„Pokud něco necítím, neudělám to,“ zamyslí se Lenny. Výsledkem jejího přístupu je teď první skutečně svobodná deska, kterou nepřipravovala pod dohledem velké firmy. Její vizuál postavila na obrazu krvavé nevěsty a hořícím pianu. Vytvořil ho pro ni Mike Lythgoe, jenž se proslavil spoluprací s Yungbludem. A křest alba chystá v Praze i v Londýně.
Mezi tématy, která se během našeho povídání vrací, jsou předsudky i potřeba postavit se na vlastní nohy. Na albu Good Omens, které vyjde 25. září, v den jejích třiatřicátých narozenin, se zkrátka Lenny utrhne ze řetězu.
V tiskové zprávě k desce říkáš, že za sebou necháváš předsudky a zažité představy o sobě. Jaké představy to jsou?
Hodně lidí mě má v první řadě za dceru své matky. Za což se absolutně nestydím. Ano, jsem dcera svojí mámy a jsem pyšná na to, že pocházím z jejích hudebních genů. Ale myslím si, že mě hodně lidí definuje hlavně takhle. A druhá věc je, že mě mají za tu hodnou holku s pianem. Když jdu někam do televize, třeba na Sportovce roku, většinou mají požadavek: chceme Lenny s pianem. A lidi mě takhle mají zafixovanou. Jenže nevědí, že jsem zároveň nadšená fanynka rocku a že na koncertech jsem úplně jiná.
Že máš ráda kytary, není žádná novinka, ovšem na novém albu už to leckdy přestává být pop. Pomalejší song je tam snad jeden…
Jo, kytary jsou hodně vepředu, ale paradoxně se to tam mísí, protože první song začíná pianem a poslední taky. Takže trošku mystifikujeme, když říkáme, že jsem od piana úplně vstala. Ale koneckonců už Hearts před deseti lety dostalo Anděla za rockové album, takže ta podstata byla v mojí hudbě vždycky. Jestli někdo slyšel rock už tam, teď ho na mém novém albu uslyší stoprocentně.
Velká změna se odehrála i v pozadí. Desku si vydáváš sama. Co byl rozhodující impuls odejít od bezpečí velkého labelu Universal Music?
Impulsů bylo víc. Za prvé mi končila smlouva, což ti přirozeně dá prostor k zamyšlení: Potřebuju vůbec ještě label? Nebo už jsem v pozici, kdy si fakt můžu dovolit dělat věci sama?
Když jsem se zastavila, řekla jsem si: Hele, všechny ty šikovné lidi, celý tým, který si kolem sebe stejně stavím, můžu mít i bez labelu. Velká část z nich je stejně nezávislá. Tak jsem si uvědomila, že minimálně na tomhle trhu můžu fungovat sama. A vnímám, že trend být „independent“ je celosvětový.
Na druhou stranu jsi nikdy nechtěla být zavřená jen v Česku. Člověk by čekal, že právě v možnostech prorazit ven má nadnárodní label největší výhodu.
To jsem si myslela taky. Když jsem v devatenácti podepsala smlouvu, všichni mi říkali: Hele, jakmile jsi jednou u Universalu, jsi naše všude. A pozor, nemůžu říct, že by to byla špatná zkušenost. Jsem za ni ráda, to naše zázemí mě svým způsobem i chránilo před potenciálně mnohem tvrdšími smlouvami v zahraničí. Jenže hranice pořád existují. Třeba v Británii si hodně chrání to svoje, zajímá je jejich kultura. Když jsem přišla na schůzky do britského Universalu, neměli moc důvod přebírat mě pod sebe, když jsem už měla zázemí v Česku. Takže jsem paradoxně díky smlouvě narazila na překážku. Přitom když jsem pak spolužákům ve škole v Londýně řekla, že jsem u Universal Music, reagovali nadšeně: Wow, you made it! Dokázalas to. Ale jak říkám, mělo to svoje plusy i minusy.
Zpátky k novému albu. Jak se tedy začátek práce na Good Omens lišil od plánování desky pod velkým labelem?
