jeho městskou, jazzovou podobu. Formálně se bluesovým strukturám moc nevěnoval, ale nelze vyloučit, že některé z jeho metafor vycházejí z textů téhle muziky. Spíš chytal bluesovou náladu.
Některé písně mají výrazně vizuální charakter. Jsou to obrazy nebo se skládají z obrazů…
Nesmíme zapomenout, že Kryl byl nadaný výtvarník, a skoro každou píseň z šedesátých let můžeme vnímat jako obraz. Morituri te salutant, Divný kníže nebo Veličenstvo kat si snadno dovedeme představit jako tmavá plátna holandských starých mistrů nebo dramatické výjevy z díla Goyova. Někdy známe i původní základ. Anděl se odehrává ve zdevastovaném, dnes už úplně zbořeném kostele sv. Martina ve Velkém Chvojně mezi Děčínem a Ústím nad Labem. Kryl si tam prý odtud opravdu přinesl sošku Anděla. Zpěvák, tehdy ještě ve vojenském, do něj přenesl válečný motiv.
Anglismy, vulgarity a různé novotvary? Jak se tohle u Kryla vyskytuje?
Kryl si spíš hodně hrál s rusismy, hlavně v satirických písních nebo ve skladbách, které reflektovaly okupaci v šedesátém osmém. Ke konci života, po návratu z emigrace, si začal libovat ve vytváření nových slov. Nejznámější je demokratura. Kryl tak označoval polistopadovou situaci, kdy se nastupující režim podle něj stával pod pláštíkem demokracie skrytou diktaturou. Ale měl i několik dalších novotvarů, u nichž se většinou netuší, že s nimi přišel právě on, i když nikoli v písních. Například slovo pravdoláskaři bývá připisováno Václavu Klausovi, ale dávno před ním ho používal Kryl. Termín sametoví vrazi je dnes spojován s kauzou Orlických vražd, ale i v tomto případě jde o Krylův obraz, jímž častoval komunistické funkcionáře, „kteří díky klidnému předání moci plynule přešli do nových politických a ekonomických struktur“.
A co ty vulgarismy? Vzpomínám, jak nás při poslechu jeho desky Bratříčku, zavírej vrátka šokovalo závěrečné poselství: „Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád? / Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!!“
Ano, to bylo nejspíš poprvé, co se takové slovo objevilo v písni na české desce. Kryl se odjakživa rád pohyboval v kontrastu mezi košatou, dalo by se říct až barokní češtinou a argotem. Sprostá slova ale používal jen výjimečně (třeba v některých verzích písně Babylon), mnohem raději si liboval v expresivních výrazech. Jako pověstné verše z Pasážové revolty: „Ne, nejsme na kolenou / ryjeme držkou v zemi.“
Jak se vyrovnával s obrácenými přízvuky?
Jednoduše, pečlivě dbal, aby v jeho písních nebyly. A když je použil, tak to mělo vždycky nějaký cíl a úmysl. Pár chyb se ale v začátcích objevilo. Třeba v Salome nebo ve Veličenstvo kat. Později často litoval, že „nechal zvítězit rytmus nad správnou fonetikou“.
Největší tvůrčí vzlet cítíme u Kryla v druhé polovině šedesátých let a pak po návratu do republiky po roce 1989. Čím to?
V té první fázi ho nejvíc inspirovala vojenská prezenční služba. Dráždily ho zelené mozky, vojácká surovost, bezohlednost a násilí. Kryl byl v podstatě pacifista, i když to popíral. Pak stál uprostřed společenského kvasu, který vedl k Pražskému jaru a prožil šok z ruské invaze. To samo o sobě je dost na to, aby jeho duše vygenerovala spoustu písní a básní. A po roce 1989 to bylo zase zklamání, které cítil z polistopadového vývoje.
Dobře, to je politika a společenské jevy. A co soukromý život?
Tu a tam je za některou jeho písní skutečný příběh nebo opravdová osoba. Nevidomá dívka, o které zpíval, skutečně existovala. A v rané tvorbě najdeme řadu odkazů na různé dívky.
Když jsme u inspirací, občas se psalo o Krylově múze Daniele Včeličkové, která ho prý inspirovala k několika písním z jeho vrcholného období.
Ano, Kryl se v roce 1967 stýkal se studentkou, později novinářkou Danielou, později Kučerovou (1946–2011), dcerou legendárního levicového trampa Gézy Včeličky. Nevíme, jak daleko to s ní tehdy v Teplicích dotáhl, ale vděčíme jí za jeden z nejoriginálnějších obratů v jeho písních: „Seržante, písek je bílý / Jak paže Daniely“ z Morituri te salutant. Písničkář ji považoval za možná svou vůbec nejlepší skladbu.
Jak vlastně vznikaly Krylovy písně?
Za většinou jeho nejslavnějších písní stála na počátku nějaká historická paralela, ústřední obraz nebo silný verš. Takže to nebyl nutně první verš nebo refrén. Skladbu pak dokomponoval podle jejího jádra. Často psal dokonce písně bez refrénu. Třeba Pasážová revolta,
Veličenstvo kat nebo slavný Bratříček ho vůbec nemají. Nápady na texty si psal drobným písmem do miniaturních zápisníčků. Často si je ilustroval.
Kdy a kde na textech písní pracoval?
Kryl byl typický noční autor, navíc ho při tvorbě inspirovalo nepohodlí a tíseň. Nejlépe a nejraději tvořil pozdě v noci a nad ránem. Potřeboval absolutní klid. A prudký emocionální impuls. Dobře se mu psalo ve stísněných prostorech. První impulsy do svých zápisníčků zaznamenával nejraději v kavárnách, hospodách, a protože vždycky hodně cestoval, tak také ve vlacích. Odpovídalo to jeho stylizaci potulného villonovského pěvce, která se mu lety dostala tak hluboko pod kůži, že se jím opravdu stal.
Měl Kryl pocit, že by některou svou píseň měl předělat?
On je i předělával. Aktualizoval. Už během sedmdesátých a osmdesátých let ve vysílání Rádia Svobodná Evropa, v němž pracoval. Vrchol předělávek ale proběhl v devadesátkách, kdy vlastně parodoval nebo pro nové poměry upravoval některé své texty, například Pochod Gustapa. Někdy to bylo hodně brutální a většině národa v té době proti srsti. Málokdo to dokázal pochopit, ale jako psycholéčba to u něj asi zabíralo.