Yard Act na něm svoji tvorbu zaznamenanou na předchozích nahrávkách vstřebávají a posouvají novým směrem. Méně uhlazeným, syrovějším, hutnějším a zejména více kapelním. Zásadní podíl na tom má zejména samotný způsob vzniku alba. Zatímco předchozí dvě nahrávky vznikaly z velké části skládáním jednotlivých stop a studiovou prací, You‘re Gonna Need a Little Music skupina poprvé nahrávala společně v jedné místnosti.
Tím se producentovi Justinovi Meldal-Johnsenovi (Beck, Nine Inch Nails, St. Vincent) podařilo podpořit přirozenou chemii čtveřice a na albu je to setsakra slyšet. Výsledný zvuk působí živěji a jakoby méně kontrolovaně. Jednotlivé nástroje spolu komunikují, když je potřeba, tak se přetlačují, když je potřeba, tak si ustupují. Takže nahrávka se svojí energií blíží energii koncertu. Změna se odehrála i v oblasti témat. Zčásti zmizel ten sarkastický odstup a civilní humor, který byl pro Jamese Smithe signifikantní, ponořil se víc do sebe, zkoumá stinné stránky vlastní slávy. Temnější témata doprovází ruku v ruce i tvrdší hudební výraz.
Album otevírá temný a industriálně vrčící track Empty Pledges, jenž postupným budováním napětí a střídáním syrové intenzity s překvapivě optimistickými momenty posluchači navozuje atmosféru celé nahrávky. Na něj navazuje britpopově laděná New Beginnings, což je jedna z nejchytlavějších skladeb, Smith tu překvapuje jistým čistým zpěvem. Živelnou souhru kapely naplno potvrzuje následující svižná Tall Tales. Aranže se neustále proměňují, kytary pracují s disonancemi a postupně vrství napětí, zatímco rytmika drží pevný hypnotický groove. Za mě jeden z nejlepších songů alba. Funkově střižená Fiction je postavená na basové lince, kolem níž kmitají úderné kytarové akcenty a chytře dávkované perkuse, což songu dodává lehce kousavý vibe. Středobodem alba je titulní skladba You’re Gonna Need a Little Music, která je postavena na lehkém indie-disko rytmu. Taneční puls, výrazná baskytara, melodické kytarové vyhrávky přecházející do masivnějších zvukových stěn a kontrast mezi chytlavými melodiemi a temnějšími aranžemi funguje. Rozhodně jeden z vrcholů alba.
Druhá polovina desky míchá karty ještě zběsileji. Cválající Cherophobe Rock stojí na přímočarých rockových riffech a svižném tempu a neotesaný štěkavý punkový výprask Thrill of the Chase připomíná, že kapele nechybí dřívější dravost, zatímco snová a harmonická kompozice Janey Said svojí postupnou stavbou aranží přináší zklidnění. Za třetí vrchol alba považuji nejtvrdší track, který na něm můžeme najít, tedy Redeemer, jemuž nasraný zpěv, zkreslené kytary, těžký groove a mohutná produkce dodává téměř industriální rozměr zvuku. Album uzavírají rozverná Talky Talky People s chytrými textovými narážkami a monumentální Over the Barrel s epickým kakofonickým finále.
To nejzajímavější na albu ale není v jednotlivých písních, nýbrž v jejich propojení. I přes žánrovou rozkročenost působí You‘re Gonna Need a Little Music jako kompaktní celek, jehož dynamika stojí na střídání hlučných výbuchů, tanečních rytmů a klidnějších pasáží. Jako by Yard Act konečně zněli tak, jak jsme chtěli, aniž bychom věděli, že to chceme.
VDRDIKT: 87 %
Temnější atmosféra, živější produkce a větší důraz na kolektivní energii dělají z třetí studiové desky Yard Act nejvyzrálejší nahrávku kapely. S ní mají konečně potenciál překročit hranice současné postpunkové vlny.