Nemusela jsem nikomu nic vysvětlovat. A tím nechci hanit lidi, kteří se mnou na vydavatelství pracovali. Vždycky jsem si nakonec prosadila svoje a oni mi na to kývli. Jen to potřebovali pochopit, dát do tabulek, prezentovat. Když byl nějaký nápad drahý nebo ztrátový, řeklo se: Fajn, investujeme tady, ale ubereme jinde.
Teď jsem si sedla sama doma v pracovně a řekla si: Tak. A co teď? Líbí se mi tahle grafika, zkusím toho člověka kontaktovat. Vím, že chci rockovější album, oslovím někoho s hardcorovými kořeny. A tím byl producent Filip Vlček. Prostě se do toho pustíš a nečekáš na schválení. Samozřejmě nezávislost znamená i to, že neseš zodpovědnost, včetně té finanční, na svých bedrech.
Kdy se z jednotlivých dem začalo rodit album?
Já tvořím konstantně. Dávám dohromady demáče a čekám, jestli z nich vyleze nějaká společná podoba, nějaký ksicht. A pak jsem si říkala: Ty jo, mě tak moc baví rocková muzika, poslouchám i hardcore, fakt tvrdý věci. Tak proč bych neudělala něco, co by mě samotnou bavilo poslouchat? A ty nápady k tomu směřovaly.
Druhý impuls byl vizuální. Mám ráda horory. Jednou jsme doma sledovali Ready or Not. Nebudu spoilerovat celý příběh, ale ve finální scéně sedí nevěsta v krvavých šatech před hořícím barákem, zapálí si cigáro a kamera se od ní oddaluje.
Nevím, jestli je to nejinteligentnější film historie, ale ten obraz vypadá strašně cool. Říkala jsem si: Ty kráso, tohle by mohl být cover mého alba! A začala jsem si kolem toho v hlavě tvořit narativ ženských hrdinek tohohle typu. Kill Bill, Carrie… Ta vizuální stránka mě moc bavila.
Takže se zrodila krvavá nevěsta.
No ono se to tak dokonce česky jmenuje – Krvavá nevěsta!
Ale Good Omens, to jsou dobrá znamení. To pro změnu byla knížka i seriál od Terryho Pratchetta a Neila Gaimana. Co ten název znamená pro tebe?
Celý projekt měl od začátku nádech příslibu nezávislosti. Svobody v tvorbě a svobody v tom procesu. A Good Omens k tomu nějak přirozeně sedlo. Ani ti nedokážu říct, kdy přesně jsem na název přišla, prostě to vypadlo samo. Když jsem ho oznámila, někdo mi hned napsal: A kdy bude feat s kapelou Bad Omens? Tak tomu jsem se musela smát.
K zažitým představám, o kterých jsme mluvili, patří i to, že tvoje věci produkuje Ondra Fiedler. Tentokrát jsi desku udělala s Filipem Vlčkem…
S Filipem jsem si spolupráci vyzkoušela už v tracku Animal z Heartbreak Culture. Tu písničku jsem skládala s Pam Rabbit a myslím, že právě ona nás propojila. Už tehdy mě nadchla jeho profesionalita. A nechci tím vůbec říct, že Ondra nebyl profesionál! Ondra je hodně self-made, dělá věci na pankáče a hodně se vypracoval. Filip má zase trochu jiný background. Umí noty, skvěle slyší harmonie. Speciálně jsem si s ním užívala nahrávání vokálů, protože slyšel další harmonie, někdy i za hranicí toho, co jsem v tu chvíli vnímala já.
U téhle desky jsem navíc přicházela s hotovějšími nápady. Někdy jsem měla skoro celý demáč. Většinou to bylo tak, že jsme se ráno sešli, já mu zahrála, co si představuju, on k tomu řekl svoje a večer jsme měli kostru songu. A šla jsem na jistotu i v tom, co Filip umí a z jakého žánru pochází. Věděla jsem, že kytary budou dobrý.
A na desce je jich opravdu hodně!
To je výjev, který mi z nahrávání zůstal v hlavě. Filip nahrával kytary: jedna stěna, druhá stěna. Pak se na mě vždycky otočil: Ještě? A já: Určitě. Ještě přidej.
