Kdyby to bylo třeba Smackovo druhé album, na kterém zkrátka opakuje všechno, co už jednou kdysi zaznělo na debutu. Všechno, úplně všecičko by se to dalo pochopit a nějak uchopit. Jenže karty jsou v roce 2026 rozdány jinak. A hra, tomuhle „asi-pořád-ještě-stále-nejtalentovanějšímu-tuzemskému-MC“ naprosto uniká.
Tohle jeho narozeninové fiasko není velkolepou oslavou významných kulatin, jak se v cílové rovince určité etapy Smackovy životní transformace všeobecně očekávalo. Ne, tohle není jeho zpověď, vždyť to, co písmenkový mlýnek v jeho tlamičce mele rychlostí kulometu, to o tomhle samorostovi vysype z rukávu třeba i náš šéfredaktor, který o Smackovi jinak ví asi to, že o něm ví... (tak se zase uklidníme, Luciáši, – pozn. šéfredaktora).
Tohle není to, na co jsme čekali. Tohle je to, co jsme rozhodně nečekali. A jedná se o tím víc nepochopitelnou věc, čím víc tomuhle antihrdinovi, po celou dobu jeho tvůrčích eskapád, fandíte. Ten konstrukt výše, že deska Smack One by fungovala snad jen za předpokladu, že by se jednalo o druhou studiovku v pořadí, je naprosto zásadní. Celá recenze by si vlastně vystačila tímhle konstatováním, neb je v něm ukryto úplně všechno, co se do těch sedmatřiceti minut vešlo.
Je to honění si zpoceného trika skrze egomaniakální výkřiky a výstřiky, hlavou vám duní jen naprosto směšné fráze, které nejen že nemají myšlenku, ale jejich aktuální použití v kontextu Smackovy kariéry naprosto postrádá jakoukoli logiku. Ono to není marný, to zase ne, ono je to jenom úplně prázdný. Repete. Repete. Repetitivní vzorce. Smack je úplně v lese. Ztracen. Působí, jako kdyby byl zakletý mezi určitými životními body, jako kdyby s plynem sešláplým nadoraz kroužil po kruhovém objezdu vlastního bytí, bez možnosti výjezdu.
A ano, zazní to klidně i potřetí, snad abych podtrhl tuhle celou fantasmagorii. Jako druhá životní nahrávka začínajícího umělce, jako znovupředstavení se, jako zopakování všeho, co už všichni sice vědí, ale jako jó, to by šlo. Manipulace, aby se to fans vrylo ještě hlouběji pod kůži. Chápu. A na mě by to dozajista zafungovalo.
Sice tu Smack moc nic nerozvíjí, přešlapuje na místě, ale proč ne repete, když má na nohou alespoň blejskavý boty a ten nej zvuk daleko široko a ten jeho příběh je příběhem ulice, příběhem míst, který sám dobře znám, vlastně proč ne repete, když je to sice na sílu, ale pořád opravdový.
Stop.
Takže ještě jednou.
Tohle není Smackova druhá deska.
Tohle je promarněná šance na to něco říct, když se tomuhle veteránovi za horizontem události láme život. I když vlastně, Smack toho chrlí napříč stopáží možná až moc, tou svou vypilovanou, vypiplanou, a nutno podotknout, fakt zatraceně autentickou, nebojím se dokonce použít rovnou zaklínací slůvko, světovou flow. A za to zaslouží velkou pochvalu. Ano, pod to se podepíšu rád. Smack je na aktuálním albu profesně akurátní, řemeslně fakt úžasný a skvělý, možná dokonce na vrcholu svých sil. Není to málo, ale je to zhruba vše hezké, co lze k případu Smack One napsat.
Protože nelze přehlédnout, potažmo přeslechnout, kterak Smack používá na tomhle albu slova naprosto zbytečně. Netečně nadbytečně. Kdyby jen vydával nějaké nesrozumitelné pazvuky, bylo by to přibližně stejně o něčem vypovídající jako většina songů tohohle alba. Je to totálně o lejnu přichlíplém u vchodu do metra, u toho zaplivaného strašnického pizza stánku, pevně na podrážce. Sorry, Smacku. A píšu o tom tak košatě, právě proto, že je to za mě strašná škoda.
Už dlouho na poli českého rapu nevyšlo tak kvalitně odpracované album. A přitom už dlouho nevyšlo něco tak prázdného, co místo aby něčím silným s přesahem posluchačstvo naplnilo, tak jej sevře jen do kleští úzkosti, jak někdo může být tak až bizarně zacyklený a nonstop jet svou smyčku do zbláznění. A pořád a pořád, už asi napořád.
