Kapela Street69 letos oslavila dvě dekády koncertů. Jubileum oslavila instenzivní sezónou, koncertem na brněnské přehradě i novým singlem Život z větší výšky. „Plán je i v dalších letech hrát a dělat věci tak, aby nám to pořád dávalo smysl,“ říká Strážnický s tím, že se kapela brzy vrhne na nové písničky.
Vezměte nás zpět do roku 2006. Jak se zrodila kapela Street69?
Myslím, že by bylo zajímavější se vrátit až do roku 2004, kdy jsem šel vlastně za neplánovaných okolností do muzikantského důchodu. Zpíval jsem v jedné poměrně známé, na tu dobu určitě hodně vytížené kapele (Argema, pozn. red.) a u toho jsem ještě zpíval v muzikálu. A pod náporem zhruba sto třiceti koncertů a k tomu čtyřiceti repríz muzikálu si řekly hlasivky stop a já s muzikou těsně před koncem roku 2004 úplně skončil.
Ovšem ne na dlouho.
Neutekl ani rok a oslovil mě kamarád, abych jako zpěvák zaskočil v jedné regionální kapele, která hrála covery. Po pódiu se mi hodně stýskalo, ale nevěděl jsem, zda jsou na tom hlasivky tak, abych se na pódium mohl vrátit v plné síle. Odpověděl jsem, že to zkusíme a když to krk vydrží a hlasivky podrží, rád vypomůžu. Zhruba rok a půl jsme hráli v tancovačkové kapele covery a jeli takzvané trestné kolečko, kdy hraješ úplně všechno od osmi večer do dvou či tří do rána. Jediné, z čeho čerpáš, je, že ti při známé hitovce publikum vrací zpívaným refrénem, co do nich posíláš. Když budoucí kytarista Street69 Martin Illáš po čase donesl písničku ze své dílny, řekli jsme si, že by nás bavilo dělat vlastní muziku. Člověk, který tenkrát vládl kapele, nechtěl ale žádný další rozvoj ani vlastní věci. Tak přišel okamžik, kdy jsme si řekli, že musíme skončit a založit kapelu Street69. Ta se samozřejmě tenkrát ještě nijak nejmenovala, jen jsme omílali na zkušebně nápady na vlastní písničky.
Kdy jste je vzali na pódium?
Vidím to jako dnes. 27. září 2006 jsme hráli před kapelou No Name ve Velkém Meziříčí. Tehdy vznikl i název. V šatně jsme debatovali o vlastní tvorbě směřování kapely. Přišel produkční a zeptal se: „Koho mám tedy oznámit? Budete ještě kapela, která je na plakátě, nebo už máte název vlastní kapely?“ Myslel to v žertu, ale vlastně jsme v rychlosti dali dohromady nový název a tam se začala psát opravdová historie naší kapely.
Co byl zásadní impulz, který tehdy rozhodl o přerodu z tancovačkové kapely Sára v novou autorskou skupinu?
Chtěli jsme dělat vlastní věci, vlastní muziku. Rozhodovat o tom, co budeme dělat. Sára nebyla naše, byli jsme najatí muzikanti, kteří dostali rozpis a jeli hrát. Nebyla tam touha něco budovat. Když jsme chtěli v podstatě udělat cokoliv svého nového, tak s tím musel logicky souhlasit ten, kdo tomu velel. Ten člověk ale nebyl na pódiu a neznal tu chemii a touhu tvořit a posunout jméno kapely mimo region.
Skladba Život z větší výšky vznikla pro kapelu netradičně v rámci songwriting sessions s textařem Danem Holým
Dřív jste v nadsázce říkali, že Street69 jsou profesionální předkapela. S kým byla nezapomenutelná turné?
Odpověď je jednoduchá: s Rybičkami 48. Nevím, jestli vede někdo nějaké statistiky, ale určitě bychom byli aspiranty na nejvíc odehraných koncertů v České republice před někým. S Rybičkami jsme se skamarádili i mimo pódium. Když přišel covid a nikdo nevěděl, jak to s živým hraním v létě bude, vznikl projekt, na který jsme byli pozváni s vidinou třeba deseti koncertů za léto. Byla z toho další dvě turné. Za tři roky jsme společně zahráli kolem devadesáti koncertů. Musím říct, že nás to vlastně zachránilo. Nebýt impulzů v roce 2020, reorganizace celé kapely a toho počtu koncertů a důvěry, kterou jsme cítili, tak bychom asi 20. narozeniny neoslavili. Vlastně hrajeme každý úplně jiný styl muziky, ale lidi i pořadatele ta kombinace bavila.
V polovině léta jste slavili jubileum na parníku na brněnské přehradě. Jak se koncert vydařil?
Krásně, byl až dojemný. Co tomu předcházelo, ale opravdu nechce zažít žádný muzikant. Zvlášť ne před narozeninovým koncertem. Jako mávnutím kouzelného proutku v podstatě před koncertem nefungovalo vůbec nic, od techniky po počasí. Měli jsme v plánu, jak to celé nějakým způsobem bude slavnostně gradovat, a nakonec jsme museli pustit lidi na palubu ještě dřív, než byl vůbec funkční PA systém, ještě před zvukovkou totiž shořely nějaké důležité věci v aparatuře. Musel jsem lidem sdělit, že nemám na co hrát a musí počkat, až přijede nová technika.
Vtipné bylo, že při každém kroku, kdy se už po vyplutí stavěla aparatura, lidé zatleskali. Bylo to nakonec vlastně nejlepší intro a nástup na koncert. Lidé pak byli rozjetí, zpívali každé slovo včetně starých věcí, které jsme udělali akusticky. Bylo to intimní a zároveň to mělo slavnostní energii.
Podtitulem bylo „dvacet let na jedné lodi“. Co vás drží na stejné palubě?
Touha dělat, co nás baví spolu. Občas to nebylo jednoduché a někteří museli loď opustit. Měli jsme ale štěstí, že se ega obrousila a setkala se parta lidí, která spolu vydrží celý víkend. A to s jediným cílem: zahrát spolu vlastní písničky pro lidi, které baví to, co děláme.
Jaké teď máte plány? Co vás čeká?
Tahle sezóna je pro nás co do počtu odehraných koncertů a aktivit okolo kapely asi nejintenzivnější a nejnáročnější, co jsme zažili. Až nám v říjnu skončí turné, dáme si od sebe asi chvilku pauzu a začneme v lednu tvořit nové věci a těšit se na 21. koncertní sezónu. Když se ohlédnu, je to vlastně splněný sen každého kluka, který vezme v patnácti letech do ruky kytaru nebo paličky. Nemusíte vyprodávat největší sály, aby vás muzika bavila. Plán je i v dalších letech hrát a dělat věci tak, aby nám to pořád dávalo smysl. Je to radost.