Velmi citlivě se ptal, kam až může. Oba jsme věděli, že umí přitvrdit, ale nechal na mně, jestli to opravdu chceme. Zároveň jsme experimentovali. V písničce The Box se to uprostřed úplně zvrtne a najednou je z toho skoro něco jako Timbaland. Takže jsme tomu nechávali svobodný průběh.
Jinak s Ondrou samozřejmě pořád pracujeme. Hraje se mnou v kapele a teď, když mě dokončení alba nakoplo k dalšímu tvoření, jsem ho znovu oslovila kvůli novým věcem.
Nejsme na sebe vázaní, ale ten pracovní vztah pokračuje.
Je na Good Omens skladba, která je pro tebe zvlášť důležitá?
Hodně Told Ya, která byla prvním singlem. Už tehdy jsem věděla, že z toho chci celé album. Symbolizovala, co deska má být. Pořád tam jsou kousky té holky s pianem. Nechci potlačovat svoji primární identitu, skládám u piana, furt jsem to já. Ale zároveň se to někam vyvíjí.
A potom Casanova. U ní jsem chtěla ukázat: Takhle bude ta deska znít taky, připravte se.
To je možná největší překvapení. Popové zpěvačky často říkají „teď to bude rockový“. A my hudební novináři kroutíme očima: No jasně. Ale Casanova je opravdu tvrdá.
Přesně proto jsem singly dávkovala tak, abych se trochu vyhnula škatulkování. Told Ya je mix: tady máte pianko, ale přejde to do rockové balady. Second guessing byl víc pop rock, kytarový, zpěvný, dejme tomu rádiový song. A Casanovu jsem původně vůbec neplánovala jako singl. Jen nám zůstalo před vydáním alba víc času a řekli jsme si, že pustíme ven ještě jednu věc. Šla jsem domů s tím, že si to rozmyslím, ale už cestou jsem věděla. Říkala jsem si: Hele, pustím to do éteru a uvidíme. A reakce mě neskutečně překvapily.
Já mám pocit, že lidi obecně už nebaví takové to uhlazené, předvídatelné zpívání…
Jenže ono to nebylo kalkulované podle nějakých trendů. To je ten paradox. Povedlo se, že se to, co jsem chtěla já, někde potkalo s tím, co chtějí lidi, ale nebyl to záměr. A vlastně mi to připomíná, jak raketově roste třeba Rock for People, kde hrají i hodně tvrdé kapely. Řekneš si: Ty brďo, lidi asi fakt chtějí slyšet kytary.
Tak my jsme země bigbítu zaslíbená. Ostatně, ty žiješ s Marpem, jehož táta byl slavný rockový kytarista, takže to víš i z domova.
Mimochodem právě Casanovu mi hodně pochválila Otova maminka Hanka Petřinová. Říkala: Já jsem stará rockerka, to je taková pecka! A když se o tom pak baví i lidi, od kterých bys to vůbec nečekal, říkáš si, že jsi asi na něco kápl.
Souhlas. Myslím, že to je tenhle případ. S albem vyjde i další singl Perfect Girls, tvoje spolupráce s Annabelle. Jak vznikla?
Demo jsem měla po kupě už dva tři roky zpátky, ale na předchozí album se ta písnička nevešla. Když jsem dávala dohromady věci pro Good Omens, znovu jsem si ho pustila a říkala: Ty brďo, tahle věc je skvělá, ale pořád jí něco chybí. A došlo mi, že to něco je další ženský hlas. Já jsem obecně hostovačky na albech moc neměla. Vždycky jsem se tak soustředila na svoji kreativitu, že jsem vlastně zapomněla někoho přizvat. Myslím, že Filip Vlček nadhodil Annabelle a já okamžitě věděla, Ježíšikriste, že ona bude úplně perfektní! Má neskutečnou angličtinu, viděla jsem ji živě a moc mě baví. Navíc mi v příjemném smyslu slova připomíná Hayley Williams z Paramore. Mají podobnou barvu hlasu a některé vokální věci. A hlavně je Anička super holka.
Téma songu je o tom, že se k ženám v hudebním byznysu chováme jinak než k chlapům. Je to něco, co máš sama prožité?
Když se mě na to někdo zeptá, odpovídám, že mi to v Čechách nepřijde tak signifikantní. Nemám pocit, že bych tady byla v hudebním průmyslu zásadně diskriminovaná jen proto, že jsem ženská. Paradoxně to ale cítím v rozhovorech, a to především od některých novinářek. Přijdeš a někdo začne řešit věk, postavení, kdy máš založit rodinu, co svatba, co děti. A já si říkám: Sorry, já chci mluvit tak, jak mluvíme teď tady my dva spolu o tom, co dělám. Jsem muzikantka, dělám hudbu! A nevěřím, že by se na tohle stejným způsobem ptali chlapa. Je to o fokusu. U ženských se pořád dává důraz na věk, rodinu, děti, váhu, vzhled. Proto se ta písnička paradoxně jmenuje Perfect Girls. Není na nás nic perfektního. Žijeme si svůj život a nikdo nemusí být perfektní podle něčího seznamu.
Mimochodem s otázkou na věk se mi to stalo už někdy ve dvaadvaceti. Někdo mi řekl, že jsem stará. Byla tehdy vlna Lorde, potom Billie Eilish, a někdo měl asi dojem, že musíš začínat v šestnácti, jinak je pozdě. Což mi teď, když mi bude třiatřicet, přijde dost směšný.
Album vydáváš právě ke svým narozeninám. To vyšlo náhodou?
Dávám si ho jako dárek. Vždycky říkám: Místo toho, abych šla do Pařížské a koupila si kabelku, koupila jsem si grafiku, mix a master. Prostě jsem si pořídila desku. A kolem toho děláme i malou pre-listening party pro moje core fanoušky a lidi, kteří se na albu podíleli. Přijde mi hezký, že narozeniny oslavím s lidmi, kteří mi ten projekt pomohli přenést do reálného světa.
Být vlastní vydavatelkou ale musí být nálož. Najednou všechno platíš sama.
Mě fascinuje, jak ty peníze protékají. Někde jsem viděla citát nějaké businesswoman, že peníze jsou energie. Přicházejí, odcházejí, někde se vrátí. Tak se to snažím brát.
Vždycky si to dávám na váhy. Řeknu si: Líbí se mi nějaká hmotná věc? Fajn. Ale já si radši zaletím do Londýna a půjdu do studia. Je to moje vášeň, nikdo mi nedrží pistoli u hlavy a neříká, že ty peníze musím utratit. Jenže tahle práce je pro mě dar. A když za mnou chodí lidi a vyprávějí, že jim moje muzika pomohla v nějaké fázi života, vím, že to dává smysl.
Tenhle přístup jsem měla už dávno. I když jsem byla u labelu, někdy jsem si po vyčerpání budgetu něco doplatila sama, protože jsem měla pocit, že to může být dokonalejší. Ještě tenhle merch, ještě lepší materiál. Pořád se honím za kreativními nápady a za tím, co bude hezký.
A největší podobný úlet na Good Omens?
Celý album! Každý aspekt šel udělat levněji. Nemusíš mít grafika, který dělal Yungbluda. Nemusíš dělat listening party s dárkovými balíčky. Nemusíš dát lidem svíčku s vytesaným symbolem alba. Můžeš říct: Přijďte si poslechnout album, díky a na shledanou.
Jenže já si na tyhle věci bohužel potrpím. Vždycky chci nějaký detail navíc. Teď, když vidím i spodní řádek tabulky, jsem se paradoxně trochu uklidnila. Řekla jsem si: Hele, nemůžeš být úplně šílená. Jako destruktivně šílená. Ale šílená furt jsem.
Když mluvíš o grafikovi: Mike Lythgoe dělal s Yungbludem nebo You Me at Six. Jak ses k němu dostala?
Bez jakéhokoli overthinkování. Brouzdám po Instagramu i kvůli nápadům. Když Yungblud vydal album s grafikou, která se mi moc líbila, rozklikla jsem si, kdo ji dělal, našla Mikea a řekla si: Tak mu napíšu. A on odpověděl. Měla jsem štěstí, že se mu líbilo, co už jsem měla vymyšlené. Vymýšleli jsme to pak spolu, ale na to, aby fyzicky přijel na focení, jak je v Británii zvykem, už jsem neměla budget. Tak jsem ho poprosila: Mikeu, udělej mi moodboard, my se ho budeme držet a ty to budeš kontrolovat přes FaceTime. Pochopil, že jsem nezávislá umělkyně, že jsme v Česku, a ne v Anglii, a přistoupil na to. Když pak viděl fotky, říkal: Wow, to vypadá jako Arizona!
A ta Arizona byla kde?
V lomu v Kralupech nad Vltavou! Produkci mi dělala kamarádka, catering jsme vyřešili v sámošce: hummus a rohlíky. A asi týden před focením mi došlo, že by bylo dobré mít tam někoho, kdo rozumí ohni, když budeme zapalovat piano. Do té doby jsem si představovala, že tam někdo škrtne sirkou a máme ohýnek. Nakonec tam byl člověk na filmové efekty, který uměl oheň regulovat. To bylo zásadní, protože v určité fázi jsem si k pianu ještě mohla sednout, ale když už hořelo hodně, byl tam takový žár, že se k němu nedalo přiblížit.
A piano opravdu shořelo?
Shořelo. Koupili jsme ho od nějaké paní za tři tisíce.
A půlka lidí si stejně řekne, že je to AI.
No právě. A to jsem nechtěla. Tak jsem pak dělala reels: já s rudýma ožehlýma zádama, celý tým, reálný oheň. Abych měla důkazní materiál.
Na albu mě příjemně překvapila i spolupráce s The Atavists. To by mě nenapadlo!
Mě by to taky nenapadlo. Až jednoho dne mě to napadlo! Fakt v tom není žádná obrovská věda. Já jsem jejich fanynka, sleduju je a nápady u mě vznikají spontánně. Jdu po ulici a řeknu si: The Atavists. Ti by tam mohli být.
Náš zvukař Martin Starý mě propojil s Adamem Krofianem. Osobně jsme se předtím neznali, jen jsem věděla, že jejich muzika mě baví. Udělali jsme session a já jen koukala. Adam je živel. Fakt génius. Já přišla s nějakým nápadem a on okamžitě spustil kreativní šťávy. Pak jsme to dodělali u Filipa, aby to zvukově zapadalo do desky, ale chtěla jsem zachovat jejich kapelní chemii. Nahrávali společně a to jsem ve studiu seděla úplně přešťastná. Pro mě to byla ultimátní svoboda: jedno odpoledne mám nápad a za chvíli fakt vzniká. A chtěla jsem, aby tam The Atavists byli opravdu slyšet. Nechtěla jsem je pozvat a pak jejich charakter uhladit do mého zvuku. Je to skoro naopak, jako kdybych já hostovala v jejich songu.
Je to takové správně pouštní…
Tak to mám radost, že tohle říkáš. Cítím tam skoro tarantinovskou atmosféru. Vzhledem k tomu, jak moc filmů je kolem celé desky, je to vlastně další příjemná vrstva.
Na podzim tě čeká křest v Roxy a potom koncert v Londýně. To zní taky jako taková malá šílenost, co si člověk dělá pro sebe a svůj pocit…
Přesně tak to je, jak to víš? Koncert v Londýně byl můj dlouhodobý sen od doby, co jsem tam studovala. Jen ten čas utekl a nikdy nebyla správná příležitost. Když už jsme řešili zahraničí, soustředili jsme se spíš na Itálii. Čím častěji teď do Londýna jezdím, tím víc si říkám: Proč tam neudělat koncert? Mám tam známé, lidi ze školy. A mimochodem si lístky kupují i lidi z Česka, což je neuvěřitelné. Udělají si výlet do Londýna a jdou tam na můj koncert.
Možná jsem čekala i na parťáka, jako je Katka Žbirková, která si koncert vzala pod křídla. Ona je podobně šílená jako já, ale zároveň vystudovaná ekonomka, takže šílené nápady umí podložit excelovskými tabulkami. Je to snílek, který zároveň věci dotáhne. A to je vzácná kombinace. Stejně to bylo, když jsem přišla s nápadem na koncert se smyčci a orchestrem v Obecním domě. Řekla jsem jí: Katko, nevím, co si o tom myslíš. A ona: Jo, pojďme to udělat. Není to s ní čistý punk, právě naopak, ale zároveň nemá v hlavě brzdu, že by byl nějaký projekt automaticky nemožný.
Jak velký londýnský koncert plánujete?
Je to klubík a to byl záměr. Nechtěla jsem dělat Brixton Academy. Chtěla jsem si splnit dlouholetý sen a někde začít. Navíc spolupracuju s marketingovým týmem z Londýna, takže věřím, že mě tam nenechají ve štychu. Cílem nebylo dělat nic obrovského.
Máš pořád v hlavě, že bys chtěla v Anglii nebo obecně v zahraničí prorazit?
Když mluvím o muzice, vlastně nemluvím jen o Česku. V době internetu a sociálních sítí nedáváš video jen Čechům. Uvidí ho někdo kdekoli.
A jakmile jednou ochutnáš cizinu, je to návykový. Vím, jaké to je, když se něco povede v Itálii nebo Německu. Je příjemné mít flexibilitu a moct si říct: Teď uděláme koncert v Římě, teď v Londýně. Úspěch pro mě neznamená jen odškrtnout si, že mě hráli na BBC Radio 2. Je to i možnost jezdit do studií a spolupracovat s lidmi venku. Teď třeba pracuju s Mikem Ducem, který byl frontman Lower Than Atlantis. Před devíti lety jsme po sobě vystupovali na Rock for People a vůbec jsme se neznali. Teprve teď jsme na sebe narazili a produkuje mi song. I tohle je pro mě překračování hranic téhle zemičky.
A Itálie? Je tam pořád stopa po úspěchu Hell.o?
Ve statistikách poslechovosti ano. Je vtipný, že mezi městy mám Praha, Brno – a Milán. Pořád chodí komentáře v italštině. Dodneška, když nějakému Italovi řekneš Hell.o, často řekne: Jo, znám.
Covid tam ale udělal velký řez. Trh se začal soustředit buď na domácí interprety, nebo na megahvězdy typu Katy Perry. Přestalo být tolik prostoru rozvíjet celoevropské umělce, což byla přesně vlna, kterou jsem předtím chytila. V covidu jsem tím přišla o spoustu kontaktů.
Jak se dnes jako autorka stavíš k tomu, že Hell.o, tvůj první velký hit, mělo tak mimořádný mezinárodní zásah? Máš to někde vzadu v hlavě, když skládáš?
Teď už ne. Ale existuje něco jako kletba debutového alba nebo prvního hitu. Z mého pohledu jsme potom měli songy, které na to mohly navázat, jenže pak jde o to, jestli do nich label chce investovat, jestli jsou všichni na stejné vlně a jestli se přidají zahraniční týmy.
Hell.o byl malý zázrak a nikdo na něj nebyl úplně připravený. A samozřejmě to ovlivnilo i mě jako autorku.
V Německu mi třeba řekli, že ho chtějí nasadit, ale jako remix. Tehdy se to hodně dělalo, takže jsme si řekli: Dobře, když remix, uděláme z toho aspoň další release. Vznikl remix, který je pro mě dodnes prostě další fajn písnička, ale žádná výjimečná bomba. Německý tým na něj přitom hodně sázel, že teprve tohle bude ono. A ty si jako autor řekneš: Takže původní věc není dost dobrá? Proč ji nemůžete použít v podobě, ve které už fungovala u lidí? Italové přitom ten původní folkpopový zvuk vzali tak, jak byl. Postupně jsem zjistila, že problém není ve mně. Je to v lidech, kteří ti buď uvěří, nebo ne.
Moc se mi líbilo, co řekli November 2nd, když přebírali Anděla: že vlastně dělali pořád to svoje a jen čekali na svůj čas. Můžeš jít různými cestami, ale nejlepší je jít tou svojí a někde se to s dobou protne. Přesně tak se cítím jako interpret i autor.
Po Hell.o jsem měla pár pokusů skládat tak, abych takzvaně people-pleasovala. Abych se zavděčila labelu, fanouškům, zahraničnímu týmu, aby si tam někdo něco odškrtl v tabulce. A na tohle už kašlu. Pokud to tak necítím, neudělám to. Přestala jsem se soustředit na to, jak se zalíbit někomu a jeho představě o mně.
Dnes ti navíc reakce okamžitě ukazují sociální sítě. Vidíš, že jedna věc udělá deset komentářů a jiná sto padesát. Co to dělá s autorem?
Teď se mi stalo přesně něco, co jsem nečekala. Vydala jsem Casanovu a najednou vystřelila. Vidíš to na statistikách – ne že bych je každý den obsesivně projížděla, ale poznáš, že video má úspěch. A mně to jen potvrzuje: dělala jsem si svoje a někde se to prostě protnulo. Kdybych ale měla dělat věci podle největšího počtu zhlédnutí, musela bych vycházet třeba z coveru Safír od Calina a Viktora Sheena, který měl velký boom. Takže bych měla zpívat v češtině?
To je otázka, kterou jsem se rozhodl ti dneska nepoložit!
Konečně. A já s tím přijdu sama. Samozřejmě o češtině přemýšlím. A přesně to s tím souvisí. Kdybych se chtěla zalíbit a udělat to, co se ode mě očekává, začala bych zpívat česky už před dvěma lety.
Možná před deseti.
Nebo před deseti, přesně. Ale já si jedu tu svoji a pořád věřím, že se to někde potká. Pozoruju kolegy, kteří přešli z angličtiny do češtiny. Nechci říkat, že se „zlomili“, protože to třeba opravdu cítí a je to pro ně správné rozhodnutí. Ale ten trend existuje. Já navíc nevím, jestli by lidé byli z mojí češtiny tak nadšení, jak si myslí. Když zpívám česky, podle mě nepřinesu emoci tak, jak ji dokážu přinést v angličtině. Takže si říkám: Když se vám to nelíbí, nemusím být váš nejoblíbenější interpret.
Album uzavírá předělávka písničky One of Us od Joan Osborne. Proč právě ten?
To je další splněná vize. Ten song jsem měla ráda už jako dítě. Poslouchali jsme ho s tátou v autě a zpívali si ho. Moc se mi líbí ta myšlenka: Co když je Bůh jedním z nás? Co když je to ten týpek v autobuse, který třeba vypadá jako bezdomovec? Co když je právě on Bůh nebo nějaké nadpřirozeno mezi námi? Není to pro mě jen písnička, která se dobře zpívá a hodí na cover. U One of Us mě dlouhodobě fascinuje představa, že Bůh je obyčejný člověk někde mezi námi a kouká na nás, jak si tady na téhle planetě žijeme. To je krásné téma. A podání Joan Osborne je samozřejmě legendární.
A tvoje verze na konci desky potěší tím, že není jen doslovně přehraná. To je pro mě hezká tečka za albem i naším povídáním.
Děkuju. Jsem ráda, jestli to tak působí.
Deset let po Hearts
Good Omens je čtvrté studiové album Lenny. Vychází 25. září 2026, v den jejích třiatřicátých narozenin. Deset let po debutu Hearts a hitu Hell.o navazuje na alba Weird & Wonderful a Heartbreak Culture, na nichž se Lenny postupně posouvala od klavírního popu k výraznějším kytarám. Novinku produkuje Filip Vlček (ex John Wolfhooker), kterého si Lenny vybrala i pro jeho hardcorové kořeny. Hostují na ní mimo jiné Annabelle a The Atavists s Adamem Krofianem. Mezi již zveřejněné skladby patří Told Ya, second guessing a Casanova; závěr desky tvoří předělávka One of Us od Joan Osborne. Jde zároveň o první velké album, které Lenny po odchodu od major labelu vydává nezávisle. Vizuální identitu vytvořila s britským kreativcem Mikem Lythgoem. Na podzim chystá 4. 11. pražský křest v Roxy a samostatný klubový koncert 12. 11. v Londýně.