Smacku, prosím tě, my víme, že jsi ze Strašnic. Fakt že jo. A taky, že ti už někdo v životě někdy nabízel piko. Huftý, co? To bys neřek, viď. A taky víme, že jsi mohl dopadnout mnohem, mnohem hůř a taky že jsi dopadl vlastně naprosto nejlíp, jak jsi jen mohl. Smacku, my víme, že jsi nejlepšejší mezi touhletou tuzemskou grime sub-scénou. Teda sorry, on tu scénu tvoří ještě někdo jiný krom tebe? Smacku, how dare you? Jak jsi jen mohl zahodit tuhle možnost vystoupit z kruhu a začít konečně mluvit k lidem? O něčem. Zatím mluvíš převážně jen sám k sobě. O sobě. V první osobě. Na zcela zbytečném albu úplně o ničem.
Něco je přece zásadně špatně, když jsou za jedny z nejlepších věcí na desce považovány písničky, jejichž texty zní, jako kdyby si Majk Spirit s Yzomandiasem prohodili dýlery. Ano, mluvím o Odrazu a Wemby, a to vše jen proto, že mají možná někde vzdáleně skryt i náznak nějaké myšlenky, přitom jsou to v rámci Smackovy diskografie ve své podstatě vyloženě průměrné songy. Snad jen jednou to nějak jakžtakž uspokojivě zajiskří, mám na mysli neoposlouchatelnou záležitost Beverly Hills, která pořád roste, a vlastně mě baví i teď na max. A to, protože tu alespoň Smack děla atmosféru tím, jak těch pár minutek dýchá. Ano, tematicky taky nic nového, taky prázdno, ale má to alespoň nějaké čaro, a tak si dokážu představit, že si to sem tam s chutí dám i ve střednědobé době, kdy po téhle recenzi už dávno neštěkne ani random pražský krysařík, a Smack třeba vydá další album. A kdyby se vypsaly kurzy, jestli pojede opět podle stejné šablony. Vsaďte na to barák. Panelák. Celou čtvrť. Celé ty jeho fakin‘ Strašnice.
Neprohrajete.
Smack na desce neustále bojuje proti imaginárním protivníkům, kteří celý svůj neexistující životzasvětili tomu, aby zpochybňovali jeho kvality a sesadili jej z pomyslného trůnu tuzemského rapu. A na tu paranoiu bereš přesně co?
Jo a jinak, Smacku, prosím tě, nevím, jestli to víš, ale my víme, že jsi ze Strašnic. A taky, že ti už někdo v životě někdy nabízel piko. Jako fakt, Smacku, my víme, že jsi ze Strašnic. I to o tom piku. Ach Smacku, Smacku... Pochybuju, že jsem jedinej, kdo tě fakt rád poslouchá, ale tohle se poslouchat fakt nedá. Buď přestaň opakovat totožný postupy, anebo zahoď ten majk do skříně a vytvoř nějakou kolekci hadrů. To bude mít alespoň nějakou hodnotu.
Tohle hodnocení mě fakt upřímně mrzí, protože ze všech stran dostávám zákulisní info, jakou proměnou jsi za poslední měsíce, roky, prošel. Zkus to příště nějak zpracovat do příběhu, myslím, že to by mělo fungovat. A tohle album teď rituálně zahoďme na dno koše.
Vlastně zkus úplně cokoli,
jen
se
už
prosím
přestaň
recyklovat
a
opakovat
opakovat
opakovat.
Ty se neslyšíš? Ty se neposloucháš! Flow není všechno. Co přesně vlastně nechápeš na tom, že slova nejsou jen bezobsažná vata, co ti má jít dobře melodicky přes pysky. Slova jsou tu přece proto, aby rozepsala příběhy. Ale kdo já jsem, abych tě tu přebaloval na pultu z plenek do plenek. Máš dost možná nejvíc talentu z celé scény. Ale zároveň máš dost možná největší problém ze všech typů za majkem, alespoň na kousíček překročit svůj stín, opustit zatuchlost těch schémat, která sis kdysi osvojil a která byla sexy. Ale ty už dávno nejsi Ajskrýmboj.
Ty máš přece na to rozjet úplně jinej boj. Ale zatím jsi pro mě, a myslím nejen pro mě, na tomhle albu fakt korunovanej toi.
Zkus konečně povyrůst a dorůst do své opravdové velikosti. Zkus ukojit své vnitřní dítě tím, že mu dovolíš dospět.
VERDIKT: 38 %
Ne. Opakovaný soustředěný poslech tohohle alba si už prostě nechci zopakovat. Nevrmor. A přitom je to řemeslně tak kvalitní matro, že bychom se v tomhle dílčím hodnocení pohybovali někde na piedestalu stoprocentní stupnice. Jenže obsah textů je až tak tristní a bezobsažný, že se ve finále pohybujeme hluboko ve spodních patrech. A Smack do suterénu, no uznejte, ten tam fakt nepatří. Tak snad příště, byť sám tomu po tomhle traumazážitku už asi ani příliš nevěřím.