O nepotismu v showbusinessu se dají psát obsáhlé eseje a s příjmením Grohl si mladá zpěvačka na toto téma asi ještě hodně vyslechne. Být dcerou Davea Grohla s sebou nepopiratelně nese řadu výhod – není nutné si lámat hlavu třeba s marketingem, protože pozornost médií je automaticky zaručena. S tím ale často přichází daleko přísnější posuzování, závistivci mívají pocit, že děti slavných nepotřebují talent ani tvrdou práci, protože mají přece „vše zadarmo“.
Violet Grohl už pár let dokazuje, že nedostatek talentu jí rozhodně nikdo vyčítat nemůže. Od příležitostného vystupování na různých tribute akcích Nirvany a podařeného coveru skladby Nausea od X nyní jde s kůží na trh sama za sebe s debutem Be Sweet to Me. Úplně sama na to nebyla, zmiňuje, že album vznikalo organicky kolektivní spoluprací v domácím studiu producenta Justina Raisena (spolupracoval např. s Kim Gordon, Yeah Yeah Yeahs nebo Charli XCX). Potkávali se s řadou dalších zkušených muzikantů a producentů, kteří mají na kvalitě desky lví podíl, proto jsou také rovnocenně s Grohl uvedeni i jako autoři hudby a textů. Na otázku, která asi napadne mnohé, odpovídáme rovnou – Dave Grohl mezi nimi nebyl, ten se o celém albu prý dozvěděl, až bylo hotové.
Ačkoli se Violet Grohl narodila v roce 2006, deska je prosycena duchem devadesátek, což je slyšet hned od prvních tónů úvodní skladby THUM. Nevědět, že deska vyšla v roce 2026, klidně bych ji zařadila na poličku mezi Garbage, Hole a Breeders. Ale inspirací tu bylo daleko více. Je slyšet, že jednotlivé songy Grohl skládala s kapelou podle toho, co zrovna v tu chvíli poslouchala nejvíce. Vedle typických „garbageovských“ zvuků a melodií (např. v Last Day I Loved You) můžeme v pomalejších skladbách slyšet shoegazeové a triphopové prvky (Applefish). Zároveň je ale album překvapivě tvrdé, nabité hutnými grungeovými až stonerovými riffy (Often Others, Moving to Grandma’s), které se dobře doplňují s jejím zpěvem. Tím vždycky dokáže vystihnout atmosféru dané skladby, od křehkých melancholických linek až po jakousi spratkovskou otrávenost v hlase v rockovějších kusech.
Neméně zajímavý je výběr témat textů, které také často vznikaly z debat a vtípků ve studiu. Vedle klasických vztahovek tak Violet zpívá o kousání nehtů v THUM, tričku se starou reklamou na erotickou hotlinku (595), doomscrollingu (Mobile Star) nebo stěhování k babičce (Bug in the Cake).
Violet Grohl zmiňuje, že by album mělo mít lynchovskou atmosféru, kterou ostatně evokují i některé videoklipy. Po hudební stránce ji cítím spíše v pomalejších skladbách. Takové Applefish nebo Pool of My Dreams by klidně mohly znít v baru Roadhouse v městečku Twin Peaks.
Ten mix devadesátkových vlivů je extrémně chytlavý a dává dohromady velice dobrou a zábavnou desku, minimálně pro fanoušky těchto žánrů, která je (i díky výše zmíněnému zapojení Justina Raisena a dalších) na vyšší úrovni než řada jiných debutů. Zároveň je ale také tím, co jí trochu láme vaz. U většiny skladeb si nemůžu pomoct, ale musím neustále přemýšlet, kde jsem tu kterou část nebo zvuk slyšela. Určitě netvrdím, že se jedná o nějakou vykrádačku, jen je té inspirace prostě někdy moc – jako by vzala jednotlivé prvky svých oblíbených kapel, ať už melodické postupy nebo charakteristické zvuky, a poslepovala je dohromady. To vlastně v principu dělá každý muzikant, ale musí k tomu přidat to „něco“ aktuálního ze sebe, co dělá jeho hudbu jedinečnou a rozpoznatelnou. Věřím, že s dalšími deskami to Violet Grohl najde.
VERDIKT: 70 %
Violet Grohl se svými spolupracovníky dala dohromady skvělou desku, která by perfektně zapadla do roku 1996. Postrádá ale něco, co by ji dělalo opravdu aktuální i v roce 